ROZHOVOR. Situace, kdy se demonstranti vydávají k domovům politiků, jako se to stalo například ministrům Plagovi, Blatnému a Hamáčkovi, připomíná duch druhé republiky. V rozhovoru pro HlídacíPes.org to říká bývalá ústavní soudkyně a expředsedkyně Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová. „To už byla velmi silná káva. Každý oheň nakonec vzniká z jiskry, a pokud nebudeme hasit jiskry hned v zárodku, pak se opravdu můžeme dožít toho, že vzplane požár,“ varuje.

• Pojďme od konkrétního k obecnému. Pohybovali jsme se z vašeho pohledu v několika posledních týdnech mimo rámec Ústavy?

Ano, já se domnívám, že ten nouzový stav, který byl vyhlášen k žádosti hejtmanů, byl skutečně protiústavní. Takže považuji za velmi dobré, že ho Poslanecká sněmovna odmítla prodloužit a že byl vyhlášen nově. Ale ano, určitě to bylo mimo Ústavu.

• Jak vážná je to podle vás situace? My to spolu můžeme konstatovat, konstatují to ostatně i vaši kolegové, kteří se pohybují na poli ústavního práva, ale to přece není úplně jako jít si koupit housky na krám a říct: Holt jsme se ocitli mimo Ústavu.

My to můžeme konstatovat, samozřejmě je to náš názor a já se v tom skutečně shoduji s ostatními ústavními právníky. Nicméně autoritativní konstatování tohoto typu má v rukou jenom Ústavní soud. Tady je ovšem paradoxní, že Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře zatím odmítl přezkoumávat ústavnost rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu jako takového. To je velký problém. A měl k tomu už několik příležitostí. Dostal několik návrhů a odmítl to přezkoumávat s tím, že jde o akt vládnutí a jde tedy o politický akt. Je to trochu relativizováno tím, že řekl, že by byl přezkoumatelný v případě, kdy by vyhlášení nouzového stavu naráželo na meze ústavního článku 9, odstavce 2, tedy že by to bylo v kolizi se základními náležitostmi demokratického právního státu. Já se ovšem domnívám, že zrovna v tomto případě by to asi byl ten případ, protože zde, marná sláva, byla porušena dělba moci a byl popřen parlamentarismus jako takový. A to základní náležitosti našeho konkrétního demokratického právního státu jsou.

• To už je hodně citlivá věc, která otevírá cestu k otázce, zda právě takové porušení dělby moci případně neotevírá cestu k aktivaci článku o právu na odpor nebo řekněme k občanské neposlušnosti. Taková situace tu nikdy nebyla a není proto jasné, co přesně by se muselo stát. Zdá se ale, že právě přes podobnou snahu o demontáž náležitostí právního státu by cesta vést měla.

Museli bychom počkat právě na to, jak by se choval Ústavní soud. Zatím je zde ještě pořád ještě cesta k Ústavnímu soudu otevřená. A je tedy pravda, že jeho rozhodnutí, až přijde, už bude činěno za situace, kdy neústavně vyhlášený nouzový stav nebude platný. Už to bude uplynulé. Já se domnívám, že by měl buď přikročit k nějakému akademickému výroku, anebo ve velkém a silném obiter dictum vyslovit svůj názor právě na postup při vyhlašování nouzového stavu. (Obiter dictum je poznámka na okraj, kterou soudy používají mimo rozhodnutí ve věci samotné, aby se například vyjádřily k širším souvislostem nebo udaly vodítko do budoucna – pozn. red.)

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Rozdělený Ústavní soud

• Ústavnímu soudu se v poslední době stalo, dokonce dvakrát, že se o výsledku jeho velkých očekávaných nálezů mluvilo nejprve v kuloárech a pak i v tisku dřív, než byly vůbec vyhlášeny. Šlo o zrušení části volebního zákona a nález, který se týkal malých obchodů. Co se děje, že soudu tečou informace jak z děravého cedníku?

Je tedy zjevné, že informace unikají. Nevím kudy, a do jisté míry se to dělo, i když jsem tam byla já. Ale v té době bych řekla, že adresáti informací, tedy novináři, si ve vztahu k informátorovi počínali přece jenom decentněji než dnes, kdy dostanou informaci a hned ji pálí bez rozmyslu. Nemělo by se to stávat, samozřejmě, tehdy ani dnes. V prvním z těch případů byl problém v tom, že je bohužel novinářům částečně sdělil sám předseda Ústavního soudu. Což rozhodně dělat neměl a docela se tomu divím.

• V tomto případě volebního zákona se ovšem zdá, že šlo o jakousi „záchrannou brzdu“, kdy hrozilo cosi, co bych nazval „Zeman situation“. Kdy se prostě začalo zdát, že prezident vyhlásil volby ve značném předstihu právě proto, že se dozvěděl že se blíží vyhlášení takového nálezu Ústavního soudu. Tady se asi shodneme, že už je to čistě politická hra.

Je to čistá politická hra a opravdu si myslím, že šel únik směrem k prezidentské kanceláři. Souhlasím, že prezident zareagoval účelově a myslel si, že to Ústavní soud zbrzdí. No – nezbrzdilo ho to.

• Ze čtyřčlenného disentu, který připojili soudci Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Josef Fiala a Radovan Suchánek, se zdá, že se na Ústavním soudu zformovala jakási menšina. Vidíte v tom nějaký narůstající názorový, nebo dokonce světonázorový střet?

Ústavní soud byl vždycky rozdělen světonázorově nebo řekněme politickou filozofií, kterou jednotliví soudci zastávají. To nikdy nebylo jednolité těleso. Vždycky to bylo nějakým způsobem rozdělené, ale teď mi přijde, že se ten názorový střet, který je jinak jistě legitimní, vyostřil a že disentující soudci jaksi odkrývají věci, které by přece jen měly spíš zůstat doma a neměly by se řešit navenek. To je pravda. Asi jim to stojí za to.

• Můžeme v tom vidět předehru ke jmenování příštího předsedy Ústavního soudu?

To je obtížné říct. Já bych to takhle neformulovala, protože tento prezident nebude mít podle všeho šanci jmenovat příštího předsedu Ústavního soudu. A kdo bude příštím prezidentem, nikdo z nás neví. Takto přímá vazba tam asi nebyla.

Duch druhé republiky

• Vrátím se zpátky k termínu parlamentarismus, který jste použila. Říkáte, že byl popřen, že prohrává. Zdá se, že se vůbec poněkud hroutí systém brzd a protivah, nejsou chápány role exekutivy, její kontroly ze strany parlamentu. Kdo je za tu situaci odpovědný? Můžeme za to my všichni, že jsme parlamentarismus dostatečně nepěstovali?

Určitě. Nejsou tady pěstovány parlamentní zvyklosti, které by doplňovaly právní úpravu. Vše se vždy rozhoduje ad hoc, hledají se řešení, která prospívají tomu, kdo má momentálně většinu. A to je špatně. Měly by se pěstovat parlamentní zvyklosti, které by platily normativně i do budoucna, ať se většině hodí, nebo nehodí. A to se bohužel neděje. Je tedy rovněž pravda, že i společnost poněkud zdivočela. A pak je tu třetí věc, pohybujeme se momentálně v tak nenormální situaci, kdy je to prostě velmi těžké, situace je vyhrocená tím, co se kolem nás děje, lidé masově umírají. Nic z toho nenahrává kultivaci, ale spíš zdivočení.

• Když mluvíme o zdivočení. Ve třech případech už se stalo, šlo o ministry Blatného, Plagu a Hamáčka, že si své výhrady šli demonstranti vyříkat s politiky do místa bydliště, k jejich domovům. To už není projev demokratické diskuse, spíš se nám zde nebezpečně vznáší duch druhé republiky.

Souhlasím. To už byla velmi silná káva. Vezměte si další projevy, to jsou i různé dopisy, maily a vyjádření pod statusy na Facebooku, kde se volá po smrti, kde se ukazují šibenice. Ano, je to tak a jsou to jevy, které by měly být eliminovány všemi právními prostředky, jakými to jenom jde. Protože marná sláva – každý oheň nakonec vzniká z jiskry, a pokud nebudeme hasit jiskry hned v zárodku, pak se opravdu můžeme dožít toho, že vzplane požár.

• To je úloha pro represivní složky, já se teď spíš zeptám na kondici justice. Je podle vás jako jedna z trojnožky dělby moci v takovém stavu, aby mohla plnit roli pojistky pro případ, že by legislativa a exekutiva začaly významně selhávat?

Určitě teď hraje soudnictví mimořádnou roli. Očekávání, která na něj budou v budoucnosti kladena, jsou veliká a soudnictví se musí vší silou snažit. A je to nezáviděníhodná pozice, protože tím, jak je ta situace mimořádná, nejsou s ní z minula žádné zkušenosti a precedenty, všechno se to teprve hledá. Teď mluvím o různých nouzových opatřeních a podobně. Je zde celá řada principiálních sporů, například o to, co za nouzová opatření vůbec považovat. Viděl jste teď rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které zrušilo rozhodnutí Městského soudu v Praze. Městský soud vyšel z toho, že to jsou právní normy, nejvyšší soud říká ne, jsou to opatření obecné povahy. Bohužel to není ustálené, i na Ústavním soudu se o povahu těchto opatření vede boj. A je to nešťastné, protože společnost očekává shodu. Bude to trvat ještě dlouho, ale to společnost nechápe, její pochopení pro právní bitvy je pramalé v situaci, kdy očekává efektivní řešení a klasifikace, zda právní předpis či opatření obecné povahy ji vcelku nezajímá, byť je to důležité z hlediska prostředků, jimiž se jednotlivci mohou bránit. Je to opravdu velmi, velmi nevděčná situace a obávám se, že justice bude kritizována, byť bude pracovat sebelíp, odpovědněji a s velikým nasazením.

• Ještě k atmosféře v justici, i když z poněkud jiného pohledu. V posledních týdnech narůstá napětí mezi ministryní spravedlnosti Marií Benešovou a státními zástupci. Jde o dlouhodobě neuralgický bod, který teď eskaloval sporem o údajné úniky ze spisů v kauze soudce Sováka.

Je to nešťastné. Státní zástupci jsou součástí moci výkonné, jsou s ní svázáni a nejvíce právě s ministerstvem spravedlnosti. Čili není dobré, když se dostanou do opravdu otevřeného konfliktu právě s touto ministryní. To je nepochybné. Ona se zatím chová celkem zdrženlivě, to je třeba přiznat. Kupříkladu by mohla navrhnout odvolání nejvyššího státního zástupce, neudělala to, budiž řečeno k její cti. Ale z druhé strany mně zase připadá, že ta válka hoří zejména mezi ní a vrchní státní zástupkyní, a netroufnu si posoudit, do jaké míry je důvodná. Připadalo mi, že Lenka Bradáčová celkem jasně odmítla nařčení z vynášení informací, proč to paní ministryni nestačilo, to nevím. A proč ji to vede k dalším osočením vrchního státního zastupitelství. V každém případě nebylo šikovné a moudré, když paní ministryně vystřelila bez toho, že by měla důkazy. To se prostě nedělá. Nemám-li důkazy, musím být zdrženlivá. Jakkoliv si něco myslím, prostě nemůžu útočit.