Ve středu 23. března 2022 zemřela americká demokratická politička Madeleine Albrightová. Bylo jí 84 let a všeobecně se ví, že pocházela z někdejšího Československa. Většina textů a vůbec mediálních příspěvků publikovaných po její smrti připomíná z pochopitelných důvodů především vrcholy její kariéry: V letech 1993–1997 působila jako velvyslankyně USA při OSN, v letech 1997–2001 jako ministryně zahraničí pod prezidentem Billem Clintonem.

Madeleine Albrightová se vždy hlásila ke svým českým kořenům, patřila k lidem, kteří už v sovětských časech cestovali za železnou oponu. K západním politikům, kteří měli porozumění pro východní a střední Evropu. Také se značnou měrou zasloužila o přijetí postkomunistických zemí do Severoatlantické aliance.

Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány právě – nebo především – její pozoruhodné rodinné historii. Teprve ve vyšším věku a v době, kdy už zastávala význačné funkce, se dozvěděla o židovském původu a osudu svých předků.

Rozhovor s Madeleine Albrightovou, zhruba čtyřhodinové interview, pořídila Paměť národa online před necelým rokem, v době pandemie.

Praha, Bělehrad, Londýn…

Narodila se 15. května 1937 v Praze jako Marie Jana Körbelová, ale téměř do dvou let žila v Bělehradě, kde její otec Josef Körbel (1909–1977) působil na diplomatické pozici tiskového atašé.

Matka se jmenovala Anna (rozená Spieglová, 1910–1989). Roku 1939 se Körbelovi vrátili do Čech a téhož roku uprchli před nacismem do Londýna (rodiče za poměrně dramatických okolností), kde Josef pracoval pro exilovou vládu a rozhlasové vysílání BBC.

„Bydleli jsme na několika místech, nakonec v činžáku na Notting Hill Gate. Teď si každý myslí, že je to hrozně elegantní, ale v čase války to tak elegantní nebylo. Byli tam i jiní cizinci, každou noc jsme spali ve sklepě. A můj otec – na to si pamatuju – říkal: ,Je to divný. V tom sklepě vede plyn. Kdyby najednou spadla bomba, tak jsme všichni mrtví‘,“ vzpomínala Madeleine Albrightová.

I kvůli bezpečnosti se rodina později přestěhovala do menšího domu ve městě Walton-on-Thames jihozápadně od Londýna.

„V Anglii vymysleli takové obrovské železné stoly, které člověk mohl mít v domě, a řekli, že kdyby bomba spadla na dům a člověk byl pod tím stolem, že by se nic nestalo. Tak jsme měli takový stůl u nás v tom domečku, tam jsme spali a já jsem si okolo toho stolu hrála.“

Kytky pro Tita

Prarodiče a další příbuzní Körbelových zůstali v Československu s výjimkou Josefova bratra Jana a Madeleininy sestřenice z matčiny strany Dagmar, kteří se také, každý sám, dostali do Londýna. Madeleine Albrightová říkala, že české a moravské příbuzné téměř neznala, byli pro ni „tvářemi na fotografiích“.

Po porážce nacismu se Körbelovi, brzy přejmenovaní na česky znějící Korbelovi, vrátili do Čech. V Praze bydleli na Hradčanském náměstí. Josef pracoval pro ministerstvo zahraničí a patřil k přátelům Jana Masaryka, pak se stal velvyslancem v Bělehradu, kde Madeleine strávila následující dva roky. To už nebyla sama, v Anglii se narodila její sestra, v Jugoslávii bratr:

„Rodiče nechtěli, abych chodila do školy s komunisty, tak jsem měla guvernantku a učila jsem se doma. Když jsme bydleli v Jugoslávii, byla jsem ta malá holčička, která chodí na letiště, aby dávala někomu kytky. Nosila jsem slovenský kroj a taky jsem dávala kytky Titovi…“

Roku 1947 poslali rodiče desetiletou Madeleine do internátní školy ve Švýcarsku: „V květnu 1948 mi pak rodiče přijeli říct, že už se do Československa nevrátíme, že otec dostal novou práci a jede do Indie.“

V Československu bylo po komunistickém převratu a Korbelovi podruhé utíkali. V listopadu 1948 odjela Madeleine se sourozenci do USA, v roce 1949 za nimi dorazil Josef. Jedenáctiletá Madeleine – donucena okolnostmi – už ovládala čtyři jazyky a Spojené státy se staly jejím dalším, tentokrát trvalým domovem.

O holocaustu jsem nevěděla nic

Korbelovi se usadili v Coloradu, v Denveru otec Josef působil jako profesor na tamní univerzitě, matka Anna pracovala jako školní sekretářka.

Madeleine Albrightová vzpomínala: „Vždy jsem chtěla být obyčejná Američanka. Ale měla jsem maminku, která byla trošku cvok. Například četla z ruky jednomu pánovi, který seděl na nějakém shromáždění se svou ženou.“

„A ona mu prohlížela dlaň a řekla: ,Budete mít hodně přítelkyň!‘ Nebo se podívala na mou dlaň a řekla: ,Ty budeš mít tři syny.‘ Mám tři dcery, takže ona to předpovídání neuměla… Ale všichni ji měli hrozně rádi. Otec zase chtěl žít jako běžný člověk a v Coloradu to znamenalo chodit na ryby. Tak jsme každý víkend jeli do hor, ovšem můj otec měl vždycky kravatu, i tam vypadal jako diplomat. Bylo to opravdu bláznivé, s těmihle rodiči.“

Madeleine Albrightová své rodiče milovala, otec na ni měl zásadní vliv, vyprávění o Československu ovlivnilo její zájmy, studia i pozdější politické směřování. Často například zmiňovala, že v době její politické kariéry měla na mnoho amerických politiků rozhodující vliv zkušenost s válkou ve Vietnamu, kdežto pro ni a její rodinu byla určující mnichovská krize z roku 1938, kdy západní země ustoupily Adolfu Hitlerovi.

„Zjistit, že je člověk ‚židovskej‘“

Teď udělejme střih. V roce 1997 nominoval Bill Clinton Madeleine Albrightovou na post ministryně zahraničních věcí USA, funkci zastávala jako první žena v americké historii. Teprve tehdy se dozvěděla fakta o své rodině a svých kořenech.

„Dostala jsem dopis z Československa, kde se fakticky správně psalo, že maminka bydlela v Kostelci nad Orlicí, že tatínek byl z Kyšperka (dnešního Letohradu), kdy se narodili a tak dál. A v tom dopise bylo napsáno, že to byly židovské rodiny.“

Podrobnosti pak přidal novinář, který psal portrét nové ministryně: „To je jedna věc, zjistit, že je člověk ‚židovskej‘, ale druhá věc je, kolik lidí umřelo v koncentračním táboře. Zjistili jsme, že asi šestadvacet lidí z mojí rodiny zahynulo během holokaustu.“

Rodiče Madeleine Albrightové o holocaustu a židovské minulosti nemluvili, patrně chtěli své děti ušetřit bolesti a chtěli začít nový život, co nejméně zatížený tragédií.

Z článku, který vyšel ve Washinghton Post v roce 1997, vyplývá, že dědečkem Madeleine Albrightové z otcovy strany byl Arnošt Körbel, židovský obchodník z Kyšperku. Babička Körbelová se jmenovala Olga. Měli tři děti: Margaretu – matku už zmíněné sestřenice Dáši, Jana a Josefa. Arnošt a Olga Körbelovi byli v roce 1942 deportováni do Terezína, kde Arnošt zemřel. Olga byla zavražděna v Osvětimi. V Terezíně zemřela i jejich dcera Margareta, zavražděn byl i Margaretin muž a jejich mladší dcera Milena. Bratři Jan a Josef přežili v Anglii.

Také matka Madeleine Albrightové pocházela z židovské rodiny – dědeček z matčiny strany se jmenoval Alfred Spiegl a zemřel ještě před nacistickou okupací Československa, babička Anna Spieglová se dostala do Terezína a byla zavražděna.

Autoři textu Adam Drda a Jitka Andrysová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.