Bez hotovosti by byla na světě nuda: Nedala by se hrát čára. Rozhodčí by na začátku fotbalových zápasů neměli čím losovat. Skupina Pink Floyd by přišla o možnost nahrát vtipný úvod k jedné ze svých nejslavnějších písniček. Nebylo by co házet do Fontany di Trevi…

Ve vinárnách by nebylo co nalepovat houslistům na jejich zpocená čela. A v podnicích, jejichž personál je placen za postupné odkládání svého oblečení, by hosté neměli co zastrkovat za gumičku toho spodního prádla, které zatím zůstalo nesvlečeno.

Text je ukázkou z knihy:

Finanční jednohubky
Odpovědi na dalších 50 důležitých otázek ekonomie a financí

Publikujeme jej se souhlasem autora i nakladatelství Grada.

Autor: Michal Skořepa

Knihu lze zakoupit v síti knihkupectví, případně prostřednictvím webových stránek nakladatelství Grada.

První ukázku najdete ZDE.

Existence hotovosti má ale samozřejmě i řadu mnohem prozaičtějších výhod a také nevýhod. Pojďme se na některé tyto výhody a nevýhody podívat trochu víc zblízka.

Nemáte náhodou menší?!

Prodávající musí přijímanou hotovost zkoumat z hlediska pravosti a poškození. Už přijatou hotovost musí skladovat. A třídit, aby ji banky byly ochotny od něj převzít. A pak ji musí do nějaké té banky taky fyzicky nějak přepravit.

Asi nemusíme být zrovna ve vedení sítě hypermarketů, aby nám bylo jasné, že skladování hotovosti zabírá prostor: vzpomeňte si na ty otravné skřínky, co s sebou musejí prodavači a prodavačky vždycky na začátku směny přinést a zasunout do pokladny a na konci zas vysunout a odnést.

Zkoumání pravosti a třídění (stovky hezky ke stovkám, dvoustovky ke dvoustovkám, …) zdržuje. Bankovky a mince ráda roztřídí specializovaná firma, ale bohužel zdaleka ne zadarmo. Veškerá manipulace s hotovostí vyžaduje taky řadu drahých opatření na ochranu před zloději.

A tak ještě i dnes můžeme zažít trochu absurdní scénu: jak na některou bankovní pobočku přichází elegantní dáma (pracovnice firemní účtárny) s rádoby nenápadným kufříkem, u kterého ale při bližším pohledu zjistíme, že je přikurtovaný k zápěstí dámy poutem.

Jako bychom byli právě svědky natáčení nějakého napínavého špionážního filmu. Film se ale netočí, to jen dáma přináší do banky hotovost (nebo přichází, aby hotovost z banky naopak vyzvedla).

Vtip pouta bývá hlavně v tom, že při jeho napnutí v případě přepadení se spustí siréna a/nebo se do kufříku uvolní barvivo, které veškerou hotovost v kufříku znehodnotí; doufejme, že to všichni potenciální zloději vědí.

Kromě toho je tu neustálá obava z trapasu v podobě nedostatku „drobných na vrácení“, který vede k poněkud otrávenému povzdechu paní pokladní: „To už jste dneska třetí s pětitisícovkou. Nemáte menší?!”

Projev nedůvěry ke státu

Nu a v posledních letech nabyla u hotovosti na významu i otázka přenosu nakažlivých nemocí. Svoje nemalé náklady má ovšem pro obchodníka i bezhotovostní alternativa. Přesto ale pro něj může být leckdy výhodnější (zejména pokud obchodník nezneužívá hotovostní platby k daňovým únikům).

Nákladový rozdíl mezi oběma variantami a součet jejich nákladů může být někdy tak velký, že kvůli povinnosti přijímat hotovost daný prodejce svůj obchod buď ani neotevře, nebo přijímá právě jen hotovost. Trpí tak buď všichni spotřebitelé, nebo přinejmenším ti, kterým platba bezhotovostně nevadí nebo jim přijde z různých důvodů lepší. Takových lidí nejspíš přibývá.

Růst obliby placení bez použití bankovek a mincí lze odhadovat například z vývoje poměru objemů peněz, které česká populace drží v hotovosti versus na běžných účtech (právě tyto účty jsou využívány jako hlavní zdroj bezhotovostních plateb). Hotovost v tomto srovnání ztrácí už více než dvacet let na váze.

Podobně vyznívá i skutečnost, že objem peněz utracený v Česku přes kartu od roku 2015 (dřívější data nejsou) prudce roste, kdežto objem peněz, který byl vybrán z bankomatu – obvykle nejspíš k placení hotově – neroste téměř vůbec.

Platím-li bankovkami a mincemi, ví to jen prodejce a případní další fyzicky přítomní lidé. A nikdo z přítomných se nedozví žádné mé osobní údaje. Naproti tomu platba bezhotovostně zanechává „digitální stopu“, to jest, na můj nákup vidí nebo zpětně může vidět na dálku řada dalších „svědků“ (například banka, karetní společnost, policejní vyšetřovatelé, hackeři) a tito svědkové ve svých systémech zachytí nákup spárovaný s mými osobními údaji, a tedy případně i s dalšími mými platbami.

Následně pak můžou takto získaný „informační balíček“ různými finančně nebo jinak zajímavými legálními nebo nelegálními způsoby využít/zneužít, mnohdy v můj neprospěch.

Ten, kdo na základě argumentu anonymity trvá na uzákonění práva na platbu hotově, vlastně nepřímo prozrazuje svou fatální nedůvěru ve schopnost českého právního systému a příslušných dohledových orgánů zajistit, aby přístup k našim platebním údajům měli jen ti, u kterých o tom víme a jsme s tím smířeni, aby využívali tyto údaje jen tak, jak jim to dovolují zákony (schválené námi skrze naše volené zástupce).

Strach ze ztráty anonymity

Podobný strach ze zneužití vyvstává také v souvislosti s tím, že ve světě bez hotovosti by celkový peněžní obnos aktuálně vlastněný daným člověkem byl vyjádřen součtem aktuálních zůstatků na jeho bankovních účtech.

A tudíž by bylo možné tento obnos snížit – a jakoukoliv zvolenou skupinu obyvatel jedním šmahem ožebračit – prostě tak, že banka (dejme tomu donucená zlovolnou vládou) hodnotu tohoto obnosu příslušným klientům zčistajasna sníží.

Setrvání u hotovosti bude ovšem hrát do karet ještě jedné skupině lidí: těm, kteří nemají problém ani tak s digitální stopou svých plateb v obchodech nebo s posílením zlovolné vlády, jako spíš s digitální stopou jejich příjmů.

První, kdo nás v této kategorii asi napadne, jsou někteří vykutálení řemeslníci: občas chce některý z nich dostat od zákazníka dohodnutou částku včetně daně v bankovkách a mincích, „na ruku“, „bez papíru“.

Tím pádem totiž tento jeho příjem nebude, skrze pomyslné kukátko v podobě bankovního účtu, vidět na monitoru danělačných zaměstnanců finančního úřadu. Řemeslník si tak sníží svou daňovou povinnost, to jest, okrade nás všechny.

Jindy platbu hotově navrhne zákazník sám s tím, že dá řemeslníkovi hotově částku bez daně; v takovém případě nás všechny okrade namísto řemeslníka zákazník.

Dalším příkladem jsou lidé v exekuci: z příjmu, který jim přijde na bankovní účet, exekutor za jistých okolností smí (nebo si aspoň myslí, že smí) větší či menší část odebrat. Naproti tomu o příjmu, který lidé v exekuci dostanou v hotovosti a následně je v hotovosti zase utratí, se exekutor obvykle nic nedozví, a tudíž si z něj ani nic nevezme.

Vedle strachu ze ztráty anonymity se ve prospěch práva na platbu hotovostí uvádí i obava, že některým našim spoluobčanům (zejména asi těm nejstarším) není placení bezhotovostně dostupné, protože nemají bankovní účet nebo k němu zřízenou platební kartu.

Podle údajů Světové banky bylo takových seniorů v Česku v roce 2017 kolem 10 %. Novější statistiky bohužel k dispozici nejsou; nicméně dá se předpokládat, že toto číslo s každým rokem klesá.