O novinářském místě v pekle a neutralitě, která nikdy nepomáhá oběti
POZNÁMKA. Z věty z Dantova Pekla o tom, že nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kteří zachovávají nestrannost v časech morální krize, se už ve veřejném prostoru stalo tak trochu klišé. Jsou ale i jiné autority, jiné citáty a hlavně osobní zkušenosti válečných reportérů, které dávají užitečný vhled do toho, jak vnímat důležité pojmy jako je novinářská objektivita a právě nestrannost, neutralita.
Sarajevo na svých zdech dodnes, tři desítky let po jejím konci, nese stopy tehdejší strašlivé občanské války. I když jde dnes o živé a pestré město, kde se starodávné uličky mísí s moderní zástavbou, na mnoha fasádách obrácených k řece Miljacka a okolním kopcům jsou stále patrné stopy palby z téměř čtyři roky trvajícího obléhání.
Právě válka v bývalé Jugoslávii, stále relativně nedávná a poslední v Evropě do doby, než Rusko napadlo Ukrajinu, stavěla novináře do těžké role.
Ti, kteří reportovali o palbě odstřelovačů, vraždění civilistů a utrpení obyčejných lidí (nejen) z obklíčeného Sarajeva, po skončení války například zvažovali, zda vyslyší výzvy, aby před soudem v Haagu vystoupili v roli svědků.
„Američtí novináři to všichni odmítli. Nechtěli sdílet své poznatky, poznámky, postřehy – jak říkali, vnímali by to jako porušení novinářské objektivity. Naproti tomu někteří evropští novináři a zejména ti lokální s podáním svědectví problém neměli,“ říká zakladatel Media Centar Sarajevo Boro Kontić, který válku v Sarajevu osobně zažil.
I v dalších konfliktech se novináři ocitají před otázkou, jak si zachovat nejen objektivitu, s níž se v poctivě vykonávané profesi tak nějak počítá, ale zda lze zůstat zároveň i neutrální.
O tom byla i jedna z diskusí na nedávné konferenci Mezinárodního tiskového institutu (IPI) právě v Sarajevu.
Přičemž řeč je a byla právě o mezních situacích, nikoli o všeobecně očekávané zpravodajské nestrannosti, třeba při demokratické volbě „Losny, nebo Mažňáka“.
Níže nabízíme pár slov z debaty, kde vystupovali novináři a novinářky, kteří s válkou a otevřeným násilím ve své zemi mají osobní zkušenosti.
Patricia Evangelista, filipínská investigativní novinářka webu Rappler
„Snažím se být faktická, objektivní, ale žiju v zemi, kde spoustě lidí připadá normální vraždit vesničany, obyčejné lidi. Ale už tím, že si vybírám téma, nějak s objektivitou zacházím. Nicméně s přístupem, že to, co je strašné, se nakonec stává obyčejnou každodenností, se nikdy nesmířím. Dělám tedy poctivě svou práci, ale neutrální nejsem a být nemůžu.“
Hagai Matar, izraelský novinář, +972 Magazine
„Jde o to být fér, dávat prostor oběma stranám, mít odstup a zakládat si na faktech. To je esence žurnalistiky. Informujeme o izraelských válečných zločinech, stejně jako jsme informovali o hrůzách páchaných Hamásem ze 7. října. Je pravda, že v mnoha izraelských médiích příběhy o tom, že zločiny páchá i izraelská armáda, nenajdete.“
Cape Diamond, novinář a lidskoprávní aktivita, Myanmar
„Je nezbytné ověřovat informace, nelze se spoléhat na svědectví ze sociálních sítí. Stává se nám, že nám lidé nadávají do zrádců jen proto, že píšeme kriticky, ale to je mi jedno. Můj cíl je nebýt ničí hlásnou troubou a být pokud možno stoprocentně přesný.“
Anastasiya Stanková, šéfredaktorka Slidstvo.info, Ukrajina
„Objektivita ano – pracujeme s fakty, nevymýšlíme si, popisujeme realitu. Je ale těžké být neutrální, když je válka součástí vašeho života. Denně na Ukrajině umírají lidé, mluvíme s pozůstalými, popisujeme příběhy obětí. Občas mám pocit, že už sama ani nic necítím, je to tolik emocí, až už nejsou žádné.“
„Pokud jde o neutralitu, měli jsme i pár skandálů spojených s lidskoprávními organizacemi, třeba s Amnesty International, která se snažila tvářit neutrálně a zveřejnila zprávu o tom, že Rusové sice páchají válečné zločiny, ale Ukrajinci taky. Jenže to ve skutečnosti byly tisíce případů versus asi dva.“
Shrnuto: objektivita je podmínkou odpovědné žurnalistiky, podstatou je trvání na faktech i zlaté pravidlo budiž slyšena i druhá strana. Nelze však být neutrální mezi agresorem a obětí, mezi dobrem a zlem.
A protože v úvodu jsme slíbili aspoň nějaký alternativní citát k tomu z Dantova Pekla, nabízíme spisovatele a dramatika, nositele Nobelovy ceny za mír Elieho Wiezela: „Nebuďte nestranní. Neutralita pomáhá utlačovateli, nikdy oběti.“
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Konspirátoři všech zemí! Proč si Prahu oblíbili němečtí i rakouští extremisté
Praha jako cíl konspirátorů a extremistů z Německa a Rakouska. S Klausem na pódiu
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
6 komentářů
Člověk může být buď novinářem nebo aktivistou. Obojím současně být nelze.
Jenomže to samo o sobě, nevysvětluje, proč by novináři nemohli vypovídat jako svědci u soudů.
Právě že pouze jako – svědci, kteří mají vypovídat o faktech a nemají vůbec soudit vinu obžalovaných
Ovšem, obávám se že ten důvod je jiný.
Že totiž novináři mají silná privilegia, uznávaná většinou režimů. Že je vůbec do té válečně (či jinak kritické) zóny pustí, že tam mohou získávat informace, fotit, natáčet, vést rozhovory, atd. Ovšem právě s tím předpokladem, že je využijí pouze pro publikování těch faktů v médiích.
Pokud by docházelo k tomu, že pak tyto takto získané informace, záznamy a pod, předkládali u soudů a vypovídali tam jako svědci, tak se mohou spolehnout že by je potom taky skoro nikam kde se něco děje , ani nepustili.
Faktem je, že nemají oficiíálně uznanou mlčenlivost jako advokáti, duchovní nebo zdravotnický personál. Přičemž, pochopitelně, i to je aktivistickým organizacím trnem v oku, takže si např. u zdravotnického personálu vyřvaly (a antidemokraté v parlamentu to posvětili) „ohlašovací povinnost“ u některých stavů (např. podezření na týrání).
Novináři i v tomto určité privilegium mají, totiž „právo chránit svůj informační zdroj“. Což samozřejmě má svůj důvod, protože takový informační zdroj může být tím prozrazením i fyzicky ohrožen.
Jenomže, tím se pak ale snižuje průkaznost výpovědi toho novináře „někdo mi to řekl, ale neprozradím kdo“, těžko nějaký soud přijme jako hodnověrný důkaz. Tedy neměl by.
Dovolím si ještě jeden citát, tentokrát z knihy Vlastivědné muzeum od německého spisovatele Siegfrieda Lenze. Děj sleduje život v Mazursku, tehdy Německu, dnes Polsku, před druhou světovou válkou, během ní a pak osud vysídlenců do Německa. V době, kdy v Německu přichází na scénu nacismus, ve vzdáleném Mazursku o tom nechce nikdo slyšet. Tkadleně koberců, ženě z lidu, tam autor vkládá do úst pozoruhodná slova (volně citováno): „Každý má právo zůstat neutrální. Musí si ale dobře rozmyslet, kam až může se svojí neutralitou zajít.“ Jak to nakonec dopadlo, všichni víme.
Tak hlavně aby se postavili na tu správnou stranu, aby poznali, kde je ve skutečnosti pravda, kdo je ve skutečnosti agresorem a kdo obětí. Někteří to vědí, ale netroufají si to konstatovat. Hrozilo by jim trestní stíhání, vyhazov z práce, ale třeba „jen“ hysterická kampaň proti jejich osobám. Tak jsou raději konformní.