V rámci svého komplikovaného mezinárodního statutu je totiž Tchaj-wan formální součástí „Číny“, ovšem s vysokým stupněm autonomie. Pekingská vláda má v teritoriu omezený vliv. Pokud jde o případ ne/vydání zločince z Hongkongu na Tchaj-wan, Čínská republika na Tchaj-wanu není Hongkongem uznávána jako samostatný stát, stíhaného zločince tam tedy na žádost místních úřadů vydat nelze.

Extradiční zákon měl tento problém řešit – stíhaní občané jakékoliv země pohybující se na území Hongkongu by podle něho mohli být bez jakýchkoliv průtahů vydáni do ČLR. Z toho důvodu se proti přijetí tohoto zákona v Hongkongu stavějí i některé zahraniční korporace, které ve zvláštní administrativní oblasti působí a kritické hlasy se ozývají i z USA.

Utahování šroubů

Primárním důvodem protestů je, že i přes sliby ČLR z roku 1997, že hongkongský systém zůstane beze změny minimálně prvních padesát let po převzetí území od Britů, začala pekingská vláda v posledních zhruba deseti letech výrazně přitvrzovat a čím dál více zasahuje do hongkongské politiky.

To má za následek pomalé, avšak citelné omezování svobody. K dosud největším demonstracím v Hongkongu došlo v roce 2014, kdy lidé v rámci tzv. „deštníkového hnutí“ a iniciativy „occupy Hong Kong“ na 79 dní obsadili a zablokovali samotné centrum Hongkongu, aby tak protestovali proti rozhodnutí Stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců z 31. srpna 2014.

To stanovilo, že kandidáti na pozici guvernéra Hongkongu mají být počínaje volbami v roce 2017 předem schváleni v Pekingu. Tehdejší hnutí získalo svůj název proto, že demonstranti používali deštníky, aby se chránili před slzným plynem a vodními děly, kterými se je policie pokoušela rozehnat. Demonstranti v roce 2014 svého cíle nedosáhli.

V následujících volbách byla zvolena silně propekingská kandidátka Carrie Lam, „pekingští koně“ získávají v hongkongské politice stále více hlasů a vůdci hnutí v čele s mladým studentem Joshuou Wongem byli odsouzeni, přičemž před uvězněním i po propuštění se oni i jejich rodiny opakovaně stávají terčem perzekuce ze strany úřadů a policie.

Slzný plyn a gumové projektily

Tato situace inspiruje k novým protestům, které právě tuto středu vyvrcholily opět obsazením centra Hongkongu. A to když se desítky tisíc demonstrantů snažily zabránit čtení zákona, o němž se má podle původního plánu hlasovat 20. června.

Ve středu se hongkongská policie, stejně jako v roce 2014, uchýlila k násilí. Do davu stříkala slzný plyn a pálila gumové projektily, které zranily řadu lidí. Hongkongský novinářský svaz (HKJA) vydal prohlášení, podle nějž policisté, mnohdy i za použití násilí, bránili novinářům ve vykonávání jejich práce na místě demonstrací. Na sociálních sítích se objevovala svědectví o bezdůvodném násilí, bití bezbranných nebo bránění průjezdu sanitky (ze strany policie) apod.

Amnesty International už upozornila na toto porušování lidských práv, kterého se policie dopouštěla. I přesto protesty zřejmě ještě nekončí. Zatím se demonstrujícím podařilo alespoň dosáhnout odložení druhého čtení zákona v hongkongské zákonodárné radě.

Tentokrát bez vůdců

ČLR se přitom aktivně snaží protesty eliminovat. Důkazem jsou např. hackerské útoky na komunikační aplikaci Telegram, přes kterou se demonstranti organizovali. Podle ředitele Telegramu byly jejich servery napadeny z Číny.

Současné protesty nemají na rozdíl od těch z roku 2014 žádné výrazné vůdce, mimo jiné také proto, že mnoho aktivistů z roku 2014 je momentálně ve vězení nebo pod policejním dohledem. Ve středu byl ale zatčen administrátor skupiny na Telegramu, která protesty organizovala a donucen předat údaje asi 20 000 uživatelů.

Mnozí prodemokratičtí zákonodárci v Hongkongu, např. Claudia Mo nebo Ted Hui, apelují na to, aby bylo schválení zákona alespoň dočasně odloženo, aby nedošlo ke skutečnému krveprolití. Mnozí protestující jsou po zkušenostech od roku 2014 odhodlaní se za žádnou cenu nevzdat a panují obavy, že pokud úřady a policie budou stejně neoblomné, demonstrace mohou skončit násilnými střety protestujících s policií

Lze říct, že nyní jde o všechno. Pokud by byl zákon skutečně přijat, Hongkong by se dostal ještě více do područí ČLR a přestal by být oním posledním ostrůvkem svobody v zemi. O tom, že perspektivy nejsou příliš optimistické, svědčí i fakt, že mnozí disidenti a novináři již Hongkong opouštějí a přesouvají se na Tchaj-wan nebo dál do zahraničí. Protože lze předpokládat, že po Hongkongu přijde na řadu právě Tchaj-wan.

Barevná hnutí a západní agenti

„Barevná hnutí“ (především „deštníkové hnutí“ v Hongkongu nebo „slunečnicové hnutí“ na Tchaj-wanu z roku 2014), stejně jako tzv. „barevné revoluce“, které smetly několik vlád na Blízkém Východě a v severní Africe během „arabského jara“ roku 2010, jsou jedním z největších strašáků pekingské vlády.

Komunističtí vůdci se těchto lidových, převážně studentských, hnutí vyvolaných často společenskými problémy a obecnou nespokojeností, obávají. Aby si však zachovali vlastní tvář, navíc v roce nadcházejících oslav 70. výročí založení ČLR, viní z nich navenek „západní agenty“, místo, aby připustili vlastní politická pochybení.

Ve srovnání s rokem 2014 jsou současné protesty v Hongkongu pro Peking mnohem citlivější, protože jak poukázal např. Jojje Olsson, Hongkong je nyní pod mnohem větším vlivem a tlakem z Pekingu a Peking je pro změnu pod výrazně silnějším tlakem mezinárodním. Olsson napsal:

„Všechno od Sin-ťiangu až po obchodní válku s USA znamená, že pro Peking absolutně neexistuje možnost ukázat vlastní slabost tváří v tvář protestujícím. Žádné ústupky se neočekávají. Naopak, je pravděpodobné, že tentokrát budou použity tvrdší prostředky, aby byly protesty potlačeny dříve, než narostou do rozměrů těch z roku 2014. Použití násilí je nyní mnohem pravděpodobnější, v nejhorším i se zapojením čínské Lidově osvobozenecké armády.“

Už jen fakt, že současné demonstrace těsně navazují na dosud největší pietní akci připomínající masakr studentů na náměstí Nebeského klidu v Pekingu v roce 1989, které se letos v Hongkongu účastnil přes milion lidí, svědčí o tom, že nálada v Hongkongu je vyhrocená.