MAPA JUSTICE. Pokud bychom se na rok 2017 dívali optikou policejních odposlechů, došli bychom nejspíš k jeho označení jako roku zpochybňování. Ve velkých, mediálně sledovaných kauzách se udály dramatické zvraty. Což je sice věc pro média přitažlivá, pro veřejnost to ale dobrá zpráva není. V podstatě nám říká, že na jedno konkrétní povolení k odposlechu telefonu dokáží mít různé soudy diametrálně odlišné názory. 

Většina pochybností se točí kolem nezákonnosti pořízených odposlechů. Nejde o maličkost – nasadit na někoho „uši“ je významný zásah do jeho práva na soukromí.

Bylo odposlouchávání bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha nezákonné? Vrchní soud nejprve řekl, že ano. Nejvyšší soud ale na základě stížnosti ministra spravedlnosti věc posoudil jinak a řekl, že ne. Oba soudy se přitom vyjadřovaly ke stejnému okamžiku – rozhodnutí ústeckého soudu odposlech povolit – a měly k dispozici stejnou judikaturu, stejný trestní řád, znaly stejné okolnosti. Jen jejich rozhodnutí byla tak odlišná, jak ano a ne dokáží být.

Nebo kauza tzv. trafik pro exposlance, v níž je u Obvodního soudu pro Prahu 1 obžalován bývalý premiér Petr Nečas. I zde byly zpochybněny odposlechy, které ale soudu dříve jako důkazy vyhovovaly. A pak další ze slepence případů kolem bývalé premiérovy pravé ruky Jany Nagyové, kauza vyzrazení důvěrných zpráv BIS. Zde odposlechy znovu zpochybnil pražský vrchní soud.

Vyhrožování za nepohodlné názory

Jak číst několik po sobě jdoucích rozhodnutí soudů, které si v hodnocení zákonnosti odposlechů protiřečí? Jsme svědky „odposlechové revoluce“, kdy soudy hledají novou cestu v posuzování toho, co je ještě v mezích zákona, a co už ne?

Známý advokát a prezident Unie obhájců Tomáš Sokol upozorňuje, že „zjevování“ se problémů a případné spory o to, jak je řešit, nejsou v justiční praxi ničím neobvyklým.

„Logickým, ale trochu nepříjemným faktem je, že tato diskuze se nevede ve sterilním akademickém prostředí, ale v souvislosti s jednotlivými případy, které jsou mnohdy velmi vypjaté, sledované médii, a tedy rozličným způsobem komentované z úhlu pohledu, které jsou ve skutečnosti dost irelevantní. Tak například prezident republiky začne vyhrožovat soudci, který byl jedním ze tří členů senátu, jež měl na Vrchním soudě zmíněný odlišný názor na podmínky povolování či nařizování odposlechů. Což je prvek, který v akademické diskuzi působí hodně cizorodě,“ říká Tomáš Sokol. (Celý rozhovor s prezidentem Unie obhájců přinese HlídacíPes.org v dalších dnech.)

Jak zjistit „špinavé uši“?

V Česku jsou ročně povoleny řádově tisíce odposlechů. V roce 2016, což je poslední rok, ke kterému jsou známy ucelené statistiky, jich bylo přesně 6717, o rok dříve o dvě stovky víc.

Případů, v nichž policie odposlechy nasadila, bylo 1064. Čistě statisticky na jednu rozpracovanou kauzu připadá v průměru šest až sedm napíchnutých telefonních čísel. Na takto vysokém čísle se podílí zejména drogová kriminalita, kde je obvyklé časté střídání telefonů a vyšší počet „klientů“.

Tam, kde jsou tisíce povolených odposlechů, jsou samozřejmě i tisíce odposlechů skončených. A právě tady se skrývá možnost, zatím ovšem ne plně využívaná, dozvědět se, zda můj telefon byl policií odposloucháván.

K takovému zjištění vedou obecně dvě cesty. Buď je odposlouchávaný nakonec obviněn a postaven před soud, a v takovém případě se odposlechy projednávají přímo v soudní síni. To je ostatně případ „velkých“ kauz zmíněných v úvodu, kde byla jejich zákonnost posuzována ať už v rámci hlavního líčení, nebo během odvolání.

Už několik let ovšem platí zákon, který nařizuje policii a soudům, aby o skončeném odposlechu informovaly ty, jichž se dotkly, pokud nevedly k obvinění. V praxi je to ovšem s touto povinností všelijaké: umožňuje řadu výjimek, za které se policie dokáže schovat. Informovat nemusí například domnělé členy organizované skupiny, aby nebylo narušeno další vyšetřování. Navíc neexistuje žádná centrální statistika, takže se nedá zjistit, jak s touto povinností nakládají soudy.

Každý, kdo byl o skončeném odposlechu informován, má právo obrátit se na Nejvyšší soud s žádostí o přezkum. Od roku 2012, kdy novinka vstoupila v platnost, bylo těchto žádostí kolem padesáti. Zhruba pětina byla úspěšná, neboli soud konstatoval, že při povolování odposlechu byl porušen zákon.

Nejde přitom jen o morální satisfakci, kterou odposlouchávanému soud dává. Podle advokáta Sokola totiž tato rozhodnutí mohou dát zároveň obecnější návod, jak má správné opatření k povolení odposlechu vypadat. Nebo jinak řečeno: tyto případy ukazují konkrétní chyby, jichž se soudy při povolování odposlechu dopouštějí.

Velrybářské sítě

V databázi Nejvyššího soudu se v roce 2017 objevilo deset nových rozhodnutí o těchto přezkumech. Proti počtu povolených (nebo skončených) odposlechů je to křiklavě nízké číslo.

Ve čtyřech z těchto deseti případů soud zjistil, že zákon porušen nebyl. Ve třech naopak ano. Celkový počet případů, kdy Nejvyšší soud konstatoval, že při povolování odposlechu byl porušen zákon, tak od roku 2012 narostl na 11. Tři případy potom soud odmítl a nezabýval se jimi.

Zjednodušeně řečeno to znamená, že se policie dostane do telefonu na základě ne zcela vyargumentovaného podezření. Ve Dvořákově případě šlo o mlhavou teorii, že ovlivňoval zakázky na dodávky pohonných hmot. Tuto teorii bylo snadné vyvrátit, nikdo z policistů se s tím ale neobtěžoval. Soud povolil nasazení odposlechů, které prokázaly jinou trestnou činnost, za níž byl později Dvořák odsouzen.

To je i podstatou kritiky Nejvyššího soudu ve Dvořákově kauze: „Není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání.“

Kde není dopis, není ani přezkum

Důvodem nízkého počtu podaných žádostí o přezkum je fakt, že se řada lidí o svém odposlouchávání vůbec nedozví. Mezi odmítnutými žádostmi pak bývají i takové, kdy lidé o odposlechu z věrohodného zdroje vědí, soudy nebo policie jim ale odmítají potvrzení o skončeném odposlechu vydat.

Nejznámější z těchto případů je kauza novináře Janka Kroupy, který měl být odposloucháván v roce 2012. Žádný doklad o tom ale nemá a oficiálně ho nikdo neinformoval. Policie ani soudy mu tento dopis poslat nechtějí.

Článek je součástí projektu Mapa justice, který HlídacíPes.org připravuje za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Cílem projektu je zmapovat skutečné vlivy v české justici, popsat osoby a skupiny, které mají na její chod rozhodující vliv.