Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Woodrow Wilson Presidential Library Archives on Foter.com / No known copyright restrictions, zdroj

„Nevolte Masaryka!“ První československý prezident si uvědomoval svůj věk, ochabující síly i špatné zdraví

Téměř po sto letech od vzniku Československa nám připadá samozřejmé, že v časech, kdy se samostatná republika teprve začínala budovat, nemohl být prezidentem nikdo jiný než T. G. Masaryk.

I on ale byl demokraticky volen, i on měl své protikandidáty. Na tyto zapomínané muže a jejich jména zavátá prachem času bych si dovolil vzpomenout.

Profesor Masaryk byl mimochodem poprvé zvolen až v roce 1920. Do té doby byl prezidentem jen prohlašován. Úplně poprvé se jím titulárně stal dokonce ještě v časech 1. světové války.

Působil totiž jako předseda Národní rady československé. Ta se pokoušela vytvořit co nejvíce „fait accompli“, aby pro sebe a dosud neexistující samostatnou republiku získala legitimitu od spojenců a takto krůček po krůčku kráčela k uznání nezávislosti.

Oficiálně stvrzen byl TGM 14. listopadu 1918. Záměrně píši stvrzen, neboť žádné hlasování neproběhlo. Nevolený národní výbor ho pouze potvrdil ve funkci. A to ještě bez slovenských poslanců, jimž se zpozdil vlak a do sněmovny dorazili až po tomto historickém aktu.

Nečekalo se na ně, neboť schůzi měly přesně ve 12:00 zakončit zvony, jejichž zvuk měl zvěstovat republice nejen pravé poledne, ale i to, že má i oficiálního prezidenta.

Zůstaňte nad oblaky

Za prezidenta byl Masaryk uznán i těmi, kteří pracovali na převratu doma. Když v prosinci 1918 přijížděl do Prahy, vítal ho jeden z jeho budoucích oponentů Karel Kramář slovy:

„Já vás prosím a zaklínám, zůstaňte nad oblaky, poněvadž kdo u nás vstoupí hlouběji do politického života, ten se tomu neubrání, že je poházen blátem a ztratí autoritu, kterou tolik potřebuje.“

Že Masaryk oné prosbě a kletbě naslouchat nehodlal, asi není potřeba vysvětlovat, což také určilo běh mnoha věcí v novém státě…

U Karla Kramáře bychom se mohli na chvíli zastavit, neboť patřil k Masarykovým nejvýraznějším oponentům a kandidaturu proti Masarykovi v pozdějších letech velmi zvažoval. Nicméně nikdy se k přímému střetu s Masarykem v boji o křeslo prezidenta ČSR neodhodlal.

Kramář chtěl dělat spíše praktickou politiku a být v centru dění. To ale jeho Národní demokracie postupně opouštěla a tu skutečně praktickou politiku navíc v prvých letech vykonával spíše dravější Alois Rašín. Po jeho tragickém skonu skomírala i strana, bez pragmatika Rašína a jeho energie jakoby zůstala přešlapovat na místě.

Dalším problémem bylo samotné vymezení se proti Masarykovi. Byť by patrně Kramář býval byl rád prezidentem, parlamentní rozložení sil by z něj učinilo element, který tříští československé státotvorné hlasy. A oslabovat takto nově zrozenou republiku, to si Kramář nepřál.

Velkou roli v tom hrálo i jeho ego, neboť zcela jistě také netoužil dělat Masarykovi v prezidentské volbě stafáž. Jeho strana neměla tak velký vliv, aby mu dovedla zajistit dostatek hlasů, Masarykovi by tedy nebyl vážným soupeřem.

Byť jeho strana bývala vitální součástí koalice, kvůli jejímu předsedovi by vlády nepadaly. První prvorepublikový předseda vlády Antonín Švehla by jistě kvůli němu neriskoval konflikt s Hradem, i kdyby jen měl dát svým poslanců volnost volby.

Němci, nositelé křesťanství

U jeho následovníků něco takového nepadalo v úvahu už vůbec, neboť ti byli velmi nakloněni Hradu a „Starému pánovi“, jak se TGM laskavě v kuloárech přezdívalo.

Prvním oficiálním Masarykovým soupeřem, byl proto až August Naegle. Zanícený německý nacionalista, který i po 28. říjnu odmítal předat pražskou univerzitu československému státu.

Zůstal věren své přezdívce „Železná magnificence“. Jako rétor nepřestal bojovat za německou věc ani pak. Pro Němce představoval obrovskou morální autoritu, však byl také v roce 1920 zvolen senátorem a předsedou klubu Německé strany národní.

Byl také mimořádnou kapacitou ve vědeckých kruzích. Jeho oborem byly církevní dějiny. Zabýval se církví v Čechách a také zpochybňoval některé části českých dějin, zejména pak Velkomoravskou říši i misi Cyrila a Metoděje.

Dle něj byli samozřejmě nositelem křesťanství Němci. Sám ani nepocházel z Čech, dostal se sem až v roce 1906.

Čeští Němci jeho kandidaturou dokazovali, že se nehodlají smířit se vznikem samostatného Československa. To, že Naegleho vyslali do předem ztracených voleb, mělo tedy spíše demonstrativní charakter.

Z 411 platných hlasů jich posbíral 61. Nehlasovali pro něj tedy ani všichni Němci, kteří se k volbě dostavili.

Býti českým Leninem

Své truc-protikandidáty československým poslancům a senátorům pravidelně dodávali komunisté. Tím prvním byl Alois Muna, původním povoláním krejčí, aktuálním povoláním bolševický revolucionář.

I jej však bylo třeba brát v onom roce 1920 vážně. Ještě totiž nebyly překonány veškeré obtíže a neklid, které s sebou přinesla válečná bída. Sociální bouře a demonstrace nebyly ničím zvláštním.

Z Ruska zachváceného bolševickou revolucí se vraceli i čeští bolševici. Jedním z nich byl právě Muna. Toužil se stát českým Leninem a přenést komunistickou revoluci i do české kotliny.

České politiky nešetřil. O Masarykovi samotném napsal: „Hlasatel humanismu na sklonku svého života proměnil se v krvežíznivého starce, který vysoko třímá prapor imperialismu.“

Muna byl považován za nebezpečného člověka. Několikrát se štěstím vyvázl životem, když se jej pokoušeli fyzicky zlikvidovat legionáři.

Druhým bolševikem, jehož jméno se objevilo na hlasovacích lístcích, byl Antonín Janoušek. Ten do volby vstupoval jako nejvyšší předseda Slovenské republiky rad. Což byl pokus o založení komunistického státu na Slovensku, který brzy bídně skončil.

Po tomto neslavném konci uprchl Janoušek do bolševického Ruska, kde působil jako zmocněnec v Mezinárodní dělnické pomoci. Muna při volbě obdržel šest hlasů, Janoušek dva.

Ani oni nebyli ničím jiným než vzdorokandidáty, kterými komunisté vyjadřovali svůj odpor k masarykovské demokracii.

Samotná volba pak byla všechno možné, jen ne důstojná. Nevěřícně nad ní hlavou kroutili i zahraniční diplomaté. V parlamentu byla důsledně užívána pouze čeština, dokonce i jména německých poslanců byla při prezenci počešťována.

Kromě zlostných výkřiků německých poslanců sálem zaznívaly i výkřiky komunistů. Slovenský poslanec Juriga zase zvolal „Ať žije Pittsburská dohoda!“ Přestože byl i svými soukmenovci okřiknut, napětí zůstalo patrné.

Když potom prezident Masaryk dorazil do sálu složit slib, Němci sněmovnu opustili. Německý poslanec Rudolf Lodgman v narážce na Masarykův výrok vyzval spolustraníky: „Němečtí kolonisté a přistěhovalci opouštějí sněmovnu.“

Za takových okolností se tedy rodila demokracie v Československu, ta k níž se dodnes odkazujeme.

Kdo, když ne Masaryk

Za poněkud důstojnější atmosféry probíhala prezidentská volba v roce 1927. Před ní bylo často skloňováno výše zmíněné jméno Karla Kramáře. Ve spekulacích se objevovalo i jméno Antonína Švehly. Koneckonců i Masaryk přiznával, že by právě předsedu agrárníků rád viděl jako svého následovníka.

Švehlův smysl pro politiku, pragmatičnost a velmistrovská schopnost dosáhnout kompromisu a nikdy nerezignovat na státotvornost z něj činily přímo ideálního kandidáta. Sám si ale na výkon této funkce příliš nevěřil.

Byl si vědom svých nedostatků v akademickém vzdělání a ve znalosti cizích jazyků. Jeho největším limitem však bylo zdraví, jak se ukazovalo. Kvůli svému chorému srdci byl nakonec nucen politiku sledovat jen zpovzdálí.

Masarykovým přáním bylo, aby byl zvolen všemi československými státotvornými stranami. Vešel tedy v jednání i s představiteli levicového bloku. V první chvíli však vůbec nezamýšlel kandidovat, uvědomoval si svůj věk, ochabující síly i horšící se zdraví.

Od začátku viděl jako svého nástupce Edvarda Beneše. Ten však byl na úřad ještě mlád, navíc si za svého působení v úřadu předsedy vlády nezískal mnoho sympatií. Přitom to byla ideální šance na předání moci. Výborný premiér by se posunul do čela státu.

Jenže Beneš tehdy tím výborným premiérem nebyl. Přesto (snad i s myšlenkami na prezidentskou funkci) na premiérské židli lpěl, to ovšem ještě mnohem více popudilo ty, o jejichž hlasy se měl ucházet a opírat.

Masaryk tedy musel pokračovat v boji o prezidentský post, protože jiné kandidáty neviděl. Bál se, aby se při budování „jeho“ Československa nesešlo z cesty, kterou razil.

Švehla měl jasno, že TGM by měl být i nadále prezidentem. Prohlásil: „Prezidentem jest a bude T. G. Masaryk. Kdo je proti tomu, zaslouží pár facek, a já jsem ochoten mu je dát.“

Švehla usilovně pracoval pro Masarykovo znovuzvolení. Věřil, že pokud by se věc nezdařila, velmi by upadla křehká prestiž Československa v zahraničí. Viděl v Masarykovi symbol republiky, a proto se snažil zahlazovat rozmíšky, které Masaryk za svého funkčního období rozdmýchal.

Rebel tělem i duší

Zvažovaných kandidátů bylo více, kromě Švehly (který svou kandidaturu odmítl, jak víme) padala jména slovenského agrárníka Milana Hodži či národního demokrata Františka Síse, pokud by Kramář ani tentokrát o volbu nestál.

I Kramář si však uvědomoval, že republika Masaryka potřebuje a nejlépe s co nejsilnějším mandátem. Proto se také sám aktivně zasazoval v Masarykův prospěch, což představovalo zajímavý obrat.

Pokud by se totiž hlasy československých politiků tříštily a objevili by se němečtí a komunističtí kandidáti, silně by to podlomilo obraz Československa. Navíc TGM v jednom rozhovoru řekl, že do druhé kola volby by nenastoupil.

Ve volbě měl nakonec pouze jednoho soupeře. Tím byl tradičně komunista, tentokrát Václav Šturc. Rebel tělem i duší, ale také zkušený a relativně oblíbený komunální politik. Ten byl roce 1922 z KSČ (kterou zakládal a jejímž byl předsedou) vypuzen.

Komunistická internacionála však rozhodnutí zdejších politiků zrušila a Šturc se v jejích předních pozicích objevil znovu. A z nich se také stal kandidátem komunistů na prezidenta.

Legendou je jeho počínání ve starostenském úřadě v Kobylisích, kde vyvěsil černý prapor, když byla jeho obec začleněna do velké Prahy. Učinil tak prý na znamení konce demokracie. Magistrátu také odmítal předat klíč od obecní pokladny.

Ve volbě Šturc získal 56 hlasů. Zdejší političtí funkcionáři tedy vsadili všechno na jednu kartu – na tu Masarykovu. Masaryka pak v květnu 1927 volilo 274 poslanců a senátorů. Přestože se mu se Švehlou podařilo eliminovat okruh kandidátů, volitelé odevzdali celkem 104 bílých lístků. To nesvědčilo o hlubokém konsensu…

Starý muž na Hradě

Ještě mnohem těžší se volby zdály být v roce 1934. Masaryk v tom roce oslavil již 84. narozeniny. Země procházela hospodářskou krizí. Stále výrazněji na sebe upozorňovali extrémisté. A nejen v tuzemsku, nýbrž i v Německu, kde se v lednu 1933 dostal k moci Adolf Hitler.

To přivítali i komunisté, kteří v polarizování světa viděli příležitost pro znovurozdmýchání vlny revolucí vyvolaných konfrontaci s nacismem/fašismem.

Republika ještě pořád v očích mnohých potřebovala maják, ke kterému se bude moci v těchto bouřlivých časech obracet. Nepříjemné průvodní jevy stáří byly na Masarykovi čím dal patrnější. Prezident pozbýval duševní i tělesnou svěžest.

Srovnatelná osobnost tu však stále nebyla, neboť zdraví nesloužilo ani Švehlovi, který by patrně jako prezident v dobách žádajících kompromisy obstál. Navíc oplýval rovněž autoritou napříč politickým spektrem.

Logickou volbou byl Edvard Beneš. Člověk, který názorově i politicky souzněl s Masarykovou představou o udržení nastoleného kurzu. Na jeho zvolení se pracovalo vlastně už od dvacátých let.

Nicméně Benešova popularita nebyla právě zázračná. Vliv na to měl i fakt, že tvořil jakýsi zástupný terč pro ty, kteří chtěli útočit na Hrad.

Jiní kandidáti se objevovali pouze ve spekulacích. Naléhavost situace a neradostné směřování doby si uvědomovali i volitelé. Masaryk tak dosáhl svého nejlepšího výsledku. Skrze volební lístky se pro něj vyslovilo 324 volitelů. Na lístcích objevilo už jen jediné jméno – Klement Gottwald, dostal 38 hlasů.

Gottwalda není potřeba nějak výrazněji představovat. Byl představitelem oněch „karlínských kluků“, kteří vrátili českým komunistům jejich bojovnou revolučnost, přiblížili je Moskvě a Stalinovi.

To se také projevilo i při samotném průběhu volby, kdy skandovali „Ne Masaryk, ale Lenin!“ …Ač ten už nebyl deset let na tomto světě. Znamenalo to, že si přejí výrazné odchýlení od nastoleného řádu směrem k tomu sovětskému…

Když Masaryk četl prezidentský slib, musel mu být předříkáván, protože už nezvládal sám číst. V řeči zadrhával, volba byla rozpačitá, všichni si uvědomovali bariéry, které před něj postavil věk. Přesto to byl pro něj osobně nejlepší volební výsledek.

Zkouška z demokracie

Takto tedy vypadaly volby prezidenta Masaryka, kterého považujeme dodnes za neotřesitelný idol. Za ideál prezidenta.

Žádná drtivá vítězství, ale bílé lístky, výkřiky populistů, pohrdání extremistů. Jakkoliv může tento článek působit depresivně, nemá snižovat význam Masaryka či první republiky. Je výpovědí o opozici proti establishmentu. Je výpovědí o tom, jak těžké to někdy demokracie má, chce-li být uhájena.

Masaryk byl prezidentem, který dovedl spojit lidi. I on měl však své oponenty a kritiky, nebyl ideálním kandidátem pro všechny.

Stejně tak prezidentská volba téměř 100 let po vzniku samostatné republiky nemá ideálního kandidáta, důležité je však volit a účastnit se demokratického procesu a tím demokracii udržovat.

Nepochybně by se po vzniku Československa mohla objevit vůle i možnost Masaryka učinit doživotním prezidentem, to se ale nestalo. Proč? Protože demokracie…


Autor je historik oddělení novodobých českých dějin Národního muzea, Historického muzea 

 

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře