Letošní rok se musel obejít bez větších kulturních akcí a i ten příští pro jejich organizátory zůstává nadále nejistý. Slavný festival Colours of Ostrava proto pracuje s několika scénáři najednou, včetně online verze. Ředitelka „Colours“ Zlata Holušová přesto věří, že vakcína proti koronaviru hromadné akce v létě umožní.

Ukázat prstem na konkrétního viníka aktuálně špatné situace v kultuře kvůli Covidu nechce. Říká, že ministerstvo kultury její festival nehodilo přes palubu a určité pochopení má i pro politiky či hygieniky, kteří se letos během pandemie dostali do podobné situace vůbec poprvé.

Zlata Holušová sice doufá, že pořádání kulturních akcí zachrání v blízké budoucnosti vakcína, nechtěla by však, aby očkování proti koronaviru bylo podmínkou pro vstup na festival. „Podle mě je nebezpečné, aby tuto zemi do budoucna řídilo ministerstvo zdravotnictví a lidem v kultuře říkalo, co mohou a nemohou,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Jak budou vypadat festivaly, kde se na jednom místě setkávají desítky tisíc lidí, až pandemie skončí?

Ředitelka festivalu Colours of Ostrava Zlata Holušová. (Foto: Colours of Ostrava)

Nejen festivaly, ale vše se nějakým způsobem promění. Stejně jako války pro lidstvo přinesly některé vynálezy a inovace, tak i doba koronavirová přinesla například tu výhodu, že se můžeme setkat tady v online prostoru a už nám to vůbec nepřipadá zvláštní. Ta komunikace je pravděpodobně něco, co nám tady už zůstane a umožní nám jinak zacházet s časem. Bude to zcela akceptovaná forma kontaktu.

To má ale i negativní stránku. Zatímco takto si uděláme skvělý a flexibilní rozhovor přes internet, za normálních podmínek bychom seděli v kavárně, dali bychom si sklenku vína a půlhodinový rozhovor by se rozvinul do pětihodinové debaty, po které bychom se rozešli jako přátelé. Online se to moc udělat nedá. Lidé k sobě mají dál a jejich kontakt je ořezaný. Je to podobné, jako když někdo poslouchá hudbu přes MP3, není to ono a nikdy to nenahradí živý koncert.

Jak se to dotkne festivalů?

Byla bych šťastná, kdyby se to festivalů dotklo co nejméně a my se mohli zase zcela volně setkávat. Věřím, že to tak bude. Festivaly podle mě budou znovu intenzivním fyzickým zážitkem a místem pro mezilidský kontakt. Jestli se to povede už v příštím roce, to nedokážu říct. Můžeme očekávat, že festival v létě bude hybridní, že budeme nuceni zaujímat nějaká ochranná hlediska, ale pokud se tak stane, bude to nesmírně bolavé. Jakékoliv omezování svobod člověka je protikladem k tomu, o čem festivaly jsou. Sledujeme to s obavami a čekáme, do čeho budeme případně nuceni. Věřím však, že ať nás tento ročník čeká ještě cokoliv restriktivního, příští rok už z toho budeme venku.

Propagace vašeho festivalu je však stále v plném proudu a vypadá to, že počítáte s tím, že festival proběhne v klasické podobě. Jak ta organizace teď vypadá v zákulisí?

Dnes to nikdo nemá jednoduché, ani my ne. Festival paralelně připravujeme v několika variantách podle toho, jaká bude situace. Jsme stále připraveni udělat festival v plné šíři, ale musíme počkat, jak poteče řeka. Festival je propojený s celým světem a je nutné sledovat, kde už bude řeka čistá a kde ještě ne. To je něco, co my nemůžeme ovlivnit. S festivalem však musíme počítat tak dlouho, jak jen to bude možné. Program je potvrzen jen s malými změnami tak, jak byl nastaven v minulém roce. Jsme pak i připraveni výrazně posílit Meltingpot Forum, o kterém si myslíme, že i kdyby čert na koze seděl, tak ho uskutečníme.

Protože přednášky jsou přenositelnější do online prostoru?

Přesně. A to je celkově velká změna, která v příštím roce čeká většinu festivalů – budeme mnohem více využívat online prostor. Budeme se snažit ty zážitky přenést do veřejného prostoru na sítích.

Zatím hledám pozitiva

Když se zahraničními hosty komunikujete, pravděpodobně se setkáváte s různými pohledy na věc. Už vám někdo odřekl účast s tím, že to prostě v létě nebude možné realizovat?

Zatím nám to neodřekl vůbec nikdo. Všichni zatím drží linii, že festivaly budou. Samozřejmě, že agenti kapel, se kterými diskutujeme a máme pravidelné online schůzky, vyjadřují obavy. Ale je to podle naturelu jednotlivců – kdo je bytostný optimista, bude optimista i teď a naopak. Ta škála názorů v kulturní sféře je stejná jako ve společnosti. Jsme v situaci, jaká tu nikdy nebyla, a to se projevuje i na tom, že lidé jsou připraveni na změny, které přicházejí a odcházejí. Nic není stabilní, nic není jisté a zítra může být všechno jinak, což nás dovedlo do určité pokory ve vnímání věcí okolo nás.

Vy jste v kontaktu i se zahraničními festivaly, se kterými spolupracujete nejen na předávání hostů, ale i v jiných věcech. Jak k plánování přistupují jinde?

Před týdnem jsem byla na izraelském festivalu v Jeruzalémě, který se konal online. Seděli jsme s mým týmem u mě doma, viděli jsme v těch virtuálních oknech asi sto padesát dalších delegátů z různých zemí, přičemž jsme z nich zhruba stovku znali. Konalo se to „přímo“ v klubu, kam jsme loni chodili. Byly tam koncerty, byli tam lidé z celého světa, popíjeli jsme a všichni se snažili chovat, jako by byli na skutečném festivalu. Svým způsobem to bylo dojemné. 

Ale není to stejné jako naživo…

Jste rádi, že vůbec něco je, ale nikdy to samozřejmě nenahradí ten reálný zážitek.

Podle vás je hudební zážitek nepřenosný do kyberprostoru?

Nějak ano, ale je to velmi křehké. V dnešní době jsou lidé rádi, že mají aspoň tohle a váží si všeho, co ztratili. Jsou vděční, že organizátoři kulturních akcí něco takového udělají možná ještě více, než kdyby na těch festivalech skutečně byli. Ten pocit vděčnosti a vřelosti je větší, takže to má svůj význam, nevím však, kde bychom byli, kdybychom takto měli fungovat deset let. Nedokážu si představit, co by to udělalo s lidskou psychikou, pokud bychom tohle měli absolvovat ještě podstatně déle. Zatím se v tom snažím hledat pozitiva.

Kultura strádá, viníky neznáme

Festival samozřejmě není jen o fanoušcích. Musí se také nějakým způsobem uživit. Jak vnímáte v době koronavirové pandemie přístup vlády ke kulturnímu sektoru?

To je takové bolavé téma. Nikdo neví, jak to má být. Všichni opisují ode všech a já osobně nemůžu říct nic špatného na adresu ministerstva kultury. Mám pocit, že i oni tam jsou už na pokraji zhroucení. Ten tlak musí být nesmírný.

Vím, že jejich kompetence jsou přímo úměrné tomu, jak se v tomto státě kultura přehlíží. Mám pocit, že dělají co mohou a možná to ani lépe nejde. Vnitřně se ale bouřím proti takovým rozhodnutím, jako že se nesmí zpívat nebo že se otevřou prázdná kina. Tyhle věci mě naštvávají jako každého. Vidíme, že všechna vládní nařízení neřídí odborníci, ale státní úředníci. Pro ně je to úplně nové a nikdy to nedělali, přičemž se po nich vyžadují relevantní rozhodnutí. Spíše si myslím, že by to možná kompetentněji dělali dramaturgové a organizátoři festivalů, kteří ví přesně, jak to v kultuře funguje. 

My v tom působíme desítky let a přeci jen na festivalech musíme každoročně dodržovat řadu bezpečnostních opatření. Oni to dostali do ruky poprvé. Musí najednou být v roli manažerů poprvé v životě, přítom to často dělají lidé, kteří nemají tušení, jak obrovské rány dávají těm, kteří tu kulturu dělají. 

Jako třeba v létě, když vám krajská hygiena v Ostravě zrušila provizorní verzi festivalu NeFestival?

Ano. Já nevím, čím to bylo. Možná také tím, že se ostravská hygiena nikdy s ničím takovým nesetkala a nikdy neměla takovou moc tohle udělat. Oni opravdu netušili, co způsobí. Bylo to jako by slepec najednou řídil auto.

V Moravskoslezském kraji v reakci na bezprostřední zrušení kulturních akcí reagovala místní kulturní scéna, včetně vás, vznikem Moravskoslezské asociace kulturního sektoru. Na hygienu měla být podána žaloba, ale teď ji v podstatě omlouváte, že to pro ně bylo nové. Jak to nakonec dopadlo?

Nakonec jsme do žaloby nešli. Ministerstvo kultury se k nám zachovalo poměrně dobře, přestože o správně nastavených kompenzacích můžeme polemizovat do nekonečna. V podstatě nás ale nehodili přes palubu.

Asociace ale stále funguje, jakou tedy teď plní roli? 

Určitě svou roli už do jisté míry splnila, jelikož od té doby, kdy vznikla, se přeci jen kroky v kultuře více konzultují a to, co se stalo nám, se už potom v kultuře nikomu nestalo. Podle mě je nebezpečné, aby tuto zemi do budoucna řídilo ministerstvo zdravotnictví a lidem v kultuře říkalo, co mohou a nemohou. Není na místě, aby hygiena například po tom, co koronavirus skončí, rozhodovala o tom, jestli můžeme nebo nemůžeme zorganizovat nějaký festival. Tam se přitom můžeme dostat, pokud bude hygiena příliš aktivní i v momentech, kdy to nebude tak potřeba. Hrozí, že ta kontrola nabyde velkého formátu a bude větší, než byla v minulosti.

Takže hlavní problém byla letos nezkušenost politiků a hygieny?

Myslím si, že se všichni ocitli v bezprecedentní situaci. Aby ji někdo zvládl na jedničku, to je asi nad lidské síly, protože rozhodujete o všech možných lidských činnostech a máte o tom rozhodnout spravedlivě, což je skoro nemožné. Nevím, kdo by tam musel být, aby to zvládl bez chyb. Všichni se na ně zároveň slétneme a oni jsou taky pod nesmírným tlakem. Nehledě na to, co si myslíme o politice, o jednotlivých představitelích, podstatná je podle mě ta bezprecedentnost situace. Mnohem více mi vadí, když někteří politici začnou vykřikovat ať hospodští nebo lidé z kultury jdou k pásu. To jsou ty nebezpečné věci, které nás ženou zpět do socialismu.

Co by tedy vláda mohla nebo měla udělat jinak, aby kulturní sféra byla co nejméně zasažena?

V tuhle chvíli? Poučit se od festivalů a začít stavět očkovací centra v kulturních stáncích a tam, kde je to možné. Musí začít pracovat na co nejrychlejším proočkování populace, abychom se z toho srabu brzy dostali. Vypadá to, že jiná cesta totiž asi neexistuje.

Umíte si představit, že by očkování byla podmínka pro vstup na festival, jako se o tom mluvilo například v souvislosti s leteckou dopravou nebo restauracemi?

To bych si nerada uměla představit. Já nevím, kam budeme dotlačeni. V tuto chvíli každá taková restrikce je ale strašně bolestná. K takovému kroku nás ale nemusí dotlačit pouze vláda. Je možné, že to v létě budou chtít sami fanoušci nebo se může stát něco úplně jiného. Ale taky to už může být vše v pořádku, teď to nelze říct. Vláda by měla ukázat ty proklamované organizační schopnosti. Měla by dostat lidi, kteří umí organizovat, aby s organizací toho očkovacího procesu pomohli.

Kauza Agrofert skončila

Jste v kontaktu s ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem?

Nejsme v tuto chvíli v kontaktu. Podle mě to ani teď není jeho úkol. V tuto chvíli má hlavní slovo ministerstvo zdravotnictví. V rámci Evropy i světa vzniká řada různých záchranných systémů, které by měly dát festivalům šanci přežít. Bez očkování nemá ale žádná z těchto snah příliš smysl.

Jestli to správně chápu, tak ze současné situace nikoho konkrétního neviníte. U kormidla je ale premiér Andrej Babiš a jeho vláda je za vedení státu v koronavirové krizi často kritizována. Před dvěma lety se řešilo finanční propojení premiérova holdingu Agrofert s festivalem Colours of Ostrava formou sponzoringu a to, že tato spolupráce pomáhá Agrofertu vylepšovat jeho obraz ve společnosti. Agrofert sám nakonec od spolupráce odstoupil údajně z ekonomických důvodů. Jak se na tuto spolupráci díváte dnes?

Dívám se na to pořád stejně. Partneři festivalu pomáhají nést obrovskou tíhu těch obrovských nákladů, což pomáhá snižovat ceny vstupenek. Skutečně si ale myslím, že ten, kdo má velké nadbytky, by je měl rozdávat v projektech, které jsou lidém jistým způsobem prospěšné. Kulturní projekty patří mezi ně. 

My jsme jedna z mála zemí, kde kritizujeme své partnery, a kdybychom měli vyhovět všem kritikům, tak tam nemáme za chvíli žádného. Samozřejmě, že ta naše podpora slouží jako nástroj k tomu, aby si ta společnost zlepšila vlastní image, ale pokud bychom je neměli, tak ten festival nemůžeme udělat. Můj silný argument byl, že Agrofert byl partnerem i v době, kdy Andrej Babiš ještě nebyl v politice. Pro mě to tedy nikdy nebyla otázka politická. Náš festival je apolitický, nikomu nestraníme a s nikým se nespojujeme, nicméně kdokoli nám chce pomoct s financováním festivalu, pokud nejde o nějaké extrémisty nebo třeba o zbrojařské firmy, tak tu pomoc uvítáme. Chci tím prostě říct, že ta podpora by měla přicházet právě od těch nejbohatších.

Tu záležitost považuji za uzavřenou. Je to několik let uzavřené a není nutné rozmazávat něco, co je dávno vyřešené. V této době opravdu řešíme jiné problémy.

Zajímalo mě spíš, jestli se váš postoj změnil v důsledku novějších událostí, třeba důkazů o střetu zájmů Andreje Babiše, nebo právě kroků jeho vlády během pandemie…

Já neměla iluze ani předtím a nemám je ani teď. Kdybych měla řešit politiku, tak v ní jsem, ale pro to jsem nerozhodla. Rozhodla jsem se zůstat u festivalů.

Takže dostáváte nabídky k účasti v politice?

Měla jsem mnoho nabídek, ale všechny jsem odmítla. Jde podle mě o něco nesmírně útrpného a smutného, a zároveň devastujícího. Skoro každého z těch lidí, kteří do politiky jdou, to skoro zabije.

Když se bavíme o sponzorech, setkáváte se s obavami, jestli bude podpora vašeho festivalu možná i v příštích letech? Mluví se o přicházející ekonomické krizi a sama jste říkala, že je v této době vše nejisté.

Já ekonomickou krizi neočekávám, nemám vůbec takový pocit. To, že oni vyčkávají podobně jako všichni ostatní, je normální. Až se ten vlak rozjede, tak teprve uvidíme, kde jsme uvízli. Zatím se všichni ujišťujeme, že to půjde. Zatím je to velmi dobrodružné.

Nohavicu nepřinutíte

Sám se často coby celoživotní Ostravák setkávám s v Praze tím, že hodně lidí bylo v Ostravě pouze na vašem festivalu. Jakou roli hrají Colours of Ostrava v obraze města a Moravskoslezského kraje?

Já doufám, že velikou. O našem městě se často mluvilo jako o černé Ostravě, ale věřím, že jsme i my svým dílem tuto představu rozbili. Ostrava je kulturně mocná a nezávislá, zároveň je pravdomluvná, průbojná a svým způsobem tvrdohlavá. Je tady spousta lidí, kteří dělají opravdu kvalitní kulturu. Místní kulturní scéna je velmi silná. Mimo jiné tady máme právě Dolní oblast Vítkovice, která je unikátní a nemá ji nikdo v republice, což zajímavým způsobem dokresluje atmosféru města.

Často je Ostrava v médiích vykreslena pomocí různých stereotypů jako město uhlí a podobně. Jaký je skutečný obraz Ostravy?

Těžko říct. Každý ji vnímá svýma očima. V mé bublině jsou často kreativní, umělecky založení a inspirativní lidé, kteří mají obrovský rozhled. Někdo jiný by zase ale řekl něco jiného, je to opravdu specifické. Máme tady ale i vysoké školy, které jsou velmi kulturně i vědecky činné. Já bych řekla, že ty stereotypy se vytváří na druhé straně republiky, protože se jim asi líbí z nás dělat ty „hlupáky z Ostravy“.

Existuje podle vás něco jako ostravská kultura? Co by si člověk pod tím pojmem měl představit?

Pro mě to je určitá upřímnost a tvrdohlavost ve vlastní tvorbě. V tom se Ostrava projevuje opravdu silně. Ostravští tvůrci si často dělají, co chtějí, a podle mě se dost těžko ohýbají.

Napadá mě, že příkladem takového přístupu může být fenomén divadla Mír a jejich Tří tygrů…

Ano. To je typické. Stejně jako Jarka Nohavicu nikdy nepřinutíte udělat to, co on zrovna udělat nechce.

Nakonec trochu obecněji – jakou roli má podle vás kultura ve společnosti v dnešní době?

To je otázka na diplomovou práci. Jestli nám něco do budoucna bude hodně chybět, je to schopnost vzájemné komunikace a dobrého vyjadřování, které se už teď smrskává do SMS a tweetů. Kultura je komunikace. Je to cesta, jakou mohou lidé kreativně představit svou vizi světa. Pokud to udělat nemohou a kreativní způsob vyjadřování se vytrácí, stáváme se svým způsobem jako lidstvo invalidy.