Umělecká díla, která v devadesátých letech darovaly mecenášky Ivona a Dagmar Tláskalovy náchodskému muzeu, možná nakonec přece jen dostane šanci vidět veřejnost. Vystavení exponátů dvacet let bránila darovací smlouva, podle níž umělecká díla nerozlučně patřila k domu, který byl součástí daru, jenže obdarovaný jej mezitím prodal. Současné vedení Muzea Náchodska zvažuje, že díla nakonec  návštěvníkům i tak ukáže.

Náchodské muzeum dlouho vycházelo z toho, že po prodeji domu do soukromých rukou není možné zmíněnou podmínku pro vystavení exponátů splnit. Věci se pohnuly, když HlídacíPes.org kauzu daru mecenášek Tláskalových nedávno podrobně popsal.

„Vy jste to téma nějak otevřeli a my jsme samozřejmě připraveni, pokud ta díla lidé chtějí vidět, je nebo aspoň jejich část vystavit v rámci dočasné výstavy,“ říká ředitel Muzea Náchodska Sixtus Bolom-Kotari.

Ve stručnosti celý případ připomeňme: Okresní muzeum Náchod, dnešní Muzeum Náchodska, v letech 1995 až 2000 získalo darem dům a desítky uměleckých děl, která v domě po jeho rekonstrukci měla být podle darovací smlouvy vystavena. Zřizovatel muzea, Královéhradecký kraj, ale nemovitost po letech prodal do soukromých rukou, a to i přes podmínku v darovací smlouvě, že dům nikdy prodán nebude.

V domě dnes sídlí soukromá galerie Nola, která v něm pořádá vlastní výstavy a vystavuje své sbírky. Naopak přes šedesát darovaných děl, která měla tvořit tamní stálou expozici, leží již více než dvacet let v depozitářích muzea bez přístupu veřejnosti.

Vystavíme, ale ne nastálo

Kdy by díla mohla být vystavena a o jaké exponáty z celého daru konkrétně půjde, šéf muzea zatím neví. První příležitost se podle Bolom-Kotariho možná naskytne již tento víkend, jelikož jeden z obrazů ze série portrétů osobností Náchodska zachycuje i spisovatelku Boženu Němcovou. Právě o ní teď muzeum chystá besedu.

Otázkou zůstává, zda je vystavení děl vůbec právně možné. Díla jsou smluvně vázána na konkrétní prostory, kde však již vystavena být nemohou, protože mezitím dům získal soukromý majitel. „Tehdy byla jiná legislativa a je potřeba to ověřit. Každopádně podle nás, pokud byla díla darována, tak dar je přeci darem, protože je bez podmínek,“ říká šéf muzea.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Notářsky ověřené darovací smlouvy však obsahují detailní popis toho, jak má být s díly naloženo: „Všechny předměty jsou dárkyněmi určeny pro uměleckou výzdobu muzea číslo popisné 518 v Purkyňově ulici Náchod, kde budou dle darovací smlouvy ze dne 6. prosince 1995 zřízeny po adaptaci této budovy stálé expozice sbírek Okresního muzea Náchod.“ Za těchto podmínek dar také tehdejší vedení muzea přijalo.

Současný ředitel Muzea Náchodska ale nepočítá s tím, že by se díla v dohledné době stala součástí trvalé expozice. Ta je věnována především historii Náchodska. Zároveň připomíná, že jsou v depozitářích další tisíce exponátů, které kdyby muzeum chtělo vystavit, muselo by k tomu mít k dispozici výrazně rozsáhlejší výstavní prostory.

Nenaplněná vize

Mecenášky Ivona a Dagmar Tláskalovy chtěly svým darem kulturně pozvednout město Náchod a muzeum původně jejich nabídku přijalo s nadšením. Dárkyně se pak rozhodly, že pro potřeby muzea nechají vytvořit další unikátní umělecká díla.

Do roku 2000 tak vznikla již zmíněna série obrazů osobností Náchodska a s ní i dalších více než šedesát uměleckých prací. Vytvořili je lokální umělci s vidinou toho, že společně budují nový kulturní projekt v Náchodě. Ten však nakonec nikdy nevznikl.

Mezi dosud nikdy nevystavenými díly, která měla zdobit prostory domu v Purkyňově ulici, jsou například na míru vytvořené vitráže mladoboleslavského akademického malíře Stanislava Kováře a uměleckého skláře Vlastimila Eichlera nebo také jejich pětimetrový lustr z barevného skla.

Sestry darovaly také řadu obrazů, umělecké tapisérie, dřevořezy nebo sochu průkopníka československého letectva a náchodského rodáka Jaroslava Samka.

„Všechna výše jmenovaná umělecká díla, určená dárkyněmi Dagmar a Ivonou Tláskalovými pro uměleckou výzdobu interiéru budovy v Purkyňově ulici, jsou řádně smluvně Okresním muzeem Náchod pro daný účel přijata a převzata,“ informovalo tehdy vedení muzea v Časopise společnosti přátel a starožitností. Přesto se umělci, dárkyně ani veřejnost už vystavení děl nedočkali.

Symbolická hodnota a vlastenectví

Hodnota děl byla v té době podle faktur, které jsou součástí smluv, vyčíslena na nižší stovky tisíc korun. To je však zřejmě jen cena účetní: vzhledem k faktu, že šlo o dobročinný projekt, umělci vytvářeli díla za nižší cenu, než by si obvykle za své práce účtovali.

„Hlavní myšlenkou obou sester v tomto směru bylo podnítit umělce k vytvoření děl se vztahem k regionu a místním osobnostem. Takto vznikla v historii umění většina děl. Vzhledem k silným vztahům mezi umělci a sestrami hrála finanční stránka zcela podružnou roli. Proto byla cena vždy nízká, což nemá žádný vliv a vztah k hodnotě a kvalitě uměleckého díla,“ shrnuje Stanislava Králová, autorka uměleckých gobelínů.

Podobně to vidí i akademický malíř Jan Řeřicha, autor série čtyř obrazů osobností Náchodska, pro kterého byla práce vedena především „čistou myšlenkou, nezištnou velkorysostí a vlasteneckým nadšením sester Tláskalových“. Namaloval pro ně portréty spisovatelů Boženy Němcové, Aloise Jiráska a bratří Čapků, ale také patera Josefa Regnera Havlovického. Obrazy byly zasazeny do ručně vyřezávaných rámů z lipového dřeva autorky Věry Řeřichové.

O symbolické hodnotě darovaných děl mluví i jedna z mecenášek Ivona Tláskalová. Podle ní podobné dary mají a vždy měly „velkou morální sílu“. I proto ji mrzí, že díla měla sloužit ke kulturnímu obohacení české veřejnosti, ale místo toho přišla vniveč. Občané o nich neví a za posledních dvacet let ani nedostali příležitost se o nich něco dozvědět, natož je vidět naživo.

Ivona Tláskalová si v této souvislosti vybavuje jednu z konverzací s dnes již zesnulým akademickým malířem Stanislavem Kovářem.

„Jeho vitráže se měly stát trvalou součástí domu a pan Kovář si za ně vzal jen symbolickou částku, přičemž za komerční projekty si brával řádově vyšší peníze. I my jsme byly ochotny zaplatit více, ale když jsme se s ním o tom bavily, odmítl. Řekl nám akorát: ‚Vy mně tam budujete pomník.‘,“ vypráví s tím, že to brala jako závazek, který nedostala možnost naplnit.

Lotr zůstane lotrem

Stanislava Králová, Kovářova dcera, vzpomíná, že její otec byl vývojem celé situace zklamán. Ne však z práce sester Tláskalových, ale z toho, jak s darem naložilo muzeum a jeho zřizovatel. „My jsme s otcem měli velmi úzký vztah a vždy jsme pociťovali hořkost a zklamání na tom, jaký obrat tento neobvyklý a ušlechtilý čin nabral. Můj otec vždy zastával postoj, že lotr zůstane lotrem i když svůj čin zabalí do sebelepšího pozlátka. Tady došlo k neospravedlnitelnému selhání,“ říká.

„Otec vytvářel monumentální díla, která byla součástí architektury, a to převážně z textilního materiálu, tedy díla, jejichž samotný materiál podléhá času. Vitráže v tomto směru jsou mnohem odolnější, jsou určena přímo na místo. V tomto směru šlo o díla vyzrálého umělce s mnoha zkušenostmi,“ popisuje. Přesto vitráže leží dál v depozitářích.

Tím, kde díla skončila, se však sama příliš zabývat nechce. „Umělec obvykle velmi pracuje, věnuje se umělecké činnosti a tvorbě, finanční stránka a nakládání s dílem je pro něho více či méně strana, již se nechce moc zabývat, protože jej to připravuje o drahocenný čas a klid, který by mohl věnovat tvorbě,“ dodává.

Podobně přemýšlí i malíř Jan Řeřicha, podle kterého je hlavní záměr, s jakým díla vznikala. „Mým úkolem je, aby vznikla podle nejlepšího vědomí a svědomí. Obrazy pak mají svůj životní osud. Nestárnou však, čekají na svůj čas, ale to už jde mimo mě.“

To, co udělaly sestry Tláskalovy, oceňuje: „Jejich příběh je následováníhodný i přes ta všechna úskalí a zklamání.“