Na východ od ráje. Proč Evropa stále nechápe, co se to děje v postkomunistických zemích
Od pádu Berlínské zdi a železné opony uplynulo už téměř třicet let. Většina zemí bývalého východního bloku nyní tvoří součást transatlantické struktury a účastní se projektu sjednocené Evropy. V mentální a politické geografii kontinentu však někdejší rozdělení na Východ a Západ stále hraje roli. A Evropa má znovu problém se svou východní částí.
Po komunistické hrozbě na Východě se vynořila hrozba nová v podobě populistické pravice vedené Orbánem a Kaczyńskim, která je nepřátelská myšlence evropské jednoty. Západní odborníci stále častěji vyjadřují pochyby, zda přijetí bývalých „socialistických demokracií“ do Evropské unie nebylo přinejmenším „předčasné“; zda vůbec byl náš region „připraven na demokracii“.
Bez ohledu na to, jaký má člověk postoj ke Kaczyńskému a Orbánovi, působí takové výroky značně povýšeně. Bosenský filozof žijící v Rakousku Boris Buden se ve své knize „Konec postkomunismu: od společnosti bez naděje k naději bez společnosti“ pokusil zjistit původ tohoto vyjadřování.
Když v nás Západ ještě viděl vzor
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století, tedy v éře Solidarity, Kulatého stolu a Sametové revoluce, pohlížel Západ na náš region dost odlišně. V emancipačních vzpourách společností, které jej obývaly, spatřoval naději i sám pro sebe.
Energie a nadšení vyvolané v Polácích, Češích a Maďarech demokratickými přísliby měly sloužit jako zdroj inspirace pro vyhořelé „zralé demokracie“, které trpěly nedostatkem životodárných idejí a nejistotou spojenou s důvody vlastní existence.
Text vznikl ve spolupráci s The Aspen Institute Central Europe a čerpá z jeho publikace Aspen Review. Text je překladem článku Political (N)ostalgies, jehož autorem je Jakub Majmurek.
V devadesátých letech se tento pohled sice pomalu, ale dočista změnil. Nyní se už neměl učit Západ od Východu, ale naopak. Poslány do učení byly postkomunistické státy usilující o demokracii, volný trh a sjednocenou Evropu. Způsob, jakým byly popisovány a jak začaly popisovat samy sebe, z velké části přijal mentorskou podobu. Stačí prolistovat polský tisk devadesátých let, abychom viděli, jak často samy tamní noviny užívaly frázi „dorůstání k demokracii“.
Situace v regionu, jak ji popsal Buden, připomínala dobrodružství hlavního hrdiny komedie Billyho Wildera Raz, dva, tři (z roku 1961), Otta Piffla.
Otto je hluboce oddaný komunista z východního Berlína. Při návštěvě této části města se do něj zamiluje Scarlett, dcera prezidenta společnosti Coca-Cola. Dívka chce opustit Západ a se svým milovaným odjet do Moskvy. To však nemůže připustit šéf berlínské pobočky společnosti C. R. MacNamara, jemuž prezident svou dceru na dobu pobytu v zahraničí osobně svěřil do péče. MacNamara spřádá intriky, v jejichž důsledku musí Otto a Scarlett uprchnout na Západ s východoněmeckou tajnou policií v zádech.
Ani v západní části Berlína však mladý pár nic nemůže rozdělit. MacNamara poté vymyslí pro Otta novou identitu, která je pro budoucího zetě prezidenta Coca-Coly vhodnější. Nejenže přesvědčí mladého muže, aby opustil marxistické myšlenky, ale vykonstruuje pro něj i šlechtický původ.
Chudí, ale sexy
Ve Wilderově filmu je Ottova přeměna snadná a rychlá. Přeměna našeho regionu po roce 1989 byla poněkud obtížnější. Čím víc se snažil popřít svou komunistickou minulost a usiloval o nabytí nové západní identity, tím víc ve skutečnosti zaostával za úrovní vyžadovanou západní Evropou.
O Wilderově filmu píše Agata Pyzik v knize Poor but Sexy: Culture Clashes in Europe East and West. Stejně jako Budenův „Konec postkomunismu“ se tato kniha snaží vyjádřit východní postkomunistickou zkušenost jinými výrazovými prostředky, než je „dohánění Západu“. Kniha polské novinářky Pyzik je výrazně polemická a cílí na tři diskursy užívané k popisu Evropy na východ od Labe.
MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org
ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?
První z nich je „postkoloniální“ diskurs, skrze nějž Západ pohlíží na východní část Evropy (a který si její obyvatelé častou berou za vlastní), jíž je neustále přisuzována role líného, opožděného žáka, chudého příbuzného či „divocha“, kterého je potřeba „civilizovat“. Kniha Poor but Sexy byla napsána v angličtině a poprvé vydána v roce 2014 ve Velké Británii. Pyzik se obrací přímo na západní čtenáře a obnažuje jejich neznalost a předsudky, s nimiž přistupují k „horší části světadílu“. Bouří se proti zužování své zkušenosti na stereotyp „zaostalého Východu“.
Druhým diskursem, o kterém se rozepisuje, je polský liberalismus devadesátých let dvacátého století. Pyzik se ztotožňuje s redakčním přístupem deníku Gazeta Wyborcza z doby jeho vrcholu, kdy patřil k nejvýznamnějším tvůrcům narativu v souvislosti s naší zkušeností s přeměnou společnosti.
Pyzik obviňuje tento diskurs z nepůvodnosti, povrchního antikomunismu, z toho, že Západ, ke kterému se upíná, vlastně ve skutečnosti nezná, a také z naprostého opomíjení zájmů a cítění všech skupin, pro které zhroucení „reálného socialismu“ neznamenalo počátek svobody a blahobytu, nýbrž s sebou přineslo vysoké společenské a existenční náklady.
Zbývá jen populismus?
Třetím diskursem, či spíše celým souborem diskursů, s nímž kniha Poor but Sexy bojuje, je tvrzení, že pád komunismu v bývalém „východním bloku“ v konečném důsledku ukazuje, že ke kombinaci neoliberálního kapitalismu a liberální demokracie neexistuje žádná alternativa, kterou lze brát vážně – pouze výbuchy iracionálního populismu a fundamentalismu. Polemika Pyzik s těmito myšlenkami je silně poplatná názorům britského kritika a kulturního vědce Marka Fishera, autora pojmu „kapitalistický realismus“.
Fisher jím pojmenovává druh představivosti, jež podle něj převládá v současné popkultuře: neschopnost představit si, a to ani v žánru fantasy, jinou budoucnost než pokračování naší současnosti, která je zcela vymezena a ovládnuta kapitalismem. V kultuře kapitalistického realismu se každá autentická vzpoura proti vládnoucímu systému změní v nejlepším případě ve zboží kulturního průmyslu, předmět pro symbolickou spotřebu zbavený skutečně podvratného potenciálu pomocí ironie a nostalgie.
Pyzik v návaznosti na Fishera zkoumá poválečnou popkulturu z obou stran železné opony a hledá alternativu k současnému kapitalistickému realismu, momenty počátku kulturního a politického zrovnoprávnění. Stejně jako britský kritik i polská autorka chápe popkulturu velmi vážně a považuje ji za formu „lidového modernismu“, kterou je nutné vykládat s použitím teoreticky nejsofistikovanějších nástrojů.
Proto se ve své polemice zcela plynule pohybuje mezi značně odlišnými rovinami: od analýzy feministických motivů v polském punku osmdesátých let dvacátého století k filmu Posedlost Andrzeje Żuławského; od výkladů kinematografie socialistického realismu po polský populární tisk z komunistických dob.
Při psaní o polském experimentu s komunismem Pyzik také usiluje o překročení dvou vzájemně se doplňujících metafor vyjadřujících vzpomínky na toto období: „svět vzhůru nohama“ a „mrazák“. Podle první metafory je období komunismu světem postaveným na hlavu, popřením základních západních hodnot a běžného zdravého rozumu, což vedlo v tom nejlepším případě k absurditám jako vystřiženým z Barejových filmů a v tom nejhorším ke stalinistickým zločinům. Druhá metafora představuje komunismus jako „mrazák“, který znemožňuje „autentickou“ modernizaci národů.
I David Bowie se díval na východ…
Pyzik se neustále snaží zkušenost komunistického Východu převést do celosvětového měřítka a ukázat ji jako konkrétní prvek rozmanitosti velkého dobrodružství modernity dvacátého století se všemi jeho výkyvy. Upozorňuje, že Východ a Západ se navzájem pozorují a inspirují při hledání moderních forem života.
Za „svět vzhůru nohama“ lze považovat socialistický realismus, tedy umění, které je v narativu antikomunismu zmiňováno nejčastěji. Pyzik v něm spatřuje stejné hledání ideálu šťastného a zdravého těla v čistém, bohatém a rovnostářském prostoru, jaké inspirovalo západní popkulturu první poloviny dvacátého století.
Podívejme se na obraz Nová Moskva od Jurije Pimenova. Je namalován v lehce „impresionistickém“ stylu a znázorňuje pohled zezadu na mladou, elegantní ženu sedící za volantem kabrioletu. Žena míří k vysoko se tyčící budově na obzoru. Je odpoutaná od práce, domova i role matky a svobodně se noří do spleti oslnivého velkoměsta. Technologie, město a vůz jí umožňují zanechat minulost za sebou a unášejí ji směrem ke splněnému slibu moderní emancipace.
Nesnil se snad podobný sen o velkém městě, mobilitě a technologii ve veškeré popkultuře té doby? Pimenovův obraz by nepůsobil nijak nepatřičně ani na plakátu hollywoodského filmu ze třicátých let dvacátého století. Když píšeme o stalinismu, často zapomínáme, jak dychtivě čerpal z amerických modelů.
Magnitogorsk, městský monument sovětského těžkého průmyslu, byl v rámci Stalinova pětiletého plánu přestavěn podle vzoru amerických středisek kovodělného průmyslu, Pittsburghu a Gary v Indianě. Obě místa byla budována se stejným snem o podobě moderního života, v němž by samotná technologie dokázala vyřešit nejdůležitější společenské problémy.
Západ na sebe zase hledí do zrcadla Východu. V argumentačně nejzajímavější pasáži knihy Pyzik popisuje, jak se představy o ponurých městech za železnou oponou – v čele s východním Berlínem – staly zdrojem inspirace pro vlnu post punkových hudebníků ze Západu, např. Davida Bowieho nebo hudební skupiny Ultravox či Joy Division. Kapela Joy Division se dokonce původně jmenovala Warsaw.
Ve městech, jakým je například bývalé hlavní město východního Německa, spatřovali muzikanti a jejich posluchači metaforický obraz zhroucení svého světa – poválečného státu blahobytu. Ten po třiceti letech rozkvětu upadl v sedmdesátých letech dvacátého století do hluboké krize a poté byl násilně obnoven politiky typu Margaret Thatcher.
Podobnější, než se zdá
Ve své knize „Postkomunismus“ nás Boris Buden vyzývá, abychom chápali západní stát blahobytu a komunistické experimenty ve východní Evropě jako různé varianty stejné podoby socializace, založené na masové kultuře, sociální demokratizaci, dominanci města nad venkovem a velkých průmyslových továrnách, které se staly centrem nejen ekonomického života, ale i veškerého společenského dění.
K pádu komunismu v našem regionu došlo ve stejnou dobu jako k neoliberální transformaci na Západě: oba procesy mohou být vnímány jako symptomy úpadku některých nejobecnějších forem organizace společenského života dvacátého století, které se bez ohledu na politický a ekonomický systém navzájem velice podobají.
Při takovém srovnávání je samozřejmě potřeba připomenout úplnou autoritářskou či někdy totalitní podstatu té varianty modernity, která vládla našemu regionu. Pyzik si toho je vědoma a často píše o brutálním násilí v „socialistických demokraciích“. Zároveň jde ještě dále než Buden. V troskách komunistického experimentu vyhledává inspiraci pro současné emancipační projekty, nebo alespoň pro výrazové prostředky, s jejichž pomocí bychom je mohli formulovat.
V situaci, kdy kapitalistický realismus omezuje budoucnost, kdy si ji neumíme představit jinak než jako pokračování současnosti, se staly pro Pyzik pokladnicí pro scénáře budoucnosti, která se opravdu liší od současnosti, archivy komunistického experimentu na Východě – přesněji řečeno jejich kacířské, opuštěné postranní uličky.
V návaznosti na anglického spisovatele Francise Spufforda Pyzik fascinovaně hledí na období chruščovovského tání, kdy se sovětští vědci s podporou vlády pokusili vytvořit nový systém řízení hospodářství na základě rychle se rozvíjející kybernetické vědy. To mělo vyvolat „rudou hojnost“, socialistickou konzumní společnost, bohatší, než je ta západní, a navíc bez vykořisťování a odcizení.
Výsledek byl očekávaný: jakmile převzal moc Brežněv, byl experimentům konec. Pyzik v těchto neuskutečněných projektech vidí nejenom trosky, ale také přízrak budoucnosti, která se zatím nedostavila, avšak opakovaně pronásleduje naši přítomnost.
Odstup třiceti let
Od anglického vydání knihy Poor but Sexy uběhly čtyři roky, které jsou bohužel při čtení znát. Nadvláda liberalismu, proti níž se kniha tak prudce brání, od té doby hodně zeslábla. Novinkou dnešní doby je vzestup populistické pravice. V její polské podobě se mísí radikální antikomunismus s nepřátelským postojem vůči všemu levicovému a s odporem k západnímu liberálnímu universalismu a jeho polským mluvčím.
Útočnost polemiky Pyzik s dřívějším převládajícím vlivem se proto zdá být přehnaná, opožděná a namířená nesprávným směrem. I přes jednoznačně levicový postoj autorky splývá se současným pravicovým antiliberálním protiúderem.
Na mnoha místech autorčina polemika v nejlepším případě opakuje argumenty, které byly často v promyšlenější podobě formulovány během posledních několika let. A v horším případě se nejednou uchyluje ke zjednodušování, přičemž přenáší na polskou realitu určité anglosaské pojmy, které s ní jsou neslučitelné (např. nazývá Křesťanskou demokratickou unii svobody libertariánskou stranou).
Je pravda, že touha elit z devadesátých let dvacátého století – která se v dnešní době často zdá dětinská – zříci se všeho „východního“ a „komunistického“, obzvlášť jejich nerozvážnost v souvislosti se společenskými náklady přechodu, vyžaduje kritickou analýzu.
K takové analýze je však potřeba znát podmínky, v jakých se Polsko na počátku devadesátých let nacházelo, a rámec, v jakém v té době byly nuceny jednat osoby s rozhodovací pravomocí. Od protagonistů událostí roku 1989 nelze požadovat schopnost přemýšlet z hlediska roku 2014. Z mnoha pasáží knihy však čiší nespokojenost Pyzik s touto skutečností.
Při čtení Poor but Sexy se také lze těžko ubránit pocitu, že tato kniha často padá do pastí, které nastražila sama autorka. Nakonec všechny autorkou analyzované – často velmi brilantně – (pop)kulturní jevy Východu a Západu mění knihu v jakýsi kabinet postkomunistických kuriozit, sbírku předmětů určených k nostalgickému vzpomínání.
Hrdost periferie místo dohánění Západu
Kniha především v určitém smyslu padá do pasti orientalismu, který měla v úmyslu porazit. Východ Evropy se na jejích stránkách mění v monolit vnímaný především z hlediska toho, co se odehrálo v Sovětském svazu, a v menším rozsahu v Polsku a východním Německu. Bizarní zkušenost (pop)kultury a postkomunismu, charakteristická pro menší národy v regionu, se v tomto narativu zcela ztratila – například Maďarsko a Československo v knize Poor but Sexy chybějí.
Navíc jsou mnohé analýzy napsány způsobem, jako by neexistovalo mezi kulturou a režimy zemí východního bloku neustálé napětí, jako by kultura nepatřila k oblastem, v nichž společnost, zbavená možností nabízených obvyklým politickým životem, pro sebe hledala alespoň trochu autonomie.
Ve skutečnosti také často máme dojem, že sledujeme někoho, kdo se dívá na východ Evropy z dálky, z níž se Moskva, Varšava a Budapešť slévají v jedno – a nikoli narativ někoho, kdo dokáže tuto optickou iluzi rozbít pohledem zblízka. Nedostatky knihy Poor but Sexy v této oblasti velmi dobře vyniknou, pokud ji porovnáme se skvělou výstavou Zápisky z undergroundu – která zkoumala souvislosti mezi kontrakulturou a vizuálním uměním v bývalém východním bloku – uspořádanou na přelomu roku 2016 a 2017 v Muzeu umění v Lodži.
Přes všechna tato slabá místa je Poor but Sexy významným dílem; zejména v dnešní době, kdy byl narativ „dohánění Západu“ nahrazen intelektuálně ještě sterilnějším diskursem „zvedání se z kolen“ a nemístnou hrdostí na periferii – přítomnou v Moskvě, Budapešti a Varšavě. Když pozorujeme, jak tento diskurs mění region, tím naléhavěji vidíme nezbytnost proražení bludného kruhu imitativní modernizace a neonacionalismu.
Agatha Pyzik projevuje správnou intuici, když zdůrazňuje, že klíčem je přehodnocení našeho postoje ke komunistickému experimentu i k Východu a Západu, stejně tak jako překročení stereotypu naivně antikomunistického vlastního orientalismu, který sami vytváříme. Přestože tato intuice není v knize vždy rozvinuta uspokojivým způsobem, ukazuje směry intelektuálního bádání, které by mohlo být velmi přínosné.
Aspen Institute CE je nezávislou platformou, kde se setkávají představitelé politiky, byznysu a veřejných institucí, ale také osobnosti z oblasti umění, sportu či vědy. Za účasti osobností z různých oborů pořádáme veřejné konference, semináře, workshopy či odborné diskuse.
Aspen Review je čtvrtletník, v němž Aspen Institute CE poskytuje prostor široké paletě názorů na aktuální otázky, jež rezonují ve společnosti. Magazín nabízí analýzy, rozhovory a komentáře světoznámých i středoevropských osobností veřejného života, novinářů, vědců či akademiků.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Bez Ruska se v Česku pořád natankovat nedá. Závislost na Putinovi má skončit příští rok
Rok, ve kterém Tomio Okamura zmizel ze zpráv o českém extremismu
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
22 komentářů
Gratuluji, velice dobře popsáno. Už ta připomínka na Wilderův film sedí. Ano, ten v parodické zkratce ukázal přechod na západní způsob života, kterým si pak prošly státy střední Evropy.
Těžko hodnotit zrovna situaci Polska, když si uvědomíme jeho historii, ve které si prožilo mnohem horší a krutější osud než my – a to díky intervencím ze západu i východu. Tudíž jeho i nacionalismus je i dodnes víceméně obranný.
Nicméně, v zájmu faktické pravdy je třeba dodat jedno – pokud se v článku píše „.. Poslány do učení byly postkomunistické státy “ – tak doopravdy a nikoliv obrazně. A onou „školou i s maturitou“ byl náš vstup do EU. Nikoliv automaticky a pod vlivem havlovské eufórie . Leč – až po 8 letech přípravného období, kdy jsme skutečně museli dle požadavků EU a pod jeho kontrolou přizpůsobit náš politický právní i ekonomický řád tak, aby byl s tím západním kompatibilní. A až potom jsme byli přijati.
S tím, že dodnes (po úpravách daných Lisabonskou smlouvou) jsme stále pod kuratelou Západu EU, kdy naše případná „pochybení“ (daná názorovými rozdíly) mohou být (a taky někdy jsou – pokud na tom má Západ zájem) z Bruselu tvrdě korigována..
Tudíž, jak kdysi napsal pan Švandrlík, „Ještě máme co jsme chtěli“, my i EU – a jestli jsou v tom nějaké problémy, tak daleko hlouběji než si i ta EU v rámci dnešní politické korektnosti dokáže veřejně přiznat.
Autor článku hledá něco, co není.. Celý problém všech zemí bývalého sovětského bloku je ten, že si prošli érou RVHP. po pádu bývalého SSSR se domnívali, že budou „volní“ a budou rozhodovat sami za sebe. Jenže bohužel. Odpor k Evropské unii plyne z toho, že její předpisy a direktiva jsou mnohem horší a více svazující než to z čeho se před 2ř5 lety zbavili. Lidi mají odpor k tomu aby jim někdo předpisoval jak velká jablka mají jíst, vadí jim že si nemohou koupit žárovku. Lidé nejsou hloupí a chápou, že emisní limity pro motory nejdou splnit, protože to odporuje přírodním zákonům atd. Čím větší tlak EU na bývalé postkomunistické země vyvíjí, tím větší odpor u občanů těchto zemi vzniká. A to nemluvím o skrytém odlivu kapitálu a dalším problémech EU.
Trošku Vás poopravím: Země bývalého bloku RVHP, tedy sovětského bloku…. předpisy a direktiva EU je realizována předně na „západní státy“, teprve potom na státy východní Evropy. EU je kolektivní orgán kde je rozhodováno volbou. Je vcelku pochopitelné, že hegemonem v takovém svazku jsou země „bohatší, produktivnější“ a podotýkám bez komunistického myšlení (komunismus nemá co dělat se sociálními otázkami). Voliči ze zemí bývalého sovětského bloku dosud nepochopili velmi důležitou a podstatnou věc: pro hegemony EU je absolutně určující výrobní efektivita, systematická a soustavná modernizace, vzdělávací procesy a celoživotní vzdělávání každého jednoho. A to je vnímáno po letech stabilního „zanedbávání“ technického vývoje a rozvoje (1945-89) jako obtěžující, nepochopitelné jednání, vedoucí k absolutní frustraci východních mas pracujícího lidu. Tento proces nabývá na tím vyšší rychlosti, čím více se vzmáhá střední třída v zemích jako je Čína a Korea. Před několika lety lidmi z těchto zemí „našinci“ pohrdali, ve skutečnosti „našinci“ zůstali na svých místech, kdežto lidé z „Východu“ vyrábějí kosmické lodě, mobilní telefony a jaderné bomby! Češi, Poláci, Maďaři tohle prostě neumí. Frustrace a dezorientace je umocňována reálným pocitem bezmocnosti coby „národnostních“ skupin obyvatel kopírujících státy bývalého sovětského bloku. Pochopení současné situace a poučení z ní nepřichází, naopak. Přichází vypnutí mozků, zloba, zlost a nenávist doprovázená populismem, antisemitismem, neschopností se domluvit na kompromisním řešení. Západ má také svá slabá místa, což dává vcelku třeskutou výbušnou směs. O problémech by se dalo debatovat celé večery, nalézání řešení je však těžké, rozhodně bude o kompromisech.
Bojim se, ze se mýlíte, protoze, jak snad doufam vite, tak z legislativnich vystupu vrcholnych instituci EU jasne vyplyva, ze jejich prioritou neni ani vyrobni produktivita, ani technicka modernizace. Ale ze naopak tot uz obetovaly svym soucasnym ideologiim (treba klimatologii). A podobne uz neni v EU prioritou technicke vzdelani , lec spise politologicke smery navazane na ty nove ideologie. Tudiz zapadni Evropa svou pozici ztraci a naopak jdou dopredu staty, (treba Cina), ktere si technickou modernizaci zaridit dokazi .i skrze tu svou (a trebas total ideologii. Pokud jde o nas, snad pochopite, ze diky. Nasim omezenym ekonomickym moznostem (i nase banky lsme prodali zapadu) ani kosmicke lodi, ani jadederne technologie vyvijet nemuzeme. Mobilni telefony se u nas vyrabeji , z dovazenych komponent. (ty dokaze vyvijet jen par svetovych velmoci).
Ale celkove a to snad potvrdi kazdy se i nase produkce prodrazuje a omezuje diky limitujicim direktivam z Brusele. A to je bohuzel pricinou te frustrace
Problém nejsou nové země, ale staré, které nechápou situaci a vracejí celou Evropu do dob vlády bolševika.
Takze co z toho vyplyva pro nas? Nic? Nebo uz se „lid“ rozhodnul ukoncit experiment s liberalni demokracii a misto toho vyzkouset vseobjimajici stato-firmu?
Není spíš na místě otázka, že my, lidé z části Evropy, která byla postižena zvrhlým experimentem zvaným budování komunismu, který probíhal v totalitní společnosti, nechápeme naivitu a pošetilost lidí evropského Západu, ať už z mocenských elit, nebo intelektuálů, kteřé ovládají mádia. Naivitu a pošetilost lidí, kteří neprožili na vlastní kůži vládu jedné strany a soustavné vymývání mozků komunistickou ideologií. Nechápeme oslavy výročí narození Karla Marxe, architekta tohoto zničujícího experimentu, nechápeme, proč se Západ zřekl křesřanského dědictví Evropy, když jsme zažili, že totéž provedli komunisté, jaký to mělo důsledek v životě národa. Nechápeme toto zahrávání s ohněm, protože se to těmto levicovým liberálům snadno vymkne z rukou a moc převeznou lidé kriminálního charakteru, kteří se neštítí ničeho. Tak, jako se to stalo naší levicové avantgardě po roce 1948, kdy zjistila pro převzetí moci komunisty, že buď zůstane svobodná, ale zcela umlčená, bez možnosti publikovat, nebo popře sama sebe, bude lhát o úspěších a skvělé budoucnosti, aby si zajistila ubohou existenci. Co mělo být dobrého na éře Nikity Chruščeva, který svými rozhodnutími způsobil asi největší ekologickou katastrofu na světě (vysychání Aralského jezera) a vydal nařízení, že v Sovětském svazu mají být vyhlazeni všichni křesťané – protože v budoucím komunismu pro ně nemělo být místo. A tak by se dalo dlouho pokračovat.
Jsem praktik, vysloužilý vrcholový český manažer. V devadesátých letech jsem jednal se spoustou manažerů a politiků snad na třetině zeměkoule. Prožil jsem léta komunismu, Zkusil si po 68. své.
A zastávám ve věci tento názor.
Autoři úvahy se velmi mýlí proto, že k věci nepřistupují historicky. Národy v Evropě je třeba rozdělit na přímořské a vnitrozemské. Přímořské byly charakterizovány tím, že vlastně u nich nikdy nemohl nastat totální hlad, na rozdíl od národů vnitrozemských. Vnitrozemské národy nikdy nikde nerealizovaly kolonialismus, nikdy se nenaučily mít lidi v koloniích za otroky, nikdy kolonie nevykořisťovaly. Nenaučily se žít z cizího, z cizí bídy. Koloniální země si počínaly opačně a díky koloniím si mohly dovolit nadstavbu, třeba umění, mimořádnou architekturu, cizozemské potraviny a podobně. Když jsem viděl, jak britská královna veze čínského prezidenta ve zlatém voze říkal jsem si, že si v něm preident kladl asi otázku, kolik z toho zlata na voze je z Číny.
Na svých prvních cestách po západní Evropě jsem se setkával s udivenými pohledy, nereagujícími však na mou neznalost, ale naopak, překvapení vyplývala z poznání, že rozdíly mezi lidmi ze Západu a Východu nebyly ve vědě a technice zase tak velké. Rozdíl byl ve viditelné chudobě. Setkal jsem se i s projevy tupé nadřazenosti.
Není pochyb o tom, že východoevropské země byly po 90. roce chápány jako náhrada kolonií, které koloniální země musely opustit. Ovládnutí východních ekonomik je téměř totální, pokud jde o Českou republiku jistě (asi 350 md dividend ročně, bohatě stačících i na vytváření evropských dotací). V rámci V4 jde údajně o 500 md.
Vlastně až v posledních letech si východní země uvědomují samy sebe. Nastává odpor proti vykořisťování, sílí úsilí o vybudování pokrokovější ekonomiky, projevují se snahy o hledání obchodních příležitostí i mimo západní Evropu. Jde o narovnávání páteře ve snaze dosáhnout postavení vůči západním zemím já pán ty pán.
To vše samozřejmě postkoloniální země těžce nesou a místo snahy pochopit- se pokoušejí o zbrzdění nastupujícího vývoje.
Jsem přesvědčen, že transformace postkoloniálních zemí na národy společné Evropy je pro tyto země velmi obtížná.
Zajisté bylo povšimnuto, že jsem se jaksi vůbec k liberální demokracii nedostal. Pro východní země jde spíše o konstrukt, úhybný manévr, než krok nejsprávnějším směrem..
Souhlas. Vidím to podobně. Dnes jako jednatel vlastní firmy často jednám a pohybuji se ve starých evropských zemích. Mám podobné pocity. Ještě bych dodal, že dnes paradoxně cítím ( zatím ještě ) větší svobodu u nás v ČR, než např. v Německu. Tam občas pociťují skoro až strach projevit vlastní názor.
Moje řeč. Toto tvrdím dávno svým holandským přátelům, aniiž bych měl vaše zkušenosti a znalosti. Nechápu, že se nestydí tak brutálně vykořisťovat tyto země. Rozumím tomu, že chtějí návratnost investic a zisk. Ale čeho je moc….
S článkem lze jen souhlasit ,přímořské země nabyli obrovské bohatství koloniálním z otročením zemí . Z EU. vytvořili molocha obdobného jako RVHP.Hned nestanovili základní podmínky vstupu a výstup !? z tohoto svazku. Když se jim po přehnané direktivě a různých nekvalitních omezení jejich volnější novodobá kolonie rozkládá, tak nechápou nebo nechtějí vidět historickou zkušenost národů a pokud nezmění trend unijního uvažování, tak jak se rozpadly jejich kolonie rozloží se i EU.
Jste docela normální postkomunista a jen se chlubíte zkušeností. Vykládat, že nás měl západ jako náhradu za ztracené kolonie, může vypustit z úst jen hloupý komunista. Jinak nemám chuť na vás reagovat, jen si říkám že se nedivím, že jsme i po třiceti letech tam kde jsme a hledáme viníky jinde a ne u sebe.
hm, takže AfD, praví Finové, Švédští demokraté jsou taky východní blok hm? Dobry! Jo a s tou připraveností na demokracii v devadesátkách souhlasím. Když vidím kuponovku, orlický vraždy, promopro, h systém, padáky, tak jsme určitě na demokracii připraveni nebyli. My jsme si dali takovou hurádemokracii. Ale každá revoluce se nese v duchu euforie, která časem pomine. Bohužel u nás i s tím handicapem, že se v období té euforie stalo dost zlého, kvůli čemu se tomu teď říká „divoké devadesátky“ a co otřáslo důvěru v celou tu filozofii demokracie u značené části voličů.
Myslím, že selhaly nebo jsou pod tvrdou cenzurou společenské vědy, které by současný stav měly pravdivě definovat pomocí jeho předností a nedostatků včetně stanovení příčin nedostatků a cest k jejich odstranění. Konec studené války a pád komunistického režimu nastolil novou situaci. My jsme se těšili na kapitalismus z doby studené války, kdy ten systém musel dávat obyvatelstvu pocítit své přednosti a ten kapitalismus byl sociální. Dočkali jsme se však rychle proměněného kapitalismu, nebrzděného komunistickým nebezpečím. A ten skočil po postkomunistických zemích jako po své kořisti a nahradil jimi své ztracené kolonie. Všechno ostatní je jen omáčka k zakrytí této skutečnosti. Zvítězili opět dravci. Je otázka, zda jim říkat predátoři nebo parazité, lev přece je predátor, nikoli parazit. Mysleli jsme, že západní společnost je ve svém vývoji dále, než byla a že bude nadále krotit své dravce. Bohužel tomu tak není a doplácejí na to nejen postkomunistické země, ale i obyvatelstvo západních zemí. A dravci stále šlapou na plyn, sociální nůžky se prudce rozevírají a společenský konflikt nastává na západě i východě. Příčinou je známá nenažranost těch dravců. Něco je bude muset zbrzdit. Sami to neudělají, je to proti jejich přirozenosti, jsou nenažraní nade všechny meze. V postupu jim brání tradiční křesťanská společnost a morálka, a proto se snaží zničit ji politickou korektností, multikulturalismem a migrací pod neoliberialistickou ideologií. Samozřejmě pomocí fundamentalistického přístupu k ideám svobody, demokracie a lidských práv. A svět upadá opět do nesvobody, otroctví a vydírání. Svět to cítí a bouří se, ale ucelenou filosofii a paradigma pro potřebné změny dosud nemá. Vše je v zárodku demagogicky nálepkováno jako rasismus, fašismus, levičáctví, komunismus apod. Ale rodí se to a velmi brzy bude celý problém pravdivě definován včetně cesty k nápravě a pak to přijde.
Vas autor nezna ani Vychod ani Zapad. Na hranici se potkali cesky a polsky pes: Chci se nezrat, chci si vystekat (cesky vtip z osmdesatych let).
Z Polska se v letech 1949-89 vysidlily 2,1 az 2,4 miliony, z toho 1,1 milion v letech 1981-89 (Stola, Dariusz: Kraj bez wyjścia? Migracje z Polski 1949-1989, Warszawa 2010, s. 355).
Zahranicni dluh v “kapitalistickem zahranici” 1989: Polsko 49, Madarsko 17, SSSR 70 az 100, NDR 14,3 miliard dolaru.
To stalo v novinach a melo byt vzorem?
Tady pořád s tím Západem a Východem v rámci Evropy… Tak jasně, že jsme tady pořád silně ovlivněni tou nedávnou minulostí komunismu a studené války, ale ono nějaké to třeba jen víceméně pomyslné dělení evropský „Západ-Východ“, to tady bylo přece vždycky, resp. už od středověku (tak jako i v rámci Evropy tady vždycky bylo to dělítko „Sever-Jih“, a taky to vlastně můžeme sledovat dodnes – pořád se občas připomene, že Alpy nebo Pyreneje představují nějakou i kulturní hranici)…
Jen bych připomněl, že třeba v 18. a v první polovině 19.století se tady často hovořilo na jedné straně o západoevropských, přioceánských koloniálních mocnostech (Velká Británie, Francie, Nizozemí) a na druhé straně o tzv. východních mocnostech, které byly vedle carského Ruska prezentovány také Rakouskem (a to se tedy týkalo i nás) a Pruskem (tj. jádrem pozdějšího císařského Německa). A tohle se skoro, zdůrazňuji to SKORO, dá vztáhnout i na období pozdější, až do počátku 20.století, do první světové války, kdy se tedy pro Německo a Rakousko-Uhersko ujal ten myslím dost trefný termín Centrální mocnosti…
Nebo tady ten zmíněný výraz „Evropa na východ od Labe“… Tak taky víme, že třeba ještě v době mezi světovými válkami se tu také razil třeba termín „Evropa na východ od Rýna“…
Každopádně, o nás jako o českých zemích platí vlastně neoddiskutovatelně, že jsme střední Evropa; ale stejně tak to platí i o tom Německu, i to je ve svém celku nejen geograficky, ale i svým kulturním základem rozhodně spíše středoevropská než západoevropská země. Prostě, střední Evropa, žádná západní Evropa (jako třeba Francie), ani východní Evropa (jako třeba Ukrajina), ani jižní Evropa (jako třeba Itálie), ani severní Evropa (jako třeba Švédsko), ani Balkán (jako třeba Rumunsko). A zdůrazňuji nejen to geografické, ale i takové to základní kulturní hledisko… A takhle to platí už minimálně 1000 let.
Tak jistě, v současné globalizované době, kdy mi přijde, že si ta západní část Evropy nějak hodně hraje na Ameriku (jejíž nějaký civilizační a kulturní historický vývoj je přece samozřejmě naprosto, ale naprosto odlišný, a třeba USA z takového hlediska můžeme velice dobře srovnávat např. s Brazílií, ale proboha, přece vůbec, vůbec ne s Evropou), tak ano, to už může být na jiné otázky…
Tak jen taková úplně nejvšeobecnější úvaha k tomu…
Pokusil bych se o strucny historicky prehled ktery potvrzuje Vasi tezi. Uz kdyz pujdeme 2000 let zpet, tak zapadni Evropa byla kooptovana soucast anticke rimske rise a kultury. Zatimco stredni Evropa zustala mimo. Potom po prichodu slovanskych kmenu se postupne uz tehdy vytvorila hranice na Labi mezi nimi a zapadnimi staty po tezkych bojich. Pak uz je to slozitejsi protoze sice se da dokladat ze i zeme stredni Evropy byly soucasti svate rise rimske – ale jen dokud byly dostatecne vojensky silne aby si tu „rovnopravnost v ramci rise dokazaly ubranit..a jit v historii jeste dal zjistime ze vetsina tech stredoevropskych slovanskych statu prestala jako samostatne existovat A obnovily svou samostatnost az po prvni svetove valce. Za par let je pohltila nemecka nacisticka rise a po druhe spadly do vlivu Moskvy..i v dnesni. eu je rozdil mezi starymi zapadnimi staty a novymi, ze stredni. A vychodni evropy, i nazorove velmi patrny
No ale zase až tak hluboko do minulosti, do starověku nebo do toho nejranějšího středověku, jsem nešel (i když jistě, že hranice římského impéria bývala právě na tom Rýnu, příp. jihovýchodněji na Dunaji, a že se později, v důsledku příchodu Slovanů do střední Evropy, vytvořila nějaká určitá hranice zhruba na tom Labi). Začal bych ale spíš až v době ještě pozdější, kdy už se tak nějak zkonsolidovala ta etnická mapa, která, VÍCEMÉNĚ, platí doposud, kdy už se mezi těmi národy plně etablovalo křesťanství, atd.
Tady jde o ty diskuse zjednodušeně „Západ-Východ“… Prostě trval bych na tom, že prostě my jsme už tradičně střední, tj. nikoliv západní ani východní Evropa. Píšete „středoevropské slovanské státy“… Jde o to, že v prostoru té střední Evropy se trvaleji takové slovanské státy nakonec zformovaly jen dva – náš a polský. Nepočítám tedy slovanské státy v prostoru, který lze už nepochybně nazvat východní Evropou (Kyjevská Rus a její dědictví) a na Balkáně (i když i tam některé národy trvale přijaly západní křesťanství, jako Chorvati). A samozřejmě, nepočítám ani uherský stát, protože tam vládnoucí vrstvu nevytvářeli Slované, ale Maďaři, kteří jako kočovníci a invazoři přitáhli do střední Evropy (nebo možná bychom mohli říci přechod střední a jihovýchodní Evropy, ale jistě ještě ne Balkán) až na konci 9.století…
Ale pokud jde o tu novou, vlastně německou „říši římskou“ („Svatá“ až od dob císaře Barbarossy ve 12.století, a i když tedy kromě německých oblastí ve středověku zahrnovala i pořádný kus Itálie), tak té se trvalou součástí stal náš, český stát, ale nikdy ne trvaleji stát polský ani uherský…
Jenže tady je taky kardinální otázka, do jaké míry i ten německý prostor lze považovat za nějakou klasickou západní Evropu… Tady je třeba už dlouhé desítky let módou zdůrazňovat, jak hrozně opožděně se za Západem vyvíjelo Rusko. Ale když se na to pozorněji podíváme, tak ono to o tom Německu lze říci, samozřejmě tedy se zpožděním daleko, daleko menším a daleko méně výrazným, také. Uvedu různé, vzájemně odlišné případy. Zatímco v raném novověku v Anglii a ve Francii existovaly konsolidované národní státy, které, nebo obchodnické společnosti odtud expandovaly na oceány a vytvářely zámořské kolonie, Svatá říše římská byla rozdrobená až do stovek často ani ne států, ale doslova feudálních panství pod vládou různých světských nebo duchovních knížat. Zatímco v 19.století byla nejen v Anglii, ale i ve Francii již dlouho v plném proudu průmyslová revoluce, Německo se změnilo v opravdu industriální velmoc až po svém sjednocení v čele s Pruskem v letech 1870/1871. Zatímco po roce 1918 bylo možno ve Velké Británii i ve Francii hovořit o nějakém víceméně ustáleném demokratickém systému, Hitler ukázal, že v případě Německa to bylo pořád dost jiné. A nakonec vlastně, i to dnešní Německo, i tam se skoro 30 let po novém sjednocení shledávají nějaké rozdíly mezi tzv. „Wessis“ a tzv. „Ossis“ (poté, co ti cca 45 let žili zvlášť), takže ano, ta v článku zmíněná „hranice na Labi“ probíhá vlastně přímo Německem, ten pomyslný, úplně zjednodušeně pojatý „Východ“ nezačíná až v Polsku, případně u nás…
A ještě tedy bych si dovolil takovou poznámku, když tedy se hovoří o jistém tradičním despektu Západu vůči Východu, a která trochu srovnává právě Rusko a Německo. Je tedy známo, že ještě na počátku 20.století aristokracie v carském Rusku se s oblibou snažila mluvit francouzsky, nebo zčásti i německy, nebo aspoň veřejněji, před jinými pronášet nějaké fráze v těch jazycích, protože francouzština, příp. němčina přišla jaksi víc „nóbl“ než ta „prostá“, slovanská ruština. No jo, jenže to takový francouzský filosof Voltaire v 18.století (a to byl osobní přítel pruského krále Friedricha II. Velikého, toho „starého Fritze“, kterého mimochodem později tolik obdivoval i Hitler) zase prohlásil, že „němčina je dobrá tak akorát pro vojáky a pro koně“…
A teď jestli nepíšu už moc dlouho, a aby se náhodou nezdálo, že je to mimo téma…
Jistěže máte v mnohém pravdu. Například, svatá říše římská vlastně nebyl centrální stát, leč víceméně svobodný svazek států, jehož císaře si volili. Teď jde o to, pod které panovníky ta která území zrovna patřila. Třeba dohledávat historické územní změny Polska je dosti složité, a lituji polské žáky, pokud se to musí učit 🙂
A naopak, Německo se skutečně centralizovalo do společného státu vlivem militantního Pruska až koncem 19.století.
Nicméně vlastně i proto je dosud zřetelná ta hranice mezi západními a středo-východními národy na naší západní hranici, která se mj obnovila zase na začátku studené války.. Dodnes je zřetelná ekonomicky i sociálně. A jestli sleduju dobře proslovy zapadních politiků o minischengenu, resp. dvourychlostní EU, tak by zase nebylo proti jejich zájmům, pokud by byla v určité míře (třeba jednostranně) obnovena.
A vlastně ještě pokud jde o Rusko a preferenci francouzštiny. Právě že ani tehdy nebylo vůbec primitivní a kontakty jeho elit s kulturou Evropy hluboké . Například – je mi až hloupé rozbíjet tu ubohou novinářskou frázi, Karlovy Vary nejsou útočištěm ruských komunistů, leč tu pověst jako oblíbené lázně pro noblesní ruskou klientelu si udržují už z doby cara Petra Velikého.
No jo, ono by to všechno bylo na dlouhé debaty. Ale jenom pár poznámek… Tak jistě, že to Polsko se v průběhu minulosti tak různě posouvalo, „hýbalo“. Po tzv. trojím dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko ke konci 18.století postupně úplně zaniklo (tak taky ten polský stát, s obrovskou mocí lokální šlechty a slabou centrální mocí voleného krále byl tehdy už prakticky neživotaschopný), pak se obnovilo v roce 1918 (a paktu Ribbentrop-Molotov z roku 1939 se někdy také říká „čtvrté dělení Polska“)…
K té tzv. dvourychlostní EU… Ano, o tom se hodně mluví, ale neřekl bych, že to musí nutně kopírovat tak úplně striktně hranici, která před 30, 40 lety byla mezi komunistickým Východem a Západem (co třeba jihoevropské státy…??? Ano, ty jsou v eurozóně, jenže to už některé ty tzv. postkomunistické taky, jako např. Slovensko…) Tohle jsou všechno otázky… Taky jsem už párkrát třeba narazil na tezi, podle které bychom v případě nějakého opravdu krizového scénáře (a pravda, který by se týkal asi spíš té západní části EU) mohli vytvořit společenství středoevropských států včetně německých spolkových zemí Sasko a (a což se bezprostředně týká právě toho našeho západního pohraničí) Bavorsko… (???)
A k tomu, že v Karlových Varech po jednu dobu (tuším někdy na samém konci 17.století) pobýval i sám Petr Veliký, to vím. Tak historicky mám Karlovy Vary spojené hlavně s Němci (jistě víte, o čem je řeč, je to celkově dlouhá historie). Ale když píšete o těch novinářích, taky jsem před nějakou dobou, myslím v souvislosti s nějakými zájmy podnikatelů z vietnamské komunity, snad i přímo z Vietnamu, narazil na článek, který zněl přibližně „Karlovy Vary ani německé, ani ruské, ale vietnamské“… Chápu, kosmopolitní město…
Víte, pokud trochu zapátráte v paměti a vzpomente si i jen na dobu pravicové koalice ODS+TOP09+VV a vzpomenete si pro co všechno poslanci tří partají jednotně a bez rozmyšlení zvedali ruce (jenom proto že to navrhl pan Kalousek), tak si asi lidi řekli, že si takovou „liberalizaci“
můžou odpustit, a klidně to risknou i s tím Babišem, co řídí stát jako firmu. Horší než za Kalouska už to pro ně být nemůže…:)))
Místo dlouhého povídání stačí citát – Ludvík Vaculík : „Se zánikem komunismu se znovu objevily příčiny jeho vzniku, totiž bezuzdný kapitalizmus se zase trhá z řetězu. Problém je ještě daleko, ale určitě už na cestě.“
Ludvík Vaculík, jeden z Havlových neoblíbenců (Kryl, Kohout, Cibulka a další) a autor výzvy 2000 slov, byl jedním z mála opravdových a nezištných odpůrců komunistického establišmentu. Na rozdíl od „havlistů“. A taky nikdy nelhal.
Pozn.: Výzva 2000 slov byla v létě roku 1968 vyvěšena třeba na tabuli na brněnské Staré radnici spolu s podpisovým archem amohl ji podepsat každý, kdo šel okolo (i já jsem to udělal a mám na to písemný doklad že jsem se k tomu vždy hrdě hlásil – záznamy o sledování StB). Proto nikdy nezapomenu, když jistý pražský výtvarník na jistém stkání prohlásil, že my účastníci už nemusíme podepsat Chartu 77, kterou přivezl k přečtení (nám moravským buranům) a že k textu nemá podpisový arch, který by si odvezl zpět do Prahy, protože všichni kdo to měli podepsat, už to učinili. Psal se tehdy začátek roku 1978.