Na počátku byla válka. Na konci je jen hra na zpravodajství

Jaká je základní idea současných médií? Jedině viditelné si zaslouží být sdělováno; co není viditelné a co nemá obraz, to se nedá vysílat v televizi, a tedy mediálně neexistuje. V aktuálních zprávách dnes převažují události vytvářející silné obrazy, i když jejich význam je vlastně sekundární.

Svoboda slova má své právní limity. Spočívají v tom, že toto právo lze omezit či jeho využití sankcionovat, je-li to v demokratické společnosti nezbytné „v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, a zabránění úniku důvěrných informací“.

Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná „pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“.

Přenosy z neexistující války

Tento princip našel svůj odraz v rozhodnutí amerického soudu ve věci Pentagon Papers, jehož podstatou bylo, že novináři chtěli zveřejnit údaje o válce ve Vietnamu, což se snažila americká administrativa zakázat.

Soud konstatoval, že systém předběžných zákazů není konformní s americkou Ústavou. Jen osvícené občanstvo, informovaná a kritická veřejnost může ochránit hodnoty demokratické vlády. Bez informovaného a svobodného tisku nemůže být osvícené občanstvo.

Zákaz zveřejnění informací je přípustný jen tehdy, pokud by zveřejnění způsobilo hlubokou a nenapravitelnou škodu veřejnému zájmu, například informace o umístění bojových jednotek nebo informace, která může způsobit válku.

Tento způsob informování o válečných operacích však dostal značnou trhlinu v průběhu války v Perském zálivu. Média tehdy slíbila, že ukážou válku v přímém přenosu. A skutečně: ukázala tolik obrazů, že si celý svět myslel, že vidí válku. Teprve následně se ukázalo, že obrazy maskovaly neinformovanost, byly často falešné a válku ve skutečnosti skrývaly.

Obraz přebírá vládu

Počátkem 90. let převzala nadvládu vizuální média, ta tradiční přišla o značnou část svých konzumentů. Zásadní obrat přinesla právě válka v Perském zálivu. Ta z televizí udělala nejen první médium zábavy a volného času, ale také informační médium první volby.

Televize i nadále udávají tón, určují důležitost jednotlivých zpráv, stanovují aktuální témata. Ještě před nedávnem byly večerní zprávy často založeny na informacích, jež se přes den objevily v tisku. Dnes je to jinak: internet a televize diktují normu a mají na veřejnost tak silný dopad, že ostatní média cítí povinnost doprovázet tento účinek, udržovat ho a prodlužovat.

Vizuální média se takto vnutila nejenom proto, že nabízejí podívanou, nýbrž také proto, že se stala nejrychlejším informačním prostředkem. Od konce 80. let jsou technologicky schopná přenášet obrazy okamžitě. Zrodila se mediální fascinace obrazem.

Písmenka vrací úder

Emocionální šok, který vytvářejí zejména obrazy neštěstí, utrpení a smrti, je nesrovnatelně větší než šok, jaký dokáží vyvolat jiná média. Tisk se v tom přesto snaží televizi a internet následovat a tak stále častěji publikuje texty, které hrají na citovou strunu, obracejí se k emocím a nikoli k rozumu a inteligenci.

Rychlý sled obrazů má za následek vyřazení vyšších složek intelektu a tudíž omezení schopnosti analyzovat informace a kriticky je hodnotit. Proto dokonce i seriózní a renomovaná média opomíjejí vážné krize, jimž žádný obraz nedal konkrétní existenci.

Proti moci obrazu tisk vytahuje jinou zbraň: soukromý život veřejných osobností a skandály spojené s korupcí a politickým pletichařením.

Pravda? Fáma? Hlavně emoce!

Válka v Perském zálivu dotáhla touhu být online k prvnímu vrcholu. Od té chvíle všechny kanály imitovaly CNN a i ta nejmenší lokální událost rozpoutala hysterii přepojování a spojování na desítky „zvláštních zpravodajů“. Televizní média svým divákům sugerují, že se dívají na dějiny v přímém přenosu.

S tím se rozmáhá i představa, že novinářem může být vlastně kdokoli. Takže když někde vypukne nějaká událost, média běžně kontaktují „někoho na místě“ bez ohledu na to, co říká. I když ví málo, mluví o svých domněnkách a šíří fámy.

Důležité je přeci něco jiného: přepojení na místo, hra na autentičnost a „reálný dojem“. Tento systém znamená zánik pravého investigativního novinářství, protože v ideologii přímého přenosu se absolutní hodnotou stává „svědek“.

Vizuální zpravodajství je ovládáno novou zásadou: jestliže je pravdivá emoce, kterou cítíte při sledování televizních novin, je pravdivá také informace.