Ekonomika by se měla zaměřit na obory s vysokou přidanou hodnotou, zní po desetiletí doporučení politiků, zleva i zprava. Má toto doporučení nějaký reálný význam? Podpora výroby s vysokou přidanou hodnotou zní moudře a bývá politicky populární. Je srozumitelná a vyhlíží přesvědčivě. Ale…

Kdo by nechtěl vyrábět věci, které mají vysokou hodnotu, na kterých tak může snadno a jistě zbohatnout?

Podaří-li se nám takové obory naleznout (a pokud je dokonce politici podpoří), povede se nám skvěle. Zatím se to ale celá desetiletí nedařilo.

Text je ukázkou z knihy Ekonomie bez mýtů a iluzí – 2. aktualizované vydání: Jak ekonomika funguje doopravdy.

Publikujeme jej se souhlasem nakladatelství Grada i autora. Tím je Doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc., v minulosti působil jako šéfredaktor časopisu Ekonom, byl poradcem v několika mezinárodních konzultačních firmách, v současnosti je docentem v Ústavu podnikové strategie Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích.

Mezi banalitou a nepochopením

Důvodem je, že doporučení zaměřit se na produkci s „vysokou přidanou hodnotou“ osciluje mezi banalitou a nepochopením, co je skutečným zdrojem bohatství a co pro ně mohou politici udělat.

Přidaná hodnota je účetní termín odpovídající rozdílu mezi cenou výrobních vstupů a prodejní cenou produkce. Podaří-li se firmě lacino koupit a draho prodat, pak tato hodnota vzroste. Bude-li naopak draho kupovat a lacino prodávat, bude nízká, nebo dokonce záporná, a firma spláče nad výdělkem.

Podnikatelé či manažeři, kteří by to nevěděli, nebo kteří by dokonce chtěli kupovat draho a prodávat lacino, jsou proto v běžném světě vzácní. Mimo jiné proto, že by v konkurenci příliš dlouho neobstáli a ani žádná banka by jim nepůjčila. Naprostá většina podnikatelů se tak bez výše uvedené politické banality snadno obejde.

Politici by však navíc neměli hájit zájmy jednotlivých podniků, ale zájmy národní ekonomiky. A co platí pro firmu, nemusí platit pro ekonomiku jako celek (a naopak).

Pokud bychom chtěli vytvořit lépe placená místa, a to s minimálními investicemi, byla by odvětví „s vysokou přidanou hodnotou“ často těmi posledními, na které bychom se zaměřili.

Dokáže-li firma lacino nakoupit, například suroviny či polotovary, a své výrobky draho prodat, je to pochopitelně z jejího pohledu příznivé. Z národohospodářského hlediska však o nic pozitivního jít nemusí.

Vysoké prodejní ceny může totiž podnik dosáhnout i svou dominantní tržní pozicí, často i s pomocí či podporou státu. Vyšší přidanou hodnotu firmy můžeme navíc vytvořit „opticky“ tím, že do jednoho podniku spojíme více výrob, které na sebe vzájemně navazují.

Výhody specializace však v současném světě vedou spíše k tomu, že výrobní řetězec bývá rozdělen do většího počtu stupňů, odehrávajících se mnohdy v různých firmách. Spojení těchto výrob do jednoho podniku „s vysokou přidanou hodnotou“ však žádnou novou vyšší hodnotu nevytvoří.

Z pohledu vlády se pochopitelně může zdát žádoucí, aby se národní ekonomika nepodílela jen na úzkých segmentech výroby jednotlivých produktů, ale na širším rozsahu jejich „hodnotového řetězce“, aby větší část jejich přidané hodnoty „zůstala doma“.

Nikde však není zaručeno, že jeden širší podíl na určitém hodnotovém řetězci musí být výhodnější než větší počet užších podílů na hodnotových řetězcích jiných.

O tom, nakolik či v jaké míře se určitá národní ekonomika bude na určitých hodnotových řetězcích podílet, nerozhoduje navíc osvícená politická volba, ale to, v jakých podmínkách se výroba v jednotlivých zemích odehrává.

Tedy jaký „servis“ jednotlivé státy podnikání poskytují, jakou dopravní či vzdělávací infrastrukturu mu nabízejí apod. – nikoliv na tom, jaké obory mu doporučí nebo vyberou.

Přidaná hodnota a mzdy

Nepochopením je i ztotožnění „vysoké přidané hodnoty“ s vysokými mzdami. Tedy představa, že soustředí-li se země na produkty s vysokou přidanou hodnotou, bude to automaticky znamenat i vyšší mzdy.

Podobně mylná je i představa, že „vysoká přidaná hodnota“ je spojena s výrobami technologicky nejvyspělejšími.

Přidaná hodnota je rovna součtu mezd a zisků. Vyšší přidaná hodnota, vytvořená v určitých odvětvích, tak může být – a často bývá – důsledkem vysokých zisků, které v sobě zahrnují i výnosy, resp. úroky z investovaného kapitálu.

Mýtus o tom, že základem výroby s vysokou přidanou hodnotou je průmysl, prosazují ti, kteří nevidí, že bohatství vyspělých zemí je spojeno do značné míry s tím, že se průmyslu z valné části vzdaly.

Odvětví, která jsou vysoce kapitálově náročná, například hutní či petrochemické, mohou proto dosahovat vyšší přidanou hodnotu (na jednoho zaměstnance) než odvětví kapitálově méně náročná.

Jejich vyšší přidaná hodnota však odráží vyšší zisky, dané výnosy z kapitálu. Tato přidaná hodnota odchází z velké části investorům, kteří kapitál poskytli, takže mzdy v těchto odvětvích mohou být relativně nízké, což se i v Česku mnohdy děje.

Vyšší přidanou hodnotu na pracovníka mají proto mnohdy odvětví těžební, u kterých na první pohled k žádnému velkému „přidání hodnoty“ nedochází. Kapitálově náročná odvětví s vysokou přidanou hodnotou zaměstnávají přitom často i poměrně malé počty zaměstnanců.

Pracovní místo s „vysokou přidanou hodnotou“ je proto něco úplně jiného než místo vysoce placené; kdyby tomu tak nebylo, mohli bychom namísto pojmu „výroba s vysokou přidanou hodnotou“ používat jen pojem „výroba s vysokými mzdami“.

Pokud bychom chtěli vytvořit lépe placená místa, a to s minimálními investicemi, byla by odvětví „s vysokou přidanou hodnotou“ často těmi posledními, na které bychom se zaměřili.

Daleko spíše bychom se totiž orientovali – podobně jako celý vyspělý svět – na kapitálově nenáročné služby (ve kterých dnes v Evropské unii i Severní Americe působí 70–80 % pracovní síly).

Mýtus o významu „národního průmyslu“

S iluzí o významu vysoké přidané hodnoty souvisí i mýtus o nepostradatelnosti zpracovatelského průmyslu. Na úrodnou půdu dopadá kupodivu i tam, kde počty absolventů technických oborů i zájem o místa v průmyslových odvětvích (jako například v Česku) klesají.

Mýtus o tom, že základem výroby s vysokou přidanou hodnotou je průmysl, prosazují ti, kteří nevidí, že bohatství vyspělých zemí je spojeno do značné míry s tím, že se průmyslu z valné části vzdaly.

Ne všeho průmyslu a ne ve stejné míře, ponechali si však především výroby, jejichž vyšší ceny odrážejí unikátní, mezinárodně obtížně nahraditelný či napodobitelný sortiment, rozvíjený v daných zemích po desetiletí.

Podniky, které ho nalezly, se však rozhodně neřídily doporučeními politiků o „vysoké přidané hodnotě“. Samozřejmostmi ještě nikdo nezbohatl.

Převážná většina ostatního průmyslu je naopak dnes již „komoditní“, hromadnou výrobou s nízkými a dlouhodobě stagnujícími mzdami. O taková pracovní místa není ve vyspělých zemích velký zájem.

Snaha tento průmysl podporovat, hledat v něm spásu či „vysokou přidanou hodnotu“ je však jen snahou udržovat velkou část národa na úrovni mezd blízké úrovni třetího světa.