Srůstání české a slovenské dezinformační scény je mnohaletý trend. Publikum je podobné, jazykově příbuzné a se znalostí reálií sousední země. Současná vláda Roberta Fica však z alternativních médií udělala jeden ze svých informačních kanálů a naopak de facto zestátnila veřejnoprávní televizi s rozhlasem. Česko-slovenská kvazimediální scéna teď s viditelně posíleným sebevědomím doufá, že něco podobného by se mohlo povést i v Česku.

Když se předseda mediálního výboru slovenského parlamentu Roman Michelko nedávno chlubil na setkání fanoušků portálu Infovojna, že některé moderátory veřejnoprávní televize na obrazovkách lidé „už neuvidí“, byl zřejmě upřímnější, než sám zamýšlel.

Infovojna byla jedním z webů, o kterých současné špičky slovenské vlády už loni před volbami mluvily jako o médiích, která budou v případě návratu k moci preferovat – na truc seriózním redakcím.

Slovenská vláda z alternativních médií udělala de facto mediální mainstream. V něm se však za exkluzivní přístup k politikům platí příslibem nekonfliktních a nekousavých otázek a s žurnalistikou nemá kromě vnějších rekvizit typu mikrofon či kamera nic společného.

Michelkova Slovenská národní strana si vzala ve vládě na starost mediální agendu a tvrdí, že plní přání voličů Ficovy koalice zreformovat veřejnoprávní média tak, aby byla objektivnější a nestrannější. Kolik lidí si to skutečně přeje a co tato „větší objektivita“ má vlastně znamenat a jak jí chce vlastně dosáhnout, vláda neříká ani nevysvětluje. Legislativní válec však jede dál.

Minulý týden také vyšlo najevo, že zmiňovaní moderátoři hlavního veřejnoprávního diskusního pořadu Za pět minut 12 Marek Makara a Marta Jančkárová, o kterých mluvil poslanec Michelko, od září skutečně skončí.

„Co byste vzkázala posluchačům?“

Pojďme ale popořádku. Nejprve Ficův kabinet ještě loni snížil státní příspěvek pro veřejnoprávní RTVS, aby pak celý telerozhlas k letošnímu červenci zrušil a nahradil novou firmou STVR.

Na ni bude dohlížet kontrolní rada složená ze čtyř přímých politických nominantů ministerstva kultury (aktuálně vedeného Martinou Šimkovičovou rovněž za Slovenskou národní stranu) a pěti nominantů parlamentu na návrh jeho mediálního výboru (ten vede zmíněný poslanec Roman Michelko). Vláda přesto tvrdí, že to je posun k větší politické nezávislosti televize a rozhlasu.

Ministryně Šimkovičová, která má mediální reformu formálně v gesci, čelila za tyto kroky široké kritice, stejně jako za to, že je neobhajovala a nevysvětlovala v ostrých televizních debatách, třeba právě ve veřejnoprávním éteru. Když už se Šimkovičová rozmluvila, bylo to v „bezpečném“ prostředí alternativních médií – včetně těch českých.

Zvyšování zásahu česko-slovenským vysíláním o publikum sousedního státu má i své byznysové důvody. Například v relaci o finančních výsledcích Slobodného vysielača za letošní duben moderátoři rádia zmínili finanční podporu z České republiky ve výši několika desítek tisíc korun.

Do Bratislavy za Šimkovičovou přijela třeba moderátorka českého podcastového webu Rádio Universum Martina Kociánová a dala Šimkovičové volný prostor k obhajobě a sebeprezentaci. Viz například dotaz: „Co byste vzkázala našim posluchačům, teď i vašim, kteří doposud o vás čerpali zprávy jenom z českého mainstreamu?“. Šlo o názornou ukázku, jak česká a slovenská alternativní média cílí na stejné publikum.

Za zmínku stojí i to, že Martina Kociánová dříve působila ve veřejnoprávním Českém rozhlase, odkud ale musela odejít. Kvůli „pavědeckým dílům“ v jejím pořadu dostala dokonce Rada ČRo anticenu Bludný balvan. Sama Kociánová odchod vysvětlovala tím, že se jí „přihodil vlastní názor“.

Slovenská ministryně Martina Šimkovičová naopak před nástupem do funkce působila jako moderátorka youtubového kanálu TV Slovan. Ten kromě konspirací a proruských hostů – jako byl například šéf motorkářů Brat za brata pravidelně navštěvující Rusko Matúš Alexa – jednoznačně stranil jednomu politickému proudu, zejména právě Slovenské národní straně (SNS), za kterou ve vládě sedí i Šimkovičová.

Radní ČT ve Slobodném vysielači

Také zmíněný poslanec Roman Michelko je dobrým příkladem, jak česká a slovenská alternativní mediální scéna po letech vzájemného srůstání těží z toho, že se část jejích protagonistů dostala k reálné politické moci.

Michelko je (stejně jako Martina Kociánová) nositelem Krameriovy ceny, kterou v Česku řadu let uděluje Asociace nezávislých médií sdružující právě média blízká dezinformační scéně. Cenu loni kromě Michelka dostal i Peter Kršiak, jeden z moderátorů internetového banskobystrického rádia Slobodný vysielač, kde je Michelko pravidelným hostem.

Robert Fico byl v reportáži podle radního ČT Veselého vykreslen cíleně jako zloduch: „Rozumím tomu, protože spousta slovenských voličů žije v České republice a tak dále. Dobře vědí, proč to dělají,“ konspiroval o údajných motivech ČT člen jejího kontrolního orgánu.

Právě Slobodný vysielač je tradičně prostorem, kde se protíná česká a slovenská scéna alternativních médií – v hostech, tématech i moderátorech. V různých relacích zní čeština a probírají se česká témata či české přesahy témat slovenských (což je z pohledu tvůrců obsahu tohoto rádia téměř cokoli).

Zvyšování zásahu česko-slovenským vysíláním o publikum sousedního státu má i své byznysové důvody. Například v relaci o finančních výsledcích Slobodného vysielača za letošní duben moderátoři rádia zmínili finanční podporu z České republiky ve výši několika desítek tisíc korun.

„Doufám, že s vámi může národ počítat.“

Tradičním tématem vysílání je také vymezování se vůči seriózním médiím, respektive takzvanému „mediálnímu mainstreamu“. K tomu patří i kritika médií veřejnoprávních, a to i od hostů z Česka. Už před čtyřmi lety tak byli hosty relace Na prahu zmien dva současní členové Rady České televize Lubomír „Xaver“ Veselý a Pavel Matocha.

Relaci moderuje Stanislav Novotný, předseda zmíněné české Asociace nezávislých médií a organizátor Krameriových cen.

O úrovni objektivity těchto rozhovorů svědčí například závěr povídání s Lubomírem Veselým, tehdy ještě kandidátem do Rady ČT, z února 2020: „Doufám, že s vámi můžeme počítat. Tedy myslím jako národ,“ loučil se Novotný. A Veselý odpověděl: „O tom vás mohu ubezpečit. Pokud budu pociťovat tu podporu lidí, kteří mi píšou a jsou to desítky, stovky, tisíce mailů, a zpráv všeho druhu. To cítím jako závazek.“

O pár měsíců později byl Novotného hostem další člen Rady ČT Pavel Matocha:

„Hlavně, že jsi dostál všem svým slibům a opravdu se snažíš ten dlouho neřešený problém, který se jmenuje Česká televize, nějakým způsobem začít řešit. Že jsi našel cestu k těm ostatním a oni k tobě a my jsme od začátku věřili, že ty jsi jeden z těch lidí, kteří, když se tady licitovalo, koho ten parlament vybere nakonec, tak jsme byli přesvědčeni, že ty jsi ten správný člověk, takže já ti za to děkuju, děkuju ti za to, že plníš své předvolební sliby bych řekl,“ loučil se Novotný s Matochou.

Zloduch Fico a další konspirace

Ukazuje to, jak alternativní média v některých kandidátech do mediálních rad vidí šanci k prosazení svých vlastních zájmů, včetně oslabení veřejnoprávních médií. Na Slovensku se to faktickým zestátněním telerozhlasu už podařilo, Česko zatím na první pohled odolává a vláda Petra Fialy – přes kritiku části firem a soukromých médií – trvá na zvýšení koncesionářských poplatků.

Alternativní mediální scéna ale nikterak překvapivě propaguje pravý opak. A znovu u toho jsou staré známé tváře. Zmíněný radní ČT Lubomír Veselý loni v rozhovoru s Miriam Šramovou (asistentka poslance Slovenské národní strany Ivana Ševčíka, která se prezentuje jako novinářka a dává bez oponentury prostor zejména politikům současné vládní koalice) na jejím youtubovém kanále kritizoval mimo jiné reportáž České televize o Robertu Ficovi.

Tehdejší opoziční lídr a současný premiér byl v reportáži podle Veselého vykreslen cíleně jako zloduch: „Rozumím tomu, protože spousta slovenských voličů žije v České republice a tak dále. Dobře vědí, proč to dělají,“ konspiroval o údajných motivech ČT člen jejího kontrolního orgánu. Navrhoval také, aby si lidé mohli vybrat, kterému médiu vedle těch veřejnoprávních své poplatky pošlou. „Čekám na bod zlomu,“ řekl ke vztahu alternativních a tradičních médií Veselý.

Letos podpořil česko-slovenskou dezinformační scénu aktivně sám Veselý, když dal v televizi XTV, jejíž je hlavní tváří, prostor vydavateli slovenského konspiračního časopisu Zem a vek Tiboru Eliotu Rostasovi.

„V mainstreamu se musí (novináři) držet linie, ať už v Čechách nebo na Slovensku,“ obhajoval důležitost alternativních médií Rostas v březnovém rozhovoru s Veselým. Sám Rostas si redakční nezávislost či svobodu slova nicméně vykládá po svém – v minulosti byl odsouzený za šíření antisemitských textů a jeho časopis Zem a vek kvůli problematickému obsahu před časem stáhly z prodeje některé řetězce supermarketů na Slovensku.

A Lubomír Veselý dotřetice – loni Robert Fico krátce po nástupu do vlády dal exkluzivní rozhovor právě televizi XTV. Ani tady však nešlo o žurnalistiku, ale spíše o nekonfliktní povídání.

Když je z dezinfoscény mainstream

V kontrastu s tím jsou čerstvé zkušenosti České televize a Českého rozhlasu, jejichž zpravodajství více či méně otevřeně přiznává, že ho slovenští vládní politici začali bojkotovat nebo si klást podmínky pro rozhovor tak, aby se vyhnuli oponentuře zkušených moderátorů.

Například ministr zahraničí Juraj Blanár dal rozhovor Českému rozhlasu jen s podmínkou, že se odvysílá v nekonfliktním krajanském vysílání Stretnutie.

„Výsledek nedávných slovenských parlamentních voleb a kampaň před hlasováním prezidentským tamtéž vytvořil pro nás velmi nepříjemnou realitu, kterou bohužel známe i z některých dalších kontextů. Představitelé stran Smer, Hlas nebo SNS se začali našemu vysílání ve velkém vyhýbat,“ napsal šéfredaktor Českého rozhlasu Plus Josef Pazderka v odpovědi na jednu z posluchačských stížností, kterou na jaře projednali radní ČRo.

Pro česká a slovenská alternativní i čistě dezinformační média jsou tohle všechno povzbuzující signály. Slovenská vláda z nich totiž udělala de facto mediální mainstream.

V něm se však za exkluzivní přístup k politikům platí příslibem nekonfliktních a nekousavých otázek a s žurnalistikou nemá kromě vnějších rekvizit typu mikrofon či kamera nic společného. Jestli je tento model naplno přenositelný do Česka, se ukáže možná už po příštích parlamentních volbách.

Tento text vznikl ve spolupráci s portálem Aktuality.sk a s podporou Mezinárodního tiskového institutu (IPI)