V bratislavské vyšetřovací vazbě zemřela pětadvacetiletá přívrženkyně tehdy zakázaného učení reverenda Moona. Byla to vražda, nebo sebevražda? Redaktoři Paměti národa pátrají v archivech a oslovují svědky, aby objasnili záhadu starou padesát let.

Smrt mladé studentky kunsthistorie je dodnes zastřena tajemstvím. Jestli existovaly stopy potvrzující násilnou povahu její smrti, podařilo se je příslušníkům StB takřka dokonale zamést.

Pitevní zpráva a další dokumentace případu nepřipouští jinou příčinu smrti než „samovraždu“. Z vězeňských archivů a svědectví pamětníků však vyplývají dosud nepublikované detaily. Reportáž připravujeme ve dvou na sebe navazujících článcích. Tento je prvním z nich.

Mrtvá dívka se hlásila k sektě

Marie Živná se hlásila k tzv. Církvi sjednocení, laické veřejnosti známé spíše jako „moonisté“. Jedná se o takzvané nové náboženské hnutí, které v podmínkách současné náboženské svobody dnes sice působí legálně, ovšem podle názoru mnoha religionistů (například religionistické encyklopedie a Sociologického ústavu AV ČR) vykazuje rysy sekty.

Společenství je známé svou uzavřeností do sebe, členové komunity se smějí vdávat a ženit pouze mezi sebou. Partery si přitom nevolí podle svého vlastního výběru, spoléhají na výběr ze strany vedení Církve sjednocení. Společenství tak vykazuje autoritářské a manipulativní rysy.

Nás ale zajímá zejména proto, že „moonisté“ dívku Marii Živnou vnímají jako mučednici za její i jejich víru. Tento příběh totiž souvisí s prvním pronikáním učení za železnou oponu, má tedy doslova globální přesah.

Církev sjednocení byla založena roku 1954 v Jižní Koreji reverendem Sun Myung Moonem. Dnes vystupuje hlavně pod názvem Federace rodin za světový mír a sjednocení. Opírá se o synkretické učení, které z velké části vychází z křesťanství. Za pokračovatele a konečného vykonavatele křesťanského odkazu byl ale do své smrti považován právě reverend Moon. Dnes vede společenství vdova po něm. Na Západě se Moonovo učení rozšířilo v roce 1959, konkrétně po USA, kam se sám Moon později přestěhoval. V komunistickém Československu moonisté působili již od roku 1969 a je to v jistém ohledu překvapivé. Moonovy principy jsou totiž svou povahou vysloveně protimarxistické a protikomunistické, komunismus je v nich líčen jako Kain, zatímco demokracie jako Ábel. Při sčítání lidu v roce 2011 se k Církvi sjednocení přihlásilo 65 obyvatel. To je méně, než kolik osob bylo sledováno Státní bezpečností v roce 1974, kdy zemřela Marie Živná.

Hrad Svojanov a idylické dětství

Marie Živná vyrůstala v malebném prostředí hradu Svojanov u Poličky, kde její otec působil jako kastelán. Rodiče citlivé dívky byli bezpartijní katolíci, otec byl navíc před únorem 1948 živnostníkem. V dané době vyžadovaný „kladný vztah k socialistickému zřízení“ tedy rodině neměl proč být vlastním.

Nebylo samozřejmé, že za těchto podmínek bylo dceři umožněno odmaturovat, a dokonce studovat historii a dějiny umění. Nehledě na těžké rodinné okolnosti – Mariina matka ze zdravotních důvodů nepracovala a na Mariiných bedrech tak ležela i výchova dvou mladších sourozenců.

Marie Živná se sestrou. Zdroj: archiv rodiny Živných, se souhlasem Paměť národa

V roce 1973 Marie studovala pátý, tedy poslední ročník filozofické fakulty brněnské univerzity. Studium měla takřka dokončeno, čekaly ji jen státnice. „Má smysl pro spravedlnost, za kterou je ochotna bojovat,“ píše se mimo jiné ve školním posudku, který si na ni po jejím zatčení nechalo vypracovat federální ministerstvo vnitra.

Boží principy, či ideologická diverze?

Právě na vysoké škole Marie poprvé přišla do styku s učením reverenda Moona. Na jaře roku 1972 poznala Michala Gľondu, jednoho z prvních přívrženců společenství v Československu, který ji přivedl k tehdejší vůdčí postavě Alžbetě Daníškové. Gľonda i Daníšková byli Slováci, Moonovo učení se tehdy šířilo hlavně z Bratislavy.

Marie Živná plnila v rodícím se společenství řadu organizačních úloh, měla snad na starosti i společnou kasu. Z pověření Daníškové dokonce uspořádala na podzim 1972 ve svém rodném Svojanově první celostátní setkání, kde se tehdy sešlo asi dvacet lidí. StB se o tomto setkání ve vyšetřovacích dokumentech zmiňuje jako o důkazu trestné činnosti.

Těžištěm aktivit „moonistů“ za železnou oponou ovšem zůstávala Bratislava, kde byla Marie 25. října 1973 také vzata do vazby. Jak přesně k zatčení došlo, nevíme, policejní dokumenty k tomuto nejsou k dohledání. Nebylo to ovšem její první zadržení – k tomu se ještě vrátíme.

Fotografie z pohřbu Marie Živné, zdroj: archiv rodiny Živných, se souhlasem Paměť národa

Společně s řadou svých spoluvěrců byla Marie Živná v rámci rozsáhlé policejní operace FAMILIA nejprve obviněna z trestného činu pobuřování, který byl v průběhu vyšetřování překlasifikován na mnohem závažnější „podvracení republiky“.

A za ten hrozila výrazně vyšší trestní sazba. Moonistickou věrouku, kterou šířili prostřednictvím samizdatové publikace Boží principy, estébáci kvalifikovali jako „ideologickou diverzi podrývající socialismus“.

Dne 10. října 1974 nejvyšší soud v Bratislavě potvrdil přísné rozsudky nad osmnácti představiteli této náboženské pospolitosti. Čtrnáct mladých lidí dostalo tresty vězení od osmnácti měsíců do čtyř let a čtyř měsíců. Jak víme, spoluobviněná Marie se toho již nedožila.

Rodiče Marie Živné se hned po sametové revoluci v roce 1989 ze zoufalství obrátili na již svobodnou prokuraturu. Žádali, aby policisté přešetřili případ jejich dcery, která podle nich ani podle svých souvěrců neměla sebemenší důvod k sebevraždě. Milovala život.

Jak!? A proč!? Vážné pochybnosti o sebevraždě

Otázky vzbuzuje prostý fakt, jak se pětadvacetiletá drobná a spíše vyzáblá dívka v podmínkách vězeňské samotky vůbec bez vnějšího přičinění mohla zabít. Podle StB se oběsila. Vězeňkyně ovšem neměla na čem…

„Vlastní oblečení nám vydali až po devíti měsících na cele,“ vybavuje si Mariin souvěrec a spoluvězeň Juraj Lajda. Vězni v době jejího úmrtí prý byli v podmínkách bratislavské vazby odkázáni pouze na předměty přidělené vězeňskou službou.

Něco na celu propašovat muselo být extrémně složité. Zmiňovaný Juraj Lajda vzpomíná například na spoluvězně, který se z věznice pokusil dostat moták. Neúspěšně. Dostat bez vědomí dozorců na samotku provaz vhodný k oběšení byl přitom daleko složitější úkol.

A proč byla ze všech zadržovaných právě Marie Živná umístěna na samotku? Ostatní moonisté včetně Lajdy seděli v hromadných celách: „Kdyby nebyla na samotce, nezemřela by,“ je přesvědčen Juraj Lajda. Čím byla Marie mezi vězněnými spoluvěrci výjimečná? Proč právě ona si vysloužila speciální zacházení?

Představitelé „moonistů“ také tvrdí, že rodiče i přes přísný zákaz otevřeli těsně před jejím pohřbením na Svojanově v roce 1974 rakev s tělem. Jejich dcera, tmavovláska, prý měla vlasy zcela bílé, legenda praví, že hrůzou, a na krku nebyly žádné podlitiny typické pro škrcení provazem.

Fotografie z pohřbu Marie Živné, zdroj: archiv rodiny Živných, se souhlasem Paměť národa

Rodina se snažila „objasnit pravdu“

Jak to bylo s oněmi bílými vlasy a zda se rodiče opravdu podívali na tělo své mrtvé dcery Marie, se již nedovíme. Alois a Marie Živných již nežijí. Brněnská redaktorka Paměti národa Marie Málková pátrala po dalších příbuzných a objevila bratra Marie Živné Mojmíra.

Je o osm let mladší než jeho sestra, žije v Lysicích u Blanska. S rozhovorem po přemlouvání souhlasil, ale vzpomínat na svoji sestru mu nebylo příjemné. Redaktorka s ním natočila krátký asi dvacetiminutový rozhovor jen u branky domu. Vystupoval vstřícně, ale dál redaktorku Paměti národa nepozval.

„Netajila to před nimi,“ reaguje Mojmír Živný na otázku po tom, zda rodiče o jejím náboženském přesvědčení věděli. Prý s tím zpočátku neměli žádný problém: „Ale když to potom začala řešit StB, tak už z toho byli špatní,“ vysvětluje bratr.

Mojmír Živný na konci rozhovoru přinesl dopis rodičů, který napsali 27. února 1990. Odeslali ho tehdejšímu generálnímu prokurátorovi s prosbou, aby jim pomohl, jak napsali, objasnit pravdu.

Citujeme z dopisu:

„Nejsme přesvědčeni, že by Marie spáchala sebevraždu – již s ohledem na její životní postoj, přesvědčení a v neposlední řadě myšlenky, kvůli kterým se ocitla ve vězení.“

Rozhodně na sebevraždu prý nikdy nepomýšlela, v době svého zatčení se intenzivně, opět citujeme z dopisu, „připravovala na vykonání státních závěrečných zkoušek“.

Fotografie z pohřbu Marie Živné, zdroj: archiv rodiny Živných, se souhlasem Paměť národa

Marie psala z vězení, a nebyla v depresi

Bratr Mojmír si vzpomíná, že Marie napsala z vězení celkem tři dopisy. O těch se v dopise z roku 1990 zmiňují i Mariini rodiče, ale kam se poděly, nikdo neví. Mojmír si však vzpomíná na jejich vyznění: „Marie byla pozitivní, žádné známky deprese, ptala se po příbuzných,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa Mojmír Živný.

Osobně se se sestrou po jejím zatčení v říjnu 1973 nesetkal. Tvrdí, že ani nikdo další z rodiny: „Po oznámení o vzetí Marie do vazby jsme se okamžitě rozjeli do Bratislavy. Přes naše žádosti nám nebyla návštěva obviněné ve vazbě povolena,“ píší v dopise rodiče.

Dne 12. dubna 1974 obdrželi telegram, že jejich dcera ve vazbě zemřela. Byl to šok, vzpomíná Mojmír Živný. V Bratislavě pak policisté prý rodiče dovedli do kanceláře tehdejšího velitele věznice, který jen suše a stroze sdělil, že jejich dcera spáchala sebevraždu. Až tam se dozvěděli, že posledních čtrnáct dní života trávila na cele sama.

„Důvodem jejího přeložení na samotku byla skutečnost, že narušovala morálku ostatních spoluvězeňkyň tím, jak se neustále modlila,“ říká Mojmír Živný o vysvětlení, kterého se v roce 1974 jeho rodičům od vězeňské služby dostalo.

Fotografie z pohřbu Marie Živné, zdroj: archiv rodiny Živných, se souhlasem Paměť národa

Pohřeb se stal demonstrací

Pohřbu své sestry v jejím rodišti ve Svojanově se Mojmír Živý účastnil: „To byl normálně klasický katolický pohřeb. Průvod šel z hradu na hřbitov asi dva kilometry. Bylo tam asi dvanáct set lidí, byla to akce, která přesahovala region,“ vypráví Živný.

Pohřeb záhadně zesnulé Marie se stal i protikomunistickou demonstrací. Účastnily se ho stovky jejích přátel, sousedů, ale i desítky moonistů. Ti koneckonců Svojanov díky Marii a tamnímu celostátnímu setkání dobře znali.

A jak to bylo s údajně bílými vlasy? To Mojmír neví, u žádného otvírání rakve nebyl. Onu legendu zná, ale potvrdit její pravdivost nemůže: „Byla tam teta podívat se a tak nějak to potom říkali,“ vysvětluje Mojmír Živný.

Pomohla tedy prokuratura v roce 1990 „objasnit pravdu“, jak prosili v dopise rodiče? Rok po odeslání dopisu doputovala podivná vyhýbavá odpověď, která je zklamala. Zněla: „Trestní stíhání proti vaší dceři za podvracení republiky se zastavuje, protože skutek, pro který byla trestně stíhána, není trestným činem,“ píše se ve vyjádření prokuratury.

Potvrdili jen to, co ovšem rodiče dávno věděli. O tom, že by objasnili záhadné úmrtí a zahájili pátrání po vrahovi, není v písemné odpovědi z devadesátých let od prokurátora ani slovo.

Fotografie z pohřbu Marie Živné, zdroj: archiv rodiny Živných, se souhlasem Paměť národa

Svědectví moonistů, kteří byli ve vězení nejblíž

Pátráme dál. Redaktor Paměti národa a sociální pracovník Centra pomoci Paměti národa Ondřej Čenovský oslovil představitele české Církve sjednocení, zda by neposkytli rozhovory k případu Marie Živné.

Anton Uhnák byl v roce 1974 v monstrprocesu odsouzen ke třem letům a osmi měsícům. Juraj Lajda tehdy dostal tři roky a dva měsíce. Oba dnes žijí v Praze. Chtěli jsme o rozhovor požádat i jednu z nejdůležitějších postav příběhu Alžbětu Daníškovou, která žije v Bratislavě.

Právě ona podle komunistické obžaloby sehrála vůdčí roli, a proto se ocitla v čele politického procesu, který po ní nesl i jméno „Daníšková a spol.“ A Alžběta také měla k Marii Živné asi ze všech nejblíž.

Alžběta Daníšková má však závažné zdravotní problémy. V prosinci 1972 utrpěla vážnou autonehodu a v jejím důsledku těžce ochrnula, dnes je upoutána na invalidní vozík. Shovívavosti se ale od tehdejší justice nedočkala, z celé skupiny dostala exemplárně nejvyšší trest – čtyři roky a čtyři měsíce.

Anton Uhnák přijal pozvání do Paměti národa a podrobně vyprávěl. Dlouze vzpomínal na své mládí, studia a naděje roku 1968. Vyprávěl o sovětské okupaci, o Janu Palachovi. A jak to souvisí s moonisty a Marií Živnou? Významně. Jde totiž o dobu, kdy se v atmosféře celkové otevřenosti společnosti Moonova nauka poprvé dostala za železnou oponu, do první komunistické země – Československa.

K misii do komunistické země západní stoupenci církve vybrali agilní rakouskou misionářku Emilii Steberle, původem slovenskou Němku, odsunutou po druhé světové válce. Do Československa, konkrétně do Bratislavy, odjela studovat v roce 1968.

Principy moonismu šířila mezi vysokoškoláky právě v době plné nadějí na svobodu. Slavila úspěchy. Hlad po duchovních hodnotách v těchto letech cítili zvlášť mladí lidé. Zahraniční studentka Emilia souzněla s ostatními, účastnila se protestů a v týdnu po Palachově sebeupálení v lednu 1969 získala první oddanou následovnici – Alžbětu Daníškovou.

Fotografie z pohřbu Marie Živné, zdroj: archiv rodiny Živných, se souhlasem Paměť národa

StB jde moonistům po krku

Státní bezpečnost, přesněji slovenská ŠtB, si moonistů všimla podle archivních dokumentů až v roce 1971. To Emilia Steberle už byla zpět v Rakousku. Nadále však posílala na Slovensko materiály a tiskoviny, které přivážely i další cizí státní příslušnice ze západních zemí.

Přívrženců Církve sjednocení bylo na začátku tzv. normalizace podle tajné policie v Bratislavě jen dvanáct. V roce 1971 se připojili další, například Juraj Lajda, který Paměti národa několik hodin vyprávěl svůj životní příběh.

Mimo jiné v něm popisuje, jak se v počátcích tzv. normalizace šířila moonistická věrouka – výhradně na základě osobních setkání a bezmezné vzájemné důvěry: „Potkali jsme se na jednom evangelickém setkání. V celé sešlosti cítil, že má oslovit právě mě. Udělal to. A viděl, že mám pochopení,“ líčí Lajda své první setkání s Michalem Gľondou, který v moonistickém procesu dostal trest tři roky a dva měsíce. S týmž Michalem Gľondou, který pro Moonovo učení nadchl i Marii Živnou.

Na podzim 1973, když začalo první zatýkání „moonistů“ v Československu, působili stoupenci sekty v šestadvaceti československých městech. Celkem jich bylo několik desítek. Včetně nastrčených spolupracovníků StB…

Ani Uhnák, ani Lajda podrobnější detaily k tragickému případu Marie Živné neznají. A to i přesto, že se ocitli ve stejnou dobu ve stejné vazební věznici.

Juraj Lajda vzpomíná, že mu do vězeňské cely přišla soudní obsílka, ze které se dozvěděl o velmi podivných okolnostech smrti uvězněné Marie:

„Měl jsem advokáta z Trnavy. Dostali jsme předvolání, že bude soudní přelíčení. Já čtu a najednou je tam věta: ‚Marie Živná se líčení nezúčastní v důsledku paragrafu toho a toho.‘ A já si říkám: ‚Co to je?!‘“ líčí tehdejší zděšení ve vlastní vazbě Juraj Lajda.

Advokát mu vysvětlil, že dle příslušného paragrafu daná osoba buď opustila republiku, je nezvěstná nebo v průběhu šetření zemřela. „To pro mě byl šok! Víc mi neřekl, ale já jsem si uvědomil: Aha, tak jde do tuhého,“ popisuje Lajda. Marie nebyla nezvěstná ani neemigrovala, to bylo jasné.

Marné volání po spravedlnosti

Anton Uhnák, Juraj Lajda a další odsouzení se o smrti Marie Živné dozvěděli až při výkonu trestu ve věznici v Ilavě. Bylo to tedy se značným zpožděním a neměli ani možnost si k tomu cokoliv zjišťovat.

Mariiny rodiče vězeňská služba informovala jen stroze, že jejich dcera spáchala sebevraždu. Veliké zklamání přinesla i prokuratura po roce 1989, která do případu světlo nevnesla.

Z Archivu bezpečnostních složek jsme získali několik set stránek ze spisu, který v rámci zatýkací akce pod krycím označením „FAMILIA“ pocházel od Státní bezpečnosti.

Co se tedy přihodilo? Podaří se něco objevit v Archivu Sboru vězeňské a justiční stráže ve slovenském Leopoldově, kam se vydala Alžběta Poláková?

Z osobního spisu Marie Živné zjišťujeme, že do vazby šla 29. října 1973. Následovaly výslechy téměř obden, to trvalo déle než čtvrt roku. 14. února 1974, na Valentina, který se ovšem tehdy neslavil, bylo vyšetřování ukončeno. Následovalo obvinění.

Tehdy ještě Marie žila. Její chování od vzetí do vazby hodnotili bachaři jako příkladné, a to až do 16. března.

Tehdy „posypala celú izbu /zde je text bohužel nečitelný, takže nevíme, čím/ a tvrdila, že jej to sám bôh prikázal.“

Proč zčistajasna takové chování?

Tři dny po tomto incidentu Marie putovala do samovazby, zde 11. dubna ve 20:50 „nastala její smrt“. Bezprostředně následující lékařské ohledání konstatovalo jako příčinu smrti „udušení oběšením“, lékař v souladu se zákonem doporučil soudní pitvu.

K té sice prokazatelně před předáním těla rodičům došlo, její výsledek ale součástí osobního spisu není. Jak Marie zemřela, přitom věděl ohledávající lékař i bez pitvy – „sebevražda oběšením“. Pochyby se prostě a priori nepřipouštěly.

Nutili Marii k něčemu, co odmítla?

Proč ze všech souzených souvěrců zemřela právě Marie? A proč byla mezi všemi zadržovanými právě ona umístěna na samotku? „Kdyby nebyla na samotce, nezemřela by,“ je přesvědčen Juraj Lajda. Čím byla Marie mezi vězněnými spoluvěrci výjimečná? Chtěli po ní něco, co odmítla udělat? Třeba spolupráci?

Pozoruhodné bylo hlavně její neobvyklé „dvojí“ zadržení. Nejdřív ji totiž zatkli mezi prvními „moonisty“ už 21. září 1973, a to bez souhlasu prokurátora. Tenkrát ji ještě propustili. Juraj Lajda se domnívá, že ji chtěli využít jako volavku. Je to možné, ale archivy to nepotvrzují.

Nebyla jedinou propuštěnou, na svobodu šly i „malé ryby“ a informátoři Stb. Ani do jedné skupiny ale Marie nespadala.

Na základě nepřímých indicií se tak domníváme, že Marii Živnou prostě zkusili zlomit ke spolupráci ať už hned po prvním zatčení, nebo až na cele. Stalo se jí právě tohle osudným?

Otazníky zůstávají. Je ale jasné, že smrt Marie Živné má na svědomí tehdejší režim. Režim, který lidem nedovoloval věřit v to, v co věřit chtěli.

Autoři textu Jan Blažek, Marie Málková, Alžběta Poláková a Ondřej Čenovský působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.