1. DÍL SÉRIE RIZIKO V 21. STOLETÍ. V čím dál tím komplexnějším světě, kde jsou i hráči oddělení značnou geografickou vzdáleností na sobě bytostně závislí, hrají čím dál tím významnější roli mezinárodní instituce. Globální obchod a finance by v tomto smyslu měl spravovat triumvirát Světová obchodní organizace-Mezinárodní měnový fond-Světová banka. O tom, proč tomu tak (už) není a co to znamená diskutovali Michael Romancov z Metropolitní univerzity a Michal Parízek z Univerzity Karlovy. Jako tradičně nabízíme hlavní teze průběžně doplňované o expertní ohlasy.

Teze 1:

Kdo mezinárodní ekonomické instituce ovládá se dá říci, ale není to tak jednoduché, jako třeba u Rady bezpečnosti OSN. Ve Světové bance a Mezinárodním měnovém fondu stále jakési právo veta v případě klíčových rozhodnutí drží USA a v zásadě – jako kolektivní respektive jeden aktér – i Evropská unie. Hlasování v těchto institucích je totiž vážené podle klíče, který významně zvýhodňuje tradiční mocnosti, tedy USA a evropské země, zejména malé otevřené ekonomiky. Naopak kupříkladu Čína je extrémně podreprezentovaná a to i v kontextu velikosti její ekonomiky. Váha hlasů členů je totiž úměrná objemu prostředků, které přispívají do společné kasy. Státy se ale nemohou rozhodnout dát víc a stát se tak v rámci organizace mocnějšími; to musí schválit kvalifikovaná většina včetně USA a EU. Zejména USA jsou přitom hodně neochotné přistoupit na převážení sil v Měnovém fondu a Světové bance, což je také jeden z důvodů, proč si země skupiny BRICS založili Novou rozvojovou banku.

[alter-eko-discussion thesis=“1″]

Teze 2:

Existují příklady vyjednávání mezi hospodářsky rozvinutými a rozvojovými zeměmi, které by mezinárodním institucím mohly posloužit jako vzor. V rámci boje proti globální ekonomické krizi, která začala v roce 2008, přistoupily kupříkladu tradiční mocnosti na poměrně radikální změnu, přesunuly těžiště základní makroekonomické koordinace ze skupiny G7 (či G8) na G20. To v praxi znamenalo, že se do rozhodování zapojili i nové mocnosti. Otázkou je, zda je možné tento krok napodobit, zda by se podobně daly řešit například obchodní spory a nahradit respektive vylepšit tak režim dozorovaný Světovou obchodní organizací. Ta má dnes problém s tím, že význam USA vůči Číně relativně klesá a Američané se s rolí upadající mocnosti ještě úplně nesžili; naopak Čína dramaticky roste, ale ještě se zjevně nedokázala sžít s tím, že se bude muset začít aktivně vytvářet politiku a řešení a nebude jí stačit pouze blokovat (přístup, který stále ve značné míře praktikuje Indie).

[alter-eko-discussion thesis=“2″]

Teze 3:

I když je situace (a výhled) globálních hospodářských institucí problematická, je nám lépe s nimi než bez nich. Mementem v tomto smyslu jsou historické okamžiky, kdy si někteří hráči začali vynucovat věci silou, jako když si Mexiko nebo Egypt v 19. století nemohly dovolit splácet závazky a přišla vojenská intervence. Obecněji, v tomto kontextu je třeba se zamyslet nad tím, jak posuzovat fungování mezinárodních organizací. Mnozí se totiž mylně domnívají, že když není svět úplně v pořádku, selhávají. Tak to není, ony jsou schopny dělat jen tolik, kolik jim dovolí nejmocnější členské státy. Přitom představa, že v dnešním světě může jedna mocnost přijít a dominovat je mylná. Máme tu tři mocenská centra – USA, Čínu a v neposlední řadě EU. (V případě EU se v našem veřejném prostoru neustále mluví o tom, jak upadá, jak je v krizi, ale ona stále je jedním z nejvýznamnějších aktérů.) A pokud se tyto tři mocnosti nedokážou dohodnout, globální ekonomické instituce nemohou udělat vůbec nic.

[alter-eko-discussion thesis=“3″]

Celý rozhovor  si můžete poslechnout ZDE.

Jak budeme bydlet v 21. století

Předchozí sérii Alter Eko JAK BUDEME BYDLET V 21. STOLETÍ a následnou diskuzi shrnul zakladatel 6 D academy Pavel Kysilka následovně.

V sérii Alter Eko Jak a kde budeme bydlet v 21. století, mne zaujala řada myšlenek, z nichž jsem vybral šest následujících:

1. Do budoucí podoby sídel se bude promítat daleko méně to, jak pracujeme s hmotou, se stavbami, s technologiemi, a daleko více to, jak se budou vyvijet sociální vztahy.

2. Vývoj měst bude ve mimo jiné ve vleku velkých trendů, ke kterým může patřit dlouhotrvající migrace, mísení kultur,
rovnováha mezi svobodou a bezpečností.

3. Tlak na růst a zahušťování měst nepovolí. Technologizující se život vede lidi paradoxně k pospolitosti, navzdory tomu, že technologie nam umožňují komunikovat a konzumovat na dálku. Urbanizace po krátkem historickém oddechu pokračuje a bude pokračovat.

4. Přetlaku z pokračující urbanizace, ze zahušťovaní měst, lze ulevit racionálnějším příklonem k veřejné a sdílené dopravě, spotřebě a službám, což nás může mimo jiné postupně odvádět od současného ekonomicky, časově, bezpečnostně a ekologicky neefektivního modelu individuálního automobilismu k modelu auta jako služby a k autonomním dopravním prostředkům.

5. Digitalizace sídel, tedy model smart city, chytrého města, lze historicky přirovnat k elektrifikace měst. Digitalizace sídel může být dalším řešením problémů spojených s urbanizací spočívajícím v racionalizaci toho, jak se městem pohybujeme, spotřebováváme, vyrábíme, pracujeme s energií, odpady, trávíme volný čas.

6. Překotný vývoj technologií a silný nástup vlivné generace mileniálů rychle mění jeden obor za druhým. V architektuře a urbanismu však naráží na velkou setrvačnost danou nejen pomalými změnami hmotné podstaty měst – domů, ulic, infrastruktury, ale také norem. Změny v tom, jak budeme žít budou taženy hlavně tím, jak budeme schopni skloubit velmi pomalu se měnící hmotnou podstatu měst s rychle se vyvíjejícími vzorci a modely podnikaní, práce, spotřeby, komunikace, vzdělávání, kultury, sportu a zábavy.