Mezi osobnosti, které 28. října vyznamenal prezident Miloš Zeman, je i bývalý komunistický funkcionář a pozdější aktivní odpůrce posrpnové „normalizace“ František Kriegel.

Je proto dobré připomenout si, kým byl, co udělal a také to, co neudělal. Kupříkladu podle Lidových novin (vydání z pátku 16. října) Františku Krieglovi „metál“ náleží za to, že jako jediný odmítl podepsat „zvací dopis“ pro vojska Varšavského paktu. Toto zdůvodnění je neuvěřitelné či spíše tragikomické.

Zvací dopis? Ve skutečnosti byly dva. A ani s jedním neměl František Kriegel nic společného.

Moskevské protokoly nepodepíšu

Ten „hlavní“ podepsali soudruzi Aloiz Indra, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a samozřejmě kolaborant číslo jedna Vasil Biľak.

Další dopis s žádostí o pomoc váženému Leonidu Iljiči Brežněvovi napsal ještě samostatně tehdejší šéf pražských komunistů Antonín Kapek.

Pikantní na celé záležitosti je to, že tzv. zvací dopis byl sovětským představitelům předán tajně během přestávky srpnového jednání v Bratislavě na záchodě. Docela příznačné.

Faktem je, že v noci z 20. na 21. srpna 1968 patřil Kriegel k šesti zadrženým představitelům KSČ a našeho státu, kteří byli násilně odvlečeni do SSSR.

Ačkoliv se srpnových jednání v Kremlu Kriegel nezúčastnil, byl nakonec přizván k podpisu tzv. Moskevského protokolu. Jako jediný z přítomných československých politiků odmítl ale potupnou smlouvu o legalizaci okupace podepsat.

Sovětské vedení si pak chtělo vzpurného Kriegla ponechat v SSSR, ale díky jednoznačně odmítavému postoji prezidenta Ludvíka Svobody a většiny dalších československých účastníků moskevských jednání bylo Krieglovi umožněno společně s ostatními odletět 27. srpna do Prahy.

Po návratu byl však okamžitě odvolán ze svých funkcí v předsednictvu ÚV KSČ a v Národní frontě. Zůstal ještě poslancem Národního shromáždění, které 18. října 1968 projednávalo návrh smlouvy o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk na našem území.

A právě při tomto hlasování se František Kriegel projevil opět jako československý vlastenec a společně s poslanci Františkem Vodsloněm, Gertrudou Sekaninovou-Čakrtovou a Boženou Fukovou hlasoval proti smlouvě. Dalších deset poslanců se hlasování zdrželo.

Kurňa, to by byl prezident

„Odmítl jsem podepsat tzv. Moskevský protokol. Odmítl jsem to proto, že jsem v tomto protokolu viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země… Hlasoval jsem proti ratifikaci smlouvy o dočasném pobytu vojsk na našem území… Tato smlouva o dočasném pobytu vojsk na našem území postrádá základní náležitost řádné smlouvy, tj. dobrovolnost… Smlouva byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů,” říká se mimo jiné v Krieglově projevu v Národním shromáždění.

Text, který již nesměly oficiální sdělovací prostředky v Československu zveřejnit, se ale proti vůli začínajících „normalizátorů“ šířil nejrůznějšími cestami mezi občany našeho státu.

Dovolím si malou osobní vzpomínku: asi čtyři dny po parlamentním hlasování, kdy vyložení kolaboranti a také vystrašení zákonodárci schválili okupaci, jsem cestoval vlakem z Ostravy do Kopřivnice.

Ve vlaku jelo několik horníků a jeden z nich začal najednou nahlas předčítat zmíněný parlamentní proslov Františka Kriegla. Po jeho přečtění pronesl s výraznou krátkou ostravskou výslovností: „Kurva, to je aspoň chlap. Ten by měl být prezidentem!“

Když jsem pak dorazil domů, otec mi dával k přečtení stejný text, jehož obsah jsem již vyslechl ve vlaku. Kupodivu ho k nám přinesl soused, který se až doposud politicky nijak neprojevoval.

Pokárání od Brežněva

František Kriegel se narodil 10. dubna 1908 na západní Ukrajině, která byla tehdy součástí Rakousko-Uherska. Koncem 20. let přišel do Prahy studovat medicínu. Ve španělské občanské válce působil jako lékař na straně republikánů v řadách interbrigád.

Za druhé světové války byl pak v rámci americké armády vojenským lékařem v Číně a v Barmě. V únoru 1948 se aktivně zúčastnil příprav komunistického puče. Podílel se na vyzbrojování Lidových milicí a byl v té době dokonce politrukem v hlavním štábu této soukromé armády KSČ.

V době boje proti tzv. sionismu a podezíravosti vůči bývalým španělským interbrigadistům na počátku 50. let musel opustit místo náměstka ministra zdravotnictví a pracoval pak jako lékař. V období mírného „tání“ od počátku 60. let Krieglova hvězda začal opět pomalu stoupat. Působil tři roky jako poradce ve zdravotnictví na Castrově komunistické Kubě.

Za „pražského jara“ se dostal do nejvyšších pater politiky jako velmi aktivní stoupenec „socialismu s lidskou tváří“. Stal se členem předsednictva ÚV KSČ a také předsedou Ústředního výboru Národní fronty, která sdružovala nekomunistické politické strany a některé další organizace, jež měly za komunismu vyvolat zdání plurality.

Kriegel, společně s Josefem Smrkovským, byl v době „pražského jara“ trnem v oku představitelům Sovětského svazu a domácím komunistickým „konzervativcům“. Z tohoto důvodu mu byl často připomínán jeho židovský původ.

Během oficiálního jednání sovětské a československé delegace, tři týdny před invazí v Čierné nad Tisou, ho tehdejší první tajemník ÚV komunistické strany Ukrajiny Pjotr Šelest pohrdlivě nazval „haličským židem“. Za tato slova Šelesta pak dokonce napomenul sám generální tajemník Leonid Brežněv.