Před časem na stránkách HlídacíPes.org Martin Malý popisoval historku jednoho banálního nedorozumění s Policií ČR. Dnes doplňuje, jak to celé dopadlo. Plus přidává pár rad, proč a jak bojovat se úředním šimlem.

Policie ČR, stejně jako každý jiný orgán státní moci, má povinnost pokaždé, když někomu něco posílá, kouknout, jestli dotyčný nemá aktivní datovou schránku. A pokud má, tak použít primárně tu. Některé orgány to dělají bez řečí, u jiných to lehce dře, protože, jak se říká, “je to vo lidech”.

Já nechci poštu!

Některý úředník či policista ví, a jiný buď neví, nebo vědět nechce, nebo na to jen kašle a pošle dokumenty tak, jak byl vždycky zvyklý. Zvenčí to pak působí dojmem, že stát si stejně dělá co chce a ty, občane, skloň hřbet a poslušně panáčkuj všude, kde si stát usmyslí, že tě informuje: na poště, v datové schránce, na vývěsce…

Je pravda, že postavení občana a státu je silně asymetrické. Stát může občanovi provést leccos, občan státu ne. Ale od toho existují opravné mechanismy, správní řízení, soudy… Netvrdím, že je to ideální nebo beze zbytku fungující, to rozhodně ne, ale je to jediný způsob, jak se bránit, a pokud se bránit chcete, tak je potřeba jej využít.

V mém případě se jednalo o to, že mi Policie ČR poslala vyrozumění klasickou poštou. Ano, mohl jsem si pro něj dojít, “aby byl klid”, “abych vyhověl”, “abych nedělal potíže”, a jistě bych našel spoustu dalších dobrých důvodů, proč ohnout hřbet a mávnout rukou. Jenže já jsem zvyklý nemávat rukou. Když už stát sám sobě uložil povinnost používat datovou schránku, tak proč bych měl její nedodržování tolerovat?

Hele, chlapi, dejte si na toho šulína bacha…

Zásilka ležela na poště, po deseti dnech se vrátila odesilateli, a já sednul a napsal stížnost na krajské ředitelstní Policie ČR, kde jsem popsal stav věcí (PČR mě neinformovala o výsledku šetření způsobem, jaký jí předepisuje zákon) a požadoval jsem nápravu.

Totiž rozumějte: Mohl jsem jít na služebnu a tam řvát na policisty, ať mi to okamžitě pošlou do datovky. Mohl jsem psát do internetových diskusí, jak je ten stát nanic a jak se občan svého práva nedovolá. Mohl jsem dělat spoustu naprosto neúčinných věcí, nebo jedinou účinnou, a tou je stížnost na postup, adresovaná nadřízenému orgánu.

Neuplynuly dva týdny, a v datové schránce přistálo Usnesení. Ano, to, co mi posílali poštou. A pak že to nejde…

No a za další dva týdny přišla i odpověď na stížnost, kde paní plk. JUDr. shrnuje stav věcí a na konci konstatuje, že stížnost byla shledána důvodnou, policisté budou opět patřičně proškoleni stran DS a že náprava proběhla tím, že mi to poslali. A že se za chování omlouvá.

U mě dobrý. Předpokládám, že těm policistům řeknou něco jako: “Chlapi, hele, koukejte na to, když je to někdo, kdo je tu poprvý. A když vám někdo navíc řekne, že ten nesmysl má, jako tenhle šulín, tak si tam někde udělejte poznámku a pošlete mu to tak, ať neprudí!” To je přijatelný výsledek…

Šikanování úředníka psychopatem?

K tomu mám ještě jeden zajímavý postřeh, který vydá za mnoho sociologických studií o národní povaze. Mám totiž ve zvyku podobné spory s orgány zmínit veřejně, v naději, že někomu ty informace pomohou řešit jeho situaci, že uvidí, jak postupovat, nebo že v tom není sám. A občas to tak funguje, což mě těší.

Na druhou stranu si všímám zajímavé věci: Vždycky se objeví někdo, kdo má potřebu takový postup zkritizovat. Zastat se “nebohých úředníků”. Kdysi mi jeden komentátor dokonce napsal, že to je “šikanování úředníka psychopatem”. Sbírka kritických výroků lidu obecného je velmi rozmanitá.

• “Proč si děláte zlou krev?”
• “Zcela zbytečně šikanujete úředníky”
• “Proč se vozíte po lidech, co mají na práci důležitější věci, než vaše rozmary?”
• “Tak udělali chybu. Vy jste snad bezchybní? Proč to takhle rozmazávat?”
• “Proč zbytečně zahlcujete úřady nesmyslnými požadavky?”
• “Stejně to k ničemu nebude, akorát si u tebe udělají černý puntík!” atd

Na to, abych si myslel, že takové komentáře píšou právě úředníci, jsem málo paranoidní. Já se s takovými názory totiž setkávám i ve svém okolí: proč ty úřady nenecháš na pokoji? Proč se jich na něco ptáš? Proč si stěžuješ? Proč se na to nevykašleš?

Sám sobě občanem

Nevykašlu. Mám totiž zjištěno, že velmi mnoho lidí z téhle skupiny patří zároveň do skupiny lidí, co nadává na poměry, co si všude možně stěžuje na to, jak je stát neefektivní, špatný, jak to či ono požaduje, jak tu či onde šikanuje, a člověk nemá zastání, blablabla…

Není to zvláštní? Remcat, jak stát dělá chyby, a zároveň shazovat a bagatelizovat jakýkoli pokus o jejich nápravu? Jako by stát nebyl partner, ale cosi, co nám bylo naděleno shůry, asi jako okupace, kobylky nebo povodeň, a my to musíme jen přežít a, pokud možno, to nerozčílit.

Občan má zastání. Ale musí se o něj přičinit nejprve sám.