Stát si vymýšlí spoustu povinností na občany, ale i na sebe. Zároveň dohlíží na to, aby občané svoje povinnosti dodržovali. Jenže co když své povinnosti nedodržuje sám? Co má občan dělat? Není na místě vztek ani rezignace; postupy existují, stačí je jen znát a používat.

Jedna z nejrozumnějších věcí, kterou stát v posledních letech vymyslel, je systém datových schránek. Jejich realizace je spojená s mnoha spornými momenty, ale základní myšlenka jednotného systému elektronické komunikace veřejné správy je velmi dobrá.

Elektronika kontra papír

Mezi sporné momenty patří například to, že stát nadiktoval povinnost datových schránek všem právnickým osobám a všem orgánům. Je to krok sice pochopitelný a vysvětlitelný snahou o co nejrychlejší plošné zavedení elektronické komunikace, ale zároveň velmi intenzivně sabotovaný mnoha orgány, které dokumenty posílají stále „postaru“, papírovou poštou.

Přitom §17 odst. 1 zákona 300/2008 Sb. („O elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů“) jasně stanovuje, že orgán veřejné moci je povinen použít pro komunikaci datovou schránku, pokud ji adresát má.

Schizofrenní situace nastává třeba v případě, že si založíte s.r.o. Takové společnosti orgán ze zákona vytvoří datovou schránku, ale přístupové údaje pošle statutárním zástupcům dopisem, ačkoli mají datové schránky.

Tenkrát na služebně

Kuriozní někdy bývají výmluvy a „zaručené dobré důvody“, proč úředník nebo policista nemůže použít zrovna ve vašem případě datovou schránku.

Názorný příklad: Před časem jsem byl hlásit událost na služebně PČR, a když jsme sepsali celé podání, tak mi policista oznámil, že o výsledku budu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě. Povídám: Jasně, pošlete to do datové schránky! Prý „to nejde“.

Namítal jsem, že to samozřejmě jde, a policista „ne, to nejde, protože tam je razítko, a to je úřední dokument, který se takhle nedá poslat…“ Nechtěl jsem se hádat, a hlavně jsem si nepamatoval ten paragraf a číslo zákona (teď už ano!), tak jsem nad tím v duchu mávnul rukou. Což jsem tedy neměl, ale nešť.

Dobrá rada nad Vnitro

Já se pak zeptal – a kde jinde se ptát, než na Ministerstvu vnitra, že? A Ministerstvo odpovědělo:

Dobrý den,

policista měl v tomto případě skutečně zaslat zápis datovou schránkou, a to v souladu  s odst. 1 § 17 zákona č.  300/2008 Sb.,  o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, kdy je orgán veřejné moci  povinen pro komunikaci tuto formu používat.

V případě, že dokument obsahuje razítko, vyjádří se tato skutečnost na dokumentu slovy „otisk úředního razítka“ a dokument se podepíše  zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb.

Pokud policista odmítl poslat dokumenty datovou schránkou, bylo by na místě stěžovat si na tento jeho postup jeho nadřízenému.

Hlava XXII (Tak trochu)

Takže si budu stěžovat na postup!

No, ale co dál? (Poradil kolega Cibulka, který si s orgány dopisuje neustále! Díky.) Přistála mi ve schránce výzva k vyzvednutí dopisu od orgánů. Já ji nebudu vyzvedávat, tím bych potvrdil doručení. Nechám dopis ležet na poště. Pošta mi ho za pár dní pravděpodobně hodí do schránky a bude se mít za to, že byl doručen. Možná taky ne.

Jenže já se mezitím ozvu nadřízenému orgánu, tím je v tomto případě Policejní prezídium, a budu si stěžovat, že jsem v zákonné lhůtě neobdržel vyrozumění. Prezídium namítne, že dokument byl řádně zaslán písemně na moji adresu, a proti této odpovědi já namítnu neplatnost doručení.

Totiž v případě, že občan má datovou schránku a orgán mu přesto pošle dopis normální poštou, tak je doručení neplatné, neboť povinností orgánu je – viz výše! Oni nakonec dokument datovou schránkou pošlou, a budou si to pro příště pamatovat. (Čemuž ještě napomůžu stížností na postup konkrétního policisty.)

A pokud ne, tak znovu…

Copak jsem nějakej hej nebo počkej, aby mě policajti honili na poštu?!

Chvála kverulantství

U datových schránek totiž platí, že pokud orgán pošle dokument běžnou poštou, ačkoli adresát má zřízenou datovou schránku, nemá takové doručení právní účinek, pokud si jej adresát do 10 dnů od uložení nevyzvedne.

Stát si tady na sebe vzal hodně velkou povinnost pro všechny své orgány, a ani po mnoha letech platnosti příslušného zákona není schopen této povinnosti stoprocentně dostát. Je proto plně na místě, aby tuto povinnost vyžadovali občané se stejnou důsledností, s jakou stát vyžaduje plnění povinností po občanech.

V podobných případech, kdy orgán nedodržuje povinnosti, které mu ukládá zákon, je stížnost na místě. A nemusí jít jen o datové schránky – častým prohřeškem je třeba nedodržení lhůt pro vyjádření nebo rozhodnutí.

Jenže právě v takových situacích, kdy je stížnost nejen oprávněná, ale i na místě, se často mnozí občané chovají paradoxně. Nepodají stížnost, což je legitimní postup, jak se domoci svých práv. Místo toho říkají: „To by zabralo spoustu času, to mi za to nestojí!“ Nebo: „Já vím, že to, co úřad chce, dělat nemusím, ale radši vyhovím, ať mám pokoj!“

Což je postup nejen špatný a nic neřešící, ale dokonce vyloženě škodlivý. Tím rezignují na svá práva, a co hůř: přitakají porušení povinností ze strany orgánu!

Nesedávej občane v koutě…

Přitom stížnost není nic složitého a k jejímu sepsání nepotřebujete ani právníka. Navíc ve srovnání s obvyklými metodami, které se v ČR často v podobných situacích používají (mlčení; stěžování si přátelům; psaní rozhořčených komentářů na weby; nadávání v hospodě, jak se občan svých práv nedomůže) je stížnost na postup orgánu jediná opravdu účinná a z dlouhodobého hlediska pomáhá zlepšovat práci samotných úřadů.

Vždy, když si máte chuť povzdychnout, jak u nás veřejná správa funguje špatně, tak se zamyslete: Ohradili jste se proti tomu, když úředník postupoval nesprávně? Nebo jste nedělali nic, přesně v duchu onoho starého českého přístupu „mlč, nebo se nám budou mstít!?“

Ano, o svá práva je potřeba se hlásit, pokud jste na nich kráceni. Když to neuděláte, nemáte šanci na nápravu.