ZÁPISKY Z ČESKÉHO KARABACHU. Toužit po knihách a schraňovat knihy, to je, myslím, nějaký dávný reflex vypěstovaný v dobách, kdy některé knihy sehnat prostě nešlo a kdy někteří autoři byli zakazovaní (takzvaně na indexu). Měl bych se asi tohoto instinktu zbavit, třeba už proto, že by tu bylo k hnutí, bylo by kam pověsit obrázek nebo kabát. Ale pro knihy se to prostě nedaří.

K velkým a vyhlášeným nakladatelům se přidali i nakladatelé menší, takoví ti, kteří mají svoje byty a chajdy také plné knih, jednak cizích — tak jak to mám já — a také knih, které sami vydávají a doufají, že je jednou prodají.

A pak jsou tady instituce. Galerie, archivy a muzea…

To ústecké (muzeum) vydalo k Vánocům (2022) další publikaci o chlapíkovi, který na severu žil a dělal hrozně zajímavé věci, svého času dosáhl jisté (zasloužené) pozornosti a posléze zmizel z obecného povědomí, byl jenom legendou několika zasvěcených. A teď je zpátky.

Karel Gottstein.

Fotograf experimentátor a kutil

Narodil se v Josefově (1911), mládí prožil v Pardubicích a zralý věk v Ústí nad Labem.

Mimo jiné fotografoval a zjevně dobře.

Na tom by vlastně nebylo nic divného, ale Karel Gottstein měl takovou libůstku, která ho vyřazuje z kategorie fotograf a najdeme ho spíše v kategorii fotograf experimentátor a fotograf kutil s přídomkem mimořádný. Žádný Pat a Mat.

V době, kdy byl v rozpuku a kdy měl nejvíce sil (plus minus padesátá léta), jaksi nebylo možné sehnat potřebnou techniku tak, že byste zašli do obchodu.

„Náměty se mu honily hlavou, avšak nebyl spokojen s dostupnou fotografickou technikou, a tak sáhl po rozbitých fotoaparátech typu Box Tengor od firmy Zeiss Ikon. Jeho optické experimenty vyvrcholily v roce 1958 sestrojil jednoduchý fotoaparát Přemyšl […] byl to teleobjektiv s obyčejnou brýlovou čočkou o síle dvou dioptrií […] exponovat musel po vzoru starých fotografů baretem […] fotografie se nad očekávání povedly a fotoaparát měl neobyčejně ostrou a krásnou kresbu.“

Fotografové, kteří ještě pracovali v temných komorách klasickou fotocestou, znají to napětí, když vyvoláváte film a čekáte na výsledek… Je to chemie a alchymie a také magie.

Chtěl bych vidět Karla Gottsteina v okamžiku, kdy se ukázalo, že jeho experiment funguje, kdy se pochlubí kolegům a kdy mu řeknou: dobrý. A co dál?

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Karel měl jasno. Začal vyrábět Bednaflexy.

„Aby se přiblížil malířské perspektivě, sestrojil dvouokou zrcadlovku o ohnisku 30 cm s obyčejným objektivem […] na své experimenty používal nejlevnější filmy značky Pionýr, nebo v bazarech kupoval prošlé filmy.“

Některé jeho nápady jsou hodně originální, ale také bizarní:

„Původně ho sice zajímalo, jak vidí ryba kvůli oblíbenosti širokoúhlých objektivů (rybí oko – fisheye), ale nedařilo se mu pořídit oko nějaké větší ryby. Tak se musel spokojit s dostupnějším kravským okem, na které si musel sestrojit speciální lůžko, se kterým fotografoval ze shora dolů. První pokusy se nedařily, čočka 12 hodin po zabití zvířete mokvala a deformovala se a nic nepomáhalo. Každé ráno chodil z jatek a nosil si domů kravské oči a teprve v noci je vkládal do lůžek, jelikož to jeho žena velmi nelibě nesla. Zhruba ze sto očí, které zpracoval, bylo jen čtyřicet zdravých, bez zákalu nebo vady. Sám později v rozhovoru přiznal, že to nebyla vůbec voňavá záležitost.“

Kromě samotného experimentování s technikou a optikou je mimořádná Gottsteinova snaha pracovat s formátem fotografií.

Najdeme hodně široké, panoramatické záběry, ale také záběry vysoké. Tohle je experiment, který je zajímavý a aktuální stále třeba proto, že klasický a stále nejlépe a nejpříznivěji vnímaný formát 4:3 je i nyní nahrazován fotkami „na výšku“, jenom dnes už kvůli tomu nemusíme vyrábět vlastní fotoaparáty; stačí zmáčknout čudlík na telefonu.

Publikace, kterou vydalo ústecké muzeum ve dvou svazcích, představuje velmi reprezentativní výběr jeho fotografií. Kromě Ústí a jeho okolí uvidíme i historické fotografie z Pardubic a Pardubicka (tady prožil mládí), ale také fotografie ze zahraničí.

V šedesátých letech vznikly o Karlovi Gottsteinovi filmové a televizní dokumenty a ve své době vzbudily velký ohlas.

Ke zhlédnutí jsou ještě do poloviny března v ústeckém muzeu na Gottsteinově výstavě; jestli zajdete, je potřeba si vyčlenit dost času, ale i když byste výstavu jenom proběhli, Gottsteinovu práci si opravdu užijete, když budete mít možnost jeho fotky prohlížet v opravdu velkém formátu.

Možná vás napadne, že by bylo zajímavé zkusit fotografovat „na Gottsteina“, je tady však háček.

Tyto choutky měli diváci už v minulém století, ale vyhovět jim nešlo.

„Mnozí ho žádali o plánky na aparáty, ale on jim nemohl vyhovět, protože žádné neměl. Vyráběl nahodile bez technologie, plánu a obvykle obráceným způsobem, prostě podle materiálu, který měl právě po ruce.“

Nevím, ale zrovna tohle je hodně inspirativní a může to být dobrý plán.

Autor textu, Marek Douša, je publicista a kreslíř. Jeho obrázky znají čtenáři časopisu Reflex nebo magazínu Sorry. Žije ve Velkém Šenově ve Šluknovském výběžku, odkud podniká výpady po severních Čechách, převážně za kulturou. Jím spravované weby naseveru.net a vybezek.eu mapují dění ve výběžku, kterému kvůli jeho odlehlosti či zapomenutosti místní občas přezdívají Náhorní Karabach.