Lubomír Vejražka: Účet za 40 let komunismu. Mrtvé i vězně lze spočítat, lidské utrpení ne

Napsal/a Lubomír Vejražka 1. prosince 2019
FacebookTwitterPocketE-mail

Není sporu o tom, že čtyřicetileté panování KSČ po sobě zanechalo spoustu zničených a pochroumaných životů, rozkradené majetky, rozbitou společnost. Následující text je sumářem 40 let nesvobody. Je možné, že jsem i na leccos dalšího zapomněl.

Věznění a jiné omezení svobody

Pravděpodobně zhruba 70 000 osob se v padesátých letech ocitlo z politických důvodů v klasických likvidačních, tzv. nápravně pracovních táborech a věznicích.

Existují i údaje přes 100 tisíc, i nižší. Za celou éru vlády KSČ bylo podle Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu odsouzeno k nepodmíněnému trestu z politických důvodů zhruba 200 000 lidí.

Nejméně 20 000 lidí prošlo tábory nucených prací, šlo o mírnější formu represe než v předchozím případě.

Dalších několik desítek tisíc osob se ocitlo u pomocných technických praporů (PTP), zřizovaných armádou. Uvádí se číslo 40 000 až 60 000. Z politických důvodů k PTP rukovalo zhruba 20 000 až 30 000 osob.

Soudy vynášely rozsudky různé: dva roky, sedm let, deset, dvacet pět, i doživotí. Zatýkání se nevyhnulo žádné skupině obyvatel, ani dělníkům, protože KSČ šlo navzdory proklamacím nikoli o dělnictvo, ale o moc.

Komunisté uvěznili bez soudu (internace) přibližně 10 000 řeholnic a 2 000 řeholníků (rok 1950).

Mrtví

Tisíce lidí, podle Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu nejméně 4 500 lidí, zemřely z různých důvodů ve vězeních a lágrech v důsledku nelidských podmínek a brutality.

Některé mukly zavraždili na útěku z vězení. Šlo nejméně o 30 osob, dalších nejméně 100, možná až 150 či více, postřelili. Skutečná čísla jsou nejspíš vyšší.

Místo „zastřelení na útěku“ se totiž mohlo napsat „zastřelení po napadnutí stráže“ nebo „nehoda“. V letech 1949 až 1959 došlo k několika stovkám útěků, některé odhady uvádějí více než 500 pokusů.

Jiné zatčené umučili při výslechu vyšetřovatelé či utýrali bachaři ve vězení, lágru. Tento osud postihl stovky lidí. Není důležité, zda oběť zahynula přímo pod rukama komunistického vyšetřovatele či bachaře, nebo zda zemřela záhy poté, což byly mnohem častější případy, v důsledku zranění z předchozího běsnění a kvůli neposkytnutí lékařské pomoci.

Vězni umírali i na úrazy při práci. Uvádí se pozoruhodně přesné číslo 439. Pracovní úrazy bez následku smrti šly do desetitisíců, předpokládá se až 30 000.

Další stovky muklů se rozloučily se světem následkem nemocí z ozáření přímo v lágru a kdovíkolik později na svobodě. Skutečné počty lze těžko zjistit pro zatajování pravých příčin smrti v lágru a pro nemožnost dohledat důvody úmrtí muklů na svobodě.

Vysokou daň si ve věznicích a táborech vybralo odpírání léčby těžce nemocným. Došlo i na sebevraždy. Další vězni zemřeli doma poté, kdy je kvůli nevyléčitelné nemoci propustili těsně před smrtí z lágru na svobodu.

Popravy

Komunisté popravili 248 osob. Prameny uvádějí i čísla 227, 245 nebo 262 osob, i jiné počty. Mezi nimi se ocitli i přední straníci plně oddaní KSČ a odpovědní za nezákonnost v Československu, např. Rudolf Slánský nebo Bedřich Reicin, zlikvidovaní vlastní stranou při čistkách.

Popravili i člověka z nosítek. Jinému odsouzenci k smrti např. neumožnili návštěvu manželky s novorozeným synem. V roce 1949 bylo vykonáno 57 trestů smrti, v roce 1950 celkem 59 justičních vražd, o rok později se vražedná oprátka sevřela 57krát, rok 1952 svěřil katovi 68 lidí.

Nejstaršímu zamordovanému bylo 73 let, nejmladšímu 19. Svévolně pověsili 27 vojáků z povolání; mnohdy šlo o lidi, kteří za války nasazovali životy za svobodné Československo.

Údaje se liší, protože občas není jasné, zda při popravě nehrál roli důvod kriminálního činu. Je i otázka, zda mají v počtech figurovat popravení straničtí funkcionáři, kteří se nestali terčem útoků strany na běžné občany, ale padli kvůli vnitrostranickým bojům.

Hranice, útěky za svobodou

Do pohraničních lesů se vydali pohraničníci se psy a samopaly. To aby lidé nemohli utíkat z komunistického „ráje“ do kapitalistického „pekla“. Na hranicích zastřelili nejméně 143 lidí, existují též údaje 174, 204 i vyšší.

V roce 1951 obehnali hranici se západním Německem a Rakouskem drátěným plotem pod napětím 3 000 až 5 000 voltů. Nejméně 95 lidí proud zabil. Jiné zdroje hovoří o počtu 88, 99, 180 i více osob.

Až v roce 1965 po zahraničních protestech komunisté zátarasy od elektřiny odpojili. Nestáhli však vojáky a psy cvičené na lidi, zachovali nášlapné miny a další výbušná zařízení, zůstal i jemně uhrabaný pás zeminy mezi dráty pro snadné rozpoznání stop.

Nejméně 11 lidí utonulo při útěku přes řeky (číslo může být vyšší, v archivech je zaneseno 50 utonulých v hraničních řekách, příčiny neznámy). Dalších pět lidí zemřelo při pokusu hranici přeletět, pět při snaze překonat silniční zátarasy autem, jednoho roztrhali psi, dva zemřeli v důsledku výbuchu nastražených min, 17 osob spáchalo sebevraždu v okamžiku akutního rizika zatčení, jeden člověk zemřel při zatýkání následkem kolapsu.

Celkem tedy na hranicích zahynulo nejméně 280 osob včetně zhruba třiceti cizinců. Dalších 46 úmrtí je podle archivů pravděpodobných. Údaje jsou převzaty z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Pohraničníci stříleli i přes hranice na uprchlíky pohybující se už na rakouském a německém území.

Do jisté míry lze za oběti režimu považovat i vojáky pohraniční stráže. Nebýt KSČ, nestáli by na hranicích. Ne všichni šli na čáru dobrovolně, s nadšením a odhodláním likvidovat třídní nepřátele.

Při přestřelkách zahynulo 11 vojáků. Dalších nejméně 243 zemřelo po úrazech a při nehodách, 86 pak při manipulaci se zbraní a trhavinami, při výbuchu min a po úrazu proudem. Až 185 vojáků spáchalo sebevraždu. Údaje dodal opět Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Emigrace

Režim dohnal hodně lidí k emigraci. Utíkali ti angažovaní proti KSČ, těm šlo o život a svobodu; zatkli by je dříve či později. Ven se vydali i lidé odmítající žít v nesvobodné zemi; jasně vytušili úmysl komunistů udělat z Československa velké vězení.

Směřovali většinou do Německa, do země bývalých nepřátel na život a na smrt. Německo – jeden den totalitní velmoc, druhý den země v troskách a třetí den útočiště politických uprchlíků. Rychlá změna.

Běženci získali svobodu, od komunistů pak nálepku těch, kteří „se sami odhodili na smetiště dějin“. Doma nechali vše. Nový život začínali od nuly, třeba v šedesáti letech, nic z dřívějška neplatilo.

Evropa vyčerpaná válkou je nevítala. Ale žili. Na svobodě. Mnozí do konce života truchlili po vlasti; kdo má rád svou zemi, nemůže odejít jen tak bez emocí z domoviny. Svým novým známým mnohokrát vysvětlovali, proč volili útěk.

I sami sobě to zdůvodňovali. To aby se utvrdili o správnosti svého rozhodnutí zmizet a zanechat za železnou oponou své blízké. Do ciziny uteklo za dobu panování KSČ nejméně 170 000 občanů; hovoří se až o čtvrt milionu i více lidech.

Krádeže majetku

Od roku 1948 uložily komunistické soudy peněžité tresty ve výši několika set milionů korun a nechaly zkonfiskovat tisíce majetků.

Na 100 000 rodin, uvádí se i mnohem více, přišlo o majetek při vyvlastnění zemědělských usedlostí, podniků, živností, obchodů, domů. Desetitisíce příslušníků těchto rodin se ocitly u PTP a v lágrech.

Tlak na lidi ve všech směrech

Z podniků propustili pro neúčast na generální stávce v únoru 1948 až 7 000 zaměstnanců. Po puči vyloučili komunisté ze studia cca 8 000 vysokoškoláků z celkového počtu 48 000. Existuje i údaj 14 000 vyhozených studentů z počtu 64 000.

Komunisté se také zbavili několika set profesorů a docentů z počtu zhruba 1 400. Mezi nimi se ocitl i prof. Dr. Karel Engliš, přední národohospodář a několikanásobný ministr financí za první republiky a později rektor Karlovy univerzity.

Propustili i profesory a studenty ze středních škol, jiným mladým znemožnili na střední školy nastoupit.

Režim zastrašoval zemědělce, uvaloval na ně nezvládnutelně vysoké povinnosti dodávek plodin, masa, mléka atd., odpíral jim provozní úvěry, aby je přiměl ke vstupu do JZD.

Až polovinu velitelského sboru armády zbavili hodností bez nároku na důchod a možnosti najít práci, která by odpovídala jejich schopnostem a vzdělání.

KSČ ovládala společnost i přes udavače. Zavazovala své lidi k oznamování, tedy udávání všech nepohodlných osob. Jejich život pak proměňovala v peklo. KSČ vyhlásila heslo „kdo nejde s námi, jde proti nám“. V ten okamžik postavila většinu národa na druhou stranu a proti mnohým z nich uplatnila teror.

Tlak na rodiny třídních nepřátel

Rodiny rozkulačených zemědělců, rodiny vyvlastněných řemeslníků, rodiny svobodomyslných lidí, rodiny dříve majetných a výše postavených, tedy rodiny třídních nepřátel, a samozřejmě rodiny vězňů zažily okradení, šikanu, psychický teror, opakovaná předvolání na StB, výhrůžky, vystěhovávání, vyřazení z veřejného života atd.

Někdy musely zaplatit vysoké pokuty, jež byly součástí rozsudku nad jejich blízkým. Nebo nadále platily půjčku uzavřenou před únorem 1948 na pořízení živnosti, kterou jim pak strana zabavila. Dětem z takových rodin znemožnili komunisté studovat. Kdo už studoval, vyhodili ho.

Rodiny uvězněných i vydírali. Např. dohnali ženu, jejíž těžce nemocnou matku zavřeli, k podpisu spolupráce s StB slibem svobody pro maminku. Tu pak nepustili. Dokázali položit otce mukla, těžce nemocného na srdce, před přijíždějící vlak a vysvobodit ho těsně před lokomotivou. Nebo vyhrožovali nepoddajné zatčené ženě zabitím dětí.

Manželky muklů se ocitaly v kritické situaci. Byly pod těžkým tlakem strany, měly špatně placenou práci, mnohdy jim nepomohli příbuzní ani známí, a přitom musely uživit rodinu, měly odpovědnost za výchovu dětí. Vše bylo jen na jejich bedrech. Platily na zdraví i duši.

Počet lidí zavřených, internovaných, okradených, sankcionovaných pokutou, vystěhovaných z majetku dosáhl min. 350 000, některé prameny uvádějí 500 000. Ani jeden údaj neobsahuje osoby vyhozené ze studií a práce, ani poslané k PTP. A pokud okradli komunisté rodinu, postihli nikoli jednoho, ale většinou tři, pět i více lidí.

Mrtvé lze spočítat, i léta ve vězení, i mukly, i věznice a lágry, i vytěžené tuny uranu, i bachaře, i vyhlášky a zákony meloucí vězně. I počet žen zasažených odvlečením muže. Odhadnout lze počet příbuzných, jež zmizení blízkého člověka poškodilo. Jak ale vyčíslit míru zasažení duše žen a dětí a všech ostatních z rodiny?

Přišli o blízkou bytost, prožívali velkou bolest, prázdnotu. Jak změřit tíhu doléhající na manželky? Komunisté těžce zasáhli i rodinný život. Rozbíjeli pevná pouta a pustošili sepětí, jež by za jiných okolností přetrvala. Zničili obyčejné rodinné štěstí, které má nevyčíslitelnou hodnotu.

Moc v rukou bestií

Režim aktivoval v mnohých lidech stinné stránky a nadřadil nad občany kariéristy, zlé lidi, lidi neschopné a osoby bez empatie.

Jednotlivci působící příkoří druhému se rodili a rodí v každé společnosti, v té totalitní i v té svobodě nakloněné. Závisí na systému, kolik lidem kořenícím ve stinné poloze dovolí. Demokracie se takové osoby snaží omezovat a jejich škodlivé vlivy se tedy neprojeví plošně a systémově.

Ovšem totalita postupuje opačně. Při shánění kompliců zaloví právě v nejtemnějších a nejspodnějších koutech společnosti. Vytáhne lidi ochotné udělat cokoli. Lidské bestie. Represivní režim vychová zlé lidi i z těch, kteří by jinak zásadně neškodili a byli by jen bez empatie.

Špinavou práci pro KSČ konali oddaní straníci. I inteligentní prohnaní kariéristé, vždyť inteligence není zárukou laskavosti; i člověk s vysokým IQ může patřit ke spodině. Straně sloužili též jedinci zakomplexovaní. Také takoví, kteří v důsledku své lenosti a neschopnosti nikdy nic neznamenali. Samozřejmě i zlí lidé, závistivci, mstivci, i psychopati. Nechyběli váleční kolaboranti.

Soudržnost spoluviníků

Pro stabilitu režimu byla významná další skutečnost: Tím, že si své lidi KSČ zavázala postavením, penězi, mocí a nadřadila je nad ostatní, tím že je zapletla do udávání, vyhazování ostatních z práce a bytů, do šikanování, do kořistění, tedy do větších či menších režimních zločinů, dále tím, že zapojila i lehko vydíratelné válečné kolaboranty, tím si je všechny zavázala a navázala na sebe pupeční šňůrou. Udělala z nich totiž spoluviníky.

Spoluviníky, kteří věděli moc dobře jedno: buď společně s KSČ udrží režim a budou beztrestní, anebo, pokud režim bude svržen, padnou s ním a neujdou vězení, možná lynči; určitě přijde ostuda a bezvýznamné postavení. Velký důvod k podpoře KSČ. Čím více pro KSČ učinili, tím větší nutnost ji loajálně podporovat a plnit jakékoli příkazy. Nic lidi nespojí tak silně jako společný zločin. Pro KSČ bylo výhodné namočit co nejvíce lidí.

Ztráta naděje, rozvrácený život společnosti

Režim se nepodepisoval jen na duši lidí zasažených represí nebo žijících v nepohodě, ale i na těch, kteří se měli relativně dobře a nikdo je přímo neohrozil. Ač to třeba ani netušili, měli se hůře, protože v nesvobodné společnosti dojde k újmě každý, s výjimkou potentátů.

Člověk ochotný pracovat žil hůře než lidé aktivně budující režimní struktury a věrně sloužící KSČ.

Obyvatelé pohraničních okresů, bývalých Sudet, nesměli být zprvu běžně přijímáni do pracovních poměrů ve vnitrozemí, tedy se nemohli z pohraničí odstěhovat.

Strana vrážela klín do rodin. Řada lidí se pro kariéru zřekla příbuzných označených stranou za třídního nepřítele. StB přiměla sourozence donášet na sourozence. Děti vedla strana, škola a pionýr k udávání rodičů a příbuzných. Nebo se aktivní straník rozvedl se svou hluboce věřící manželkou a Němkou navíc, což se obojí nehodilo do doby; sklidil uznání v partaji.

Svoboda projevu, omezená činnost

KSČ zrušila spolky či kontrolovala jejich činnost. Pronásledovala duchovně zaměřené spolky a časopisy. Pryč byla svoboda shromažďování a projevu. KSČ nechala zemřít naději na změnu života k lepšímu v poválečné bídě a vzala vyhlídky na svobodný vývoj.

KSČ nechala padnout šanci na naplnění osobních vizí a rozvoje, znechutila odhodlání něco v životě dokázat. Ukradla vitalitu, ubila tvořivost, nahlodala soudné myšlení. Odnaučila leckoho samostatně uvažovat a většinu přivedla k čekání na příkazy. Navykla občany přijímat i sebevětší nesmysly vyřčené vrchností a ještě ty nesmysly poníženě plnit. Odporovalo se jen tím směrem, kam strana dovolila. Třeba Západu.

Neumožnila občanům cestovat, inspirovat se pro svou práci na západě.

Přiměla lidi skrývat jejich názory. Žití v přetvářce. Dvojí život – jinak doma, jinak navenek. KSČ poplivala a zlomila mnohou lidskou důstojnost. Eliminovala mravnost a slušnost, přinesla sociální nevnímavost. Zhrubli i jemní a solidní lidé, další ničila propaganda a neustálé mluvení soudruhů do jejich života. Zasela nedůvěru mezi lidmi. Mrzačila hodnoty, vnitřní život národa, rozvrátila život společnosti. Předurčila mnohé k budoucnosti bez budoucnosti.

Řada lidí se pak smířila s existencí režimu jako s neměnnou věcí a jen přežívali. Chtěli mít pokoj. Měli na to právo. Uzavřeli se do svého světa: sport, výstavba krbu či skalky na chalupě, také králíci a koncert vážné muziky či folku, voda, skály, modely letadel.

Nebo se „našli“ v zaměstnání na nižších postech. Proplouvali, někteří tak dokonale, až pozapomněli na existenci hrubého totalitního státu, který jim bere duši výměnou za jakousi stabilitu, směřující mnohdy k zahnívání.

Peněz tak akorát na střídmé přežití; nemuset se bát o práci; nemuset uvažovat, kudy se vydat zítra. Ty, kteří se do komunistického režimu teprve narodili anebo v únoru 1948 koukali na svět dětskýma očima a neměli porovnání s dřívějškem, tato pasivita zasáhla leckdy ještě hlouběji.

Kdyby na dnešní KSČ měla dopadnout jen setina hoře, které způsobila, už by nevydechla; ta lavina by straníky udusila.


Lubomír Vejražka je publicista, mimo jiné autor knih „Jizvy zůstávají“ a „Nezhojené rány národa“.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)