KOMENTÁŘ. Leckdo se nyní zamýšlí nad tím, co se asi odehrává v hlavě odchovance KGB, bývalého komunisty a ruského diktátora Vladimira Putina. Proč zahájil válku na Ukrajině, proč vraždí tamní obyvatele, jež přitom zároveň prohlašuje za své bratry, proč praktikuje metodu spálené země podobně jako Hitler za druhé světové války.

Osobně Putina nemám za blázna, nýbrž za cynického, bezcitného chladnokrevně uvažujícího Čingischána potřebujícího k naplnění svého temného nitra a ukojení svého narcismu říši „bez hranic“ a velkou pozornost. Bělorusko již pohltil, Ukrajinu právě znásilňuje. Moldávie může následovat, stejně jako Gruzie. Bude chtít i Pobaltí či střední Asii?

Moc práce s mučením

V následujícím textu však přemítám o něčem jiném: co se v něm asi tak odehrává, když se dívá, jak jeho ohromná armáda, mnohem větší a mnohem lépe vybavená než ta ukrajinská, dosahuje jen pomalého postupu? Jak mu asi je, když se Ukrajinci zarputile brání? Zdánlivě začnu odjinud.

Při práci na své knize Nezhojené rány národa věnované vězňům komunistického režimu a jejich manželkám jsem vyzpovídal mnoho muklů. Často se sami zamýšleli, co se asi dělo v nitru estébáků, když zatčeného mučili, zatímco on, místo aby „zpíval“, zarytě odolával. S Putinem to v mnohém souvisí. Ukážeme si to právě na zběsilé mysli estébáků.

Nabízím úryvek z Nezhojených ran: „Na polomrtvé chlapy se běžně vrhali dva tři estébáci. Konali tak s gustem a radostí. Pokud dali jedinci vystavenému bestialitě chvíli pokoj, tak nikoli z milosrdenství, ale pro svůj odpočinek. Někdy měli dokonce pocit, že oběť sama je odpovědná za své mlácení. Kdyby se totiž jejich rukama porcovaný člověk přiznal, neměli by práci navíc a nebyly by ohroženy jejich prémie.

Čím více tloukli, čím více trýzněný nepoddajně vzdoroval, čím více si uvědomovali svůj nezdar a skutečnost, že jim vyslýchaný uniká, čím více jim hrozilo upadnutí v nevoli u nadřízených, kteří chtěli přiznání, tím více se v nich se probouzela zuřivost.

V pominutí smyslů pak bez zábran třískali bezbrannou bytost hlava nehlava jako uhranutí. Uvízli v bludném kruhu, ve smyčce: mučit, řvát, týrat. A znovu: bít, nadávat, týrat. Smyčka kolem vězně i v estébácích samotných se utahovala. Z estébáků se vytratil člověk, vyvstali v nich démoni. Z jejich nitra se draly ven nejspodnější pudy a zosobněné zlo.“ Není to s dnešním Putinem podobné?

Buď Ukrajina, nebo Putin

Nepropadá i on, když se dovídá o ztrátách své armády a její těžkopádnosti, o vzdoru Ukrajinců, také do zuřivosti?

Má i on pocit, že oběť, v tomto případě Ukrajina, si může za tvrdost války sama? Kdyby se přeci vzdala pod prvními údery raket a bomb a nabídla Rusům k uvítání květiny, nemusel by se teď on, báťuška Putin více namáhat a vydávat příkazy k útokům na civilisty a devastaci měst.

Bude Putin Ukrajinu tím více nepříčetně a vztekle tlouci, čím větší odolnost vůči němu projeví? Hodlá Ukrajinu nemilosrdně zválcovat a nenechat kámen na kameni? Kyjev 2022 stejně jako Kyjev 1941? Kyjev 2022 coby Stalingrad 1942/43? Charkov 2022 podobný Berlínu 1945?

Buď Ukrajina podrobená, třeba i skolená v prachu krutostí jeho hord, anebo Putinovo oslabení. Taková je rovnice a Putin to ví.

Jeden z muklů mi vyprávěl historku. Jeho spoluvězeň podstoupil výslech, bití, hladovění, nenechali ho usnout. Týden to trvalo. Vydržel. Když už nevládl ani tělem, ani vůlí, v ten okamžik zaševelili: „Podepiš a dáme ti držkovku.“

Dostal na polévku strašlivou chuť a odpověděl: „Sem s ní.“ Vzápětí mu došlo, co říká, a honem dodal: „Já vám do ní nabliju.“ I Ukrajina má nyní právo slíbit Putinovi cokoli… a pak mu do jeho držkovky nablít.