Češi své kulturní dědictví a jeho krásu velmi dobře vnímají, říká na závěr svého dlouhého působení v Česku v rozhovoru pro HlídacíPes.org lichtenštejnská velvyslankyně a členka knížecího rodu, princezna Maria-Pia Liechtenstein. I přes letité soudní majetkové spory s Českem a dnes již téměř zapomenutý propad vzájemných diplomatických vztahů věří, že se obě strany nakonec doberou dohody. Návrh na smírné řešení sporů představený předloni Nadací knížete z Lichtenštejna je podle velvyslankyně stále na stole.

Povedlo se vám vytvořit v Česku za dobu vašeho zhruba patnáctiletého působení „značku Lichtenštejnsko“?

Povědomí o Lichtenštejnsku v posledních letech v České republice jednoznačně vzrostlo. A řekla bych, že to platí i obráceně, i v Lichtenštejnsku je Česká republika víc vidět. Je to výsledek práce z obou stran, řady společných projektů, velmi dobrého fungování Česko-lichtenštejnské komise historiků. Je to široký záběr témat a myslím, že celkově jsou česko-lichtenštejnské novodobé vztahy i příběhem Evropy, která srůstá dohromady, a my z toho společně těžíme.

Velvyslankyně Maria-Pia Liechtenstein. Foto: se souhlasem Radka Miči

Jak Češi z vaší osobní zkušenosti vnímají šlechtu a členy šlechtických rodů?

V Česku jsem se naučila, že jsou „dobří“ a „špatní“ šlechtici…

A vy jste se dostala do které skupiny?

Řekla bych, že jednou do té první a jindy zas do druhé. Ale naučila jsem se tu ještě jinou věc, a to není v každé evropské zemi samozřejmost – pozorovala jsem zde hluboký respekt ke kulturnímu dědictví. Myslím, že Češi své kulturní dědictví a jeho krásu velmi dobře vnímají. Česká republika je opravdu krásná země, což jsem poznala za posledních patnáct let sama, a také jsem to zprostředkovávala mnoha lidem v zahraničí, kteří to ještě nevěděli.

V Česku je stále víc lidí, kteří jsou ochotní pro uchování tohoto dědictví něco udělat. A kladou si otázky – třeba kdo postavil tenhle zámek nebo jinou historickou památku? A tím vzniká i respekt nejen k samotnému kulturnímu dědictví, ale i k lidem, kteří za ním stojí.

Nejistý terén a rituály diplomacie

Už jste zmínila, že povědomí o Lichtenštejnsku v posledních letech v České republice výrazně posílilo. Částečně k tomu ale přispělo i mediální pokrytí soudních sporů mezi Nadací knížete z Lichtenštejna a českým státem kvůli navrácení rodového majetku Lichtenštejnů. Většinu žalob lichtenštejnské strany české soudy včetně toho Ústavního již odmítly, dořešit zbývá zhruba poslední pětinu. Pokud by i zbylé spory dopadly pro Lichtenštejny negativně, jakou roli vašeho rodu si pak umíte představit v českém veřejném prostoru, ve společnosti, koneckonců i v kulturní sféře, o které jsme už mluvili?

Nemůžu mluvit jako zástupkyně rodu, ale jako zástupkyně státu Lichtenštejnsko a jeho občanů. To je oddělené, jakkoli ve mně lidé vidí i členku knížecí rodiny a jakkoli i členové rodu Lichtenštejnů jsou také občany Lichtenštejnska. Zároveň platí, že i u Ústavního soudu se objevují disentní stanoviska soudců, jejichž počet neustále roste. Takže i tam vzniká, řekněme, určitá debata, rozdíly a nuance v názorech, a velmi nerada bych teď předjímala, kterým směrem se tato debata ústavních soudců ještě bude v delším časovém horizontu ubírat.

V rozhovoru se dále dočtete:

– Co se stalo s návrhem smírného řešení česko-lichtenštejnských majetkových sporů, který v roce 2023 představila Nadace knížete z Lichtenštejna

 – Jak blízko byly Česko a Lichtenštejnsko přerušení diplomatických styků krátce po jejich navázání

– Kolik českých měst a obcí má vazby na rod Lichtenštejnů

Nezapomínejme však, že spor nakonec nerozhodne Ústavní soud, ale mezinárodní soudy. Neboť se jedná o mezinárodní spor, a navíc o spor ojedinělý. A jak víte, existuje také mezistátní spor mezi Lichtenštejnskem a Českou republikou, jediný skutečný spor mezi dvěma suverénními státy, kterému Česká republika nebo Československo od roku 1918 čelily u mezinárodních soudů, a který je nyní projednáván u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Tam nejenže nevíme, jak to dopadne, ale také nevíme, kdy soud vynese rozsudek.

Po podání žaloby z české strany v roce 2014 mi jeden vysoký český diplomat řekl: vlastně jsme čekali, že s námi přerušíte diplomatické styky.

Skutečnost, že se jedná o spor mezi dvěma zeměmi, dává Lichtenštejnsku manévrovací prostor na mezinárodní úrovni, a to včetně jiných příslušných mezinárodních rozhodovacích orgánů, aby mohlo chránit práva svých občanů zaručená mezinárodním právem. Myslím si tedy, že se stále pohybujeme ve velmi nejistém terénu.

Připomeňme, že zmíněných 26 žalob na český stát podala Nadace knížete z Lichtenštejna v roce 2018 a stížnost Lichtenštejnska na Česko ve Štrasburku přišla v roce 2020. Tedy až poté, co naopak Česko zažalovalo knížecí nadaci kvůli pozemkům u Prahy. To se psal rok 2014. Jak se od té doby vyvíjely česko-lichtenštejnské vztahy, obnovené teprve v roce 2009? Těžko si představit, že by se na nich tyto spory nijak neprojevily…

Když Česká republika zažalovala knížecí nadaci, byl to skutečně zásadní moment. S tím jsem ani já, ani moji kolegové nepočítali. Kníže Hans Adam II. vždy opakoval, že chce pracovat na politickém řešení a nechce se soudit. Když Česko podalo žalobu, byl to moment, kdy se knížecí rodina rozhodla domáhat se spravedlnosti a bránit se, více se angažovat  v České republice, být víc vidět, ukazovat historii rodu a podobně.

V pokoji jsem jako dítě měla obrázky Jeseníků a krajiny kolem Velkých Losin. Žila jsem s těmito vzpomínkami, stejně jako se vzpomínkami otce, které ale ostatně nikdy nebyly hořké. A jít po těchto jeho českých stopách pro mě mělo opravdu velký význam.

Na nějaký čas, v roce 2020, byly vzájemné vztahy s Lichtenštejnskem z české strany skutečně sníženy na nižší úroveň, týkalo se to každoročního dialogu na úrovni vysokých úředníků na ministerstvu zahraničí. To ale patří k rituálům diplomacie.

Po podání žaloby z české strany v roce 2014 mi jeden vysoký český diplomat řekl: vlastně jsme čekali, že s námi přerušíte diplomatické styky. To jsme ale neudělali, protože jsme je teprve krátce předtím navázali, abychom mohli pracovat na společné, prospěšné budoucnosti. Takže ano, byl tam krátký propad, ale v ničem jiném se neprojevil – podporujeme třeba kandidáty Česka v rámci OSN a Česko zase podporuje nás, pokud máme nějakou agendu směrem k Evropské unii.

Zažila jste ve funkci velvyslankyně tři české prezidenty – Václava Klause, Miloše Zemana a nyní Petra Pavla. K tomu celou řadu premiérů. Dá se říct, že se postoj Česka k Lichtenštejnsku a jeho knížecí rodině vyvíjel nebo odlišoval podle toho, kdo byli právě nejvyšší čeští ústavní činitelé?

Z mé zkušenosti budí Lichtenštejnsko zájem. Jednak kvůli historii, jednak kvůli tomu, že to je dnes malý, úspěšný stát a mnozí se zkrátka ptají: Jak to děláte? Celkově bych řekla, že naše země se setkává s pozitivním ohlasem. Prezident Zeman pozval do České republiky korunního prince Aloise, který je hlavou našeho státu. Prezident Pavel se s korunním princem také setkal, takže zájem tam nepochybně byl. Lichtenštejnsko se vždy drželo své linie a využívalo každou příležitost u českých politiků, prezidentů nebo premiérů, vysvětlit svou pozici. Tedy, že hledáme politickou, nikoli soudní odpověď na otevřené otázky vzájemných vztahů.

Návrh na smír stále platí

Prezident Pavel se sešel s korunním princem Aloisem v roce 2023 při své cestě v USA a vyslechl si tam od něj návrh na smírné řešení majetkových sporů s Českem. Ten spočíval v tom, že Lichtenštejnsko nabídlo, že stáhne všechny žaloby a vzdá se majetkových nároků, pokud se tento majetek vloží do česko-lichtenštejnského fondu. Na ten by měly dohlížet obě strany a jeho hospodářem by byla knížecí nadace. Co se s tímto návrhem od té doby stalo? Proběhla nějaká jednání, je tahle myšlenka ještě na stole, nebo je už dva roky „mrtvá“?

Je stále na stole. V době zveřejnění ten návrh sklidil velkou mediální odezvu, ozývaly se hlasy proti, ale i pro tuhle myšlenku. Myslím, že řada lidí to viděla jako férový návrh a že už sama ta debata byla užitečná.

Vždy jsme říkali, že hledáme politické řešení. A toto řešení spočívá ve vyvážení zájmů, kdy obě strany mohou nakonec říci: „To dává smysl a posouvá nás to dál.“

V říjnu čekají Česko parlamentní volby a velmi pravděpodobně, pokud se průzkumy zcela nemýlí, také změna vlády. Má tento kompromisní návrh šanci uspět u jiné české politické garnitury?

Nerada bych předjímala, co která budoucí vláda udělá. Vývoj je dynamický, nevíme, co přijde ze Štrasburku. Myslím, že je zkrátka dobré neztrácet některé nápady ze zřetele. I v jiných zemích jsem viděla, že neuzavřené problémy se samy nevyřeší. A to, že v roce 2014 Česko zažalovalo Lichtenštejny, což si nikdo do té doby neuměl ani představit, bylo především důsledkem toho, že tu máme takový neuzavřený problém. Jinak by k žalobě vůbec nedošlo.

Mezistátní stížnost u soudu ve Štrasburku podalo Lichtenštejnsko v roce 2020. Je něco, co vás na dosavadním průběhu tohoto řízení překvapilo?

Pokud jde o délku, jsme ve statistické normě, průměrná délka řízení v případě mezistátních stížností ve Štrasburku je podle mých informací pět až sedm let. Obávám se, že příliš dalších podrobností sdělit nemůžu, detaily řízení šly mimo moje pole působnosti jako velvyslankyně v České republice.

Jaký výsledek štrasburského řízení by Lichtenštejnsko přivítalo?

Takový, který by nám umožnil uvědomit si, že spolupráce je pro všechny výhodnější než soudní spory. Vždy jsme říkali, že hledáme politické řešení. A toto řešení spočívá ve vyvážení zájmů, kdy obě strany mohou nakonec říci: „To dává smysl a posouvá nás to dál.“

Je takovým řešením zmiňovaný smírný návrh z roku 2023? Pokud k takovým jednáním v návaznosti na verdikt soudu ve Štrasburku jednou skutečně dojde, bude tento návrh tím, co lichtenštejnská strana položí na stůl?

Je to návrh, který předložila Nadace knížete z Lichtenštejna a který je prozatím stále na stole. To, co se stane po rozhodnutí soudu ve Štrasburku, může být ovlivněno rozsudkem.

Stovky obcí s lichtenštejnskou stopou

V posledním desetiletí v Česku jste zažila i bezprecedentní zlepšení vztahů mezi Českou republikou a organizacemi sdružujícími Němce vyhnané po válce z Československa. Sudetoněmecký landsmanšaft se vzdal majetkových nároků ve své bývalé vlasti, čeští ministři dnes jezdí na Sudetoněmecké dny a v poslední době se spekuluje i o možnosti uspořádat tuto jejich tradiční akci v Česku. Vidíte v tom nějakou paralelu k česko-lichtenštejnským vztahům nebo k tomu, kam by se mohly ubírat? Zjevně je to právě otázka majetku, respektive vzdání se nároků na něj, která na české straně dokáže leccos odblokovat.

Ne, nevidím žádné paralely a říkám to vždy i českým diplomatům, že toto srovnání nefunguje, protože výchozí pozice Lichtenštejnska je zcela odlišná a nelze ji srovnávat s Německem. Nejde o velikost země, ale o to, že Lichtenštejnsko bylo neutrální a nenese vinu za válku jako Německo, proti kterému byla namířena poválečná opatření v Československu.

To je velmi důležitý rozdíl, také proto, že mezinárodní právo neumožňuje postihovat takovými opatřeními neutrální země. Jak víte, vždy jsme zdůrazňovali, že nejsme Němci. Naopak, měli jsme nacisty na prahu a podařilo se nám porazit nacistický puč. Ve 30. a 40. letech 20. století se Lichtenštejnsko muselo prosadit, aby přežilo jako nezávislý stát, a to nebylo snadné. Stejně jako to nebylo snadné pro lichtenštejnské občany, kteří žili v Československu pod nacistickou okupací.

Byla jste diplomatkou 36 let, máte i zkušenosti z Belgie, Rakouska, z prostředí OSN. Jak moc vaše působení na postu v Česku – zpětně viděno – ovlivnil fakt, že tu má kořeny vaše vlastní rodina?

Být velvyslankyní v České republice pro mě znamenalo velmi mnoho. Můj otec tu strávil velkou část svého života a dlouho tu pro náš rod pracoval. Při práci společné komise historiků a při hledání v archivech tu často narážím na jeho podpis. Jeden historik spočítal, že v Česku je šest set měst a obcí, které mají nějakou vazbu na Lichtenštejny. To je opravdu něco unikátního, co v jiných zemích nenajdete.

Vyrostla jsem ve Vídni, padesát kilometrů od železné opony, a to mě ovlivnilo. Otázka, co je tam na druhé straně, nebo co bychom mohli udělat pro to, aby ten hrozný režim tam jednou padl, byla stále přítomná. V pokoji jsem jako dítě měla obrázky Jeseníků a krajiny kolem Velkých Losin. Žila jsem s těmito vzpomínkami, stejně jako se vzpomínkami otce, které ale ostatně nikdy nebyly hořké. A jít po těchto jeho českých stopách pro mě mělo opravdu velký význam.