Až do 18. září mohou umělci ze soukromého kulturního sektoru požádat Ministerstvo průmyslu a obchodu o podporu v rámci programu Covid-Kultura. Vláda na něj vyčlenila 900 milionů korun, žádostí se ale zatím sešlo jen kolem stovky. Podmínky pomoci totiž podle umělců a přidružených profesí vláda nastavila tak, že na ně skoro nikdo z nich nedosáhne. Přitom by ji kvůli omezení kulturních akcí naléhavě potřebovali.

Hudební manažer Petr Blažek by za normálních okolností začátkem září objížděl s kapelami koncerty a byl by v jednom kole. „Touhle dobou bývá hlavní sezóna. Teď je ale většina koncertů zrušených. Včera jsem zrovna rušil další, takže čas na vás mám,” říká Petr Blažek posmutněle.

Scházíme se v kavárně na Žižkově, kousek od místa, kde měl ještě nedávno kancelář. Tu musel v červnu zavřít. Po několika měsících bez příjmů a výhledově bez práce si už nemohl dál dovolit platit nájem.

Hudební manažer Petr Blažek pomáhal program Covid-Kultura připravit. Na pomoc ale sám nedosáhne, jako většina dalších umělců

„Kvůli koronaviru a hygienickým opatřením jsme museli zrušit od března všechny koncerty. Od června sice můžeme v omezeném režimu hrát, ale koncerty se průběžně ruší. Zrovna včera jsem musel zrušit další, takže práce je teď opravdu málo,“ popisuje hudební manažer čím dál tíživější situaci v živém kreativním průmyslu.

Profesí zvukař a manažer několika hudebních skupin byl jedním z prvních, kdo za uměleckou scénu začal spolupracovat s ministerstvem kultury a ministerstvem průmyslu na přípravě záchranného programu pro soukromý kulturní sektor. S kolegy se v rámci konzultací snažili ministerstva upozornit na jeho specifika a naformulovat program tak, aby lidem z branže účinně pomohl. Výsledek je nakonec takový, že na pomoc nedosáhne ani sám Blažek.

„Na přípravě program Covid-Kultura jsme s českou hudební obcí spolupracovali v první fázi, bohužel ten program se potom úplně změnil a stala se z něj jakási úřednická verze, která nemá s realitou nic společného. Ani já, ani většina mých kolegů na pomoc nedosáhneme,“ popisuje hudební manažer.

Petr Blažek, hudební manažer

Jeho slova potvrzuje i místopředseda Svazu autorů a interpretů Jakub Nový: „Od března jednáme s ministerstvy. S ministerstvem kultury, ministerstvem průmyslu, ministerstvem financí, ale ukazuje se, že ten stát vlastně soukromý kulturní sektor nezná. Neví, jak ti lidé žijí a jak si vydělávají.“

I to je důvod, proč podle Jakuba Nového na pomoc z programu Covid-Kultura dosáhne pouhý zlomek organizací. Převážně mezi ně patří pořadatelé velkých festivalů.

Když průmysl řeší kulturu

Ministerstvo průmyslu a obchodu vyčlenilo na pomoc podnikatelským subjektům v rámci kultury 900 milionů korun, přičemž maximální výše pomoci pro jeden subjekt je pět milionů korun. Cílem MPO bylo podpořit soukromý umělecký sektor, který nemohl žádat o dříve vypsané podpůrné programy ministerstva kultury zaměřené na příspěvkové organizace a umělecké instituce čerpající granty.

„O podporu v rámci Covid–Kultura můžou žádat podnikatelské subjekty, které zajišťují hudební, taneční a divadelní projekty, individuální umělci, hudební kluby, umělecko-manažerské agentury, technické firmy zajišťující akce v rámci kulturní sféry, galerie a soukromá divadla,“ píše se na stránkách ministerstva.

Dva týdny před ukončením přihlášek se však do programu zatím přihlásilo kolem stovky subjektů, které nevyčerpají ani desetinu vyčleněných peněz:

„V tuto chvíli jsme přijali 110 podaných žádostí. Pouze tři jsou zamítnuty. Jsme tedy na objemu více než 50 milionů korun, takže vyzývám všechny, co chtějí čerpat z podpory Covid-Kultura, aby tak učinili,“ říká pro HlídacíPes.org ředitel odboru komunikace ministerstva průmyslu Robin Čumpelík.

Přiznává, že resort řeší otázky kulturního sektoru poprvé a tudíž se problematiku učí za pochodu.

„Pro všechny je to nová situace. Jak pro asociace, pro odbornou veřejnost, tak i pro MPO, protože s kulturou tady na ministerstvu průmyslu zkušenost zatím nebyla,“ vysvětluje Robin Čumpelík.

Co s těmi, co si na sebe vydělají?

Proč se tedy podporou soukromého kulturního sektoru nezabývá ministerstvo kultury, které už řešilo záchranné balíčky pro neziskový sektor, profesionální živé umění a příspěvkové organizace?

Milan Němeček, náměstek ministra kultury pro oblast živého umění

Z odpovědi náměstka ministra kultury Milana Němečka to vypadá, jako by si ministerstvo nedokázalo poradit s umělci, kteří si na sebe za normálních okolností dokážou sami vydělat.

„Ten důvod je legislativní. My jsme díky rozpočtovým pravidlům schopni pokrývat jenom veřejno-kulturní ztrátu, takže na ministerstvo kultury se hlásí projekty, které jsou vlastně ztrátové. Ministerstvo kultury kryje jenom do výše té ztráty. V momentě, kdy projekt vykáže nějaký zisk, tak se odvádí státu. Pro tenhle segment kultury jsme doteď byli neužitečné, nepotřebné ministerstvo, proto je ani neumíme nějak uchopit,“ vysvětluje Němeček.

Soukromý kulturní sektor tedy řeší Ministerstvo průmyslu a obchodu. Jenže se ukazuje, že napasovat umělce do stejných kategorií jako jiné podnikatele zkrátka nefunguje.

„Dlouho jsme si mysleli, že budeme žádat o pomoc v rámci program Covid-Kultura, jenže jsme zjistili, že na tu pomoc nedosáhneme. Nejenže systém vyplňování toho dotazníku je neuvěřitelně složitý, především se ale ukázalo, že náklady, které by nám byly uznány – například na propagaci – jsou tak marginální, že nemá smysl ten dotazník ani vyplňovat,“ popisuje své zkušenosti s vládní pomocí Josef Balous z pražského divadla La Fabrika.

Tato soukromá multifunkční umělecká scéna funguje 13 let a nikdy stát nežádala o podporu. Umělecké aktivity jí pomáhají financovat především pronájmy vlastních prostor na komerční akce. Ty se ale kvůli koronaviru nekonají a vývoj šíření nákazy nedává příliš nadějí, že se na tom v nejbližší době něco změní.

Jediná záchrana? Plný sál diváků

„Doufali jsme, že program Covid-Kultura by nám pomohl alespoň s uhrazením provozních nákladů, které máme, i když je divadlo zavřené, jenže ty do programu MPO nespadají,“ vysvětluje zástupce ředitele La Fabriky. Vzhledem k tomu, že divadlu odpadly zásadní příjmy z komerčních akcí, jediné, co ho může podle Balouse zachránit, je plný sál diváků.

„Jenže lidé se teď bojí chodit a je otázka, jaká budou další hygienická opatření, takže jsme docela namydlení,“ poznamenává smutně Josef Balous.

Leoš Válka

Podobně „pomoc“ z programu Covid-Kultura vnímá také Leoš Válka, ředitel Centra současného umění DOX, další soukromé umělecké instituce, která svůj provoz dotuje z komerčních pronájmů a úspěšně reprezentuje českou kulturu i ve světě.

„Jsme situací s Covidem silně postiženi, ale podmínky programu pomoci Covid-Kultura jsou nastavené tak, že musíte prokázat vydané peníze, zaplacené faktury, tzv. promarněné náklady. Ty můžou mít například promotéři, kteří musí zaplatit zálohy dopředu, my je ale nemáme. My máme průběžnou režii, musíme platit chod budovy, 50 zaměstnanců. To jsou věci, které ale program MPO nijak nezohledňuje,“ říká Válka s tím, že DOX si jako příjemce grantu mohl zažádat o příspěvek alespoň u ministerstva kultury.

To ale zatím o podpoře jednotlivým žadatelům nerozhodlo. S několikamilionovou ztrátou, která galerii nuceným uzavřením vznikla, se tedy v DOXU potýkají zatím sami.

Tzv. zmařené náklady, které jsou základním kritériem pro pomoc z programu Covid-Kultura, nemá ani většina živnostníků, kteří v rámci soukromého uměleckého sektoru fungují.

„Zmařené náklady mají opravdu promotéři, kteří připravovali velké festivaly, koncerty. Ale nemají je umělci, nemají je technické firmy – zvukaři, osvětlovači, protože my máme náklady, až ve chvíli, kdy na tu akci jedem. Máme spoustu smluv na festivaly, které neproběhly, ale to jsou zmařené příjmy, nikoliv náklady,“ vysvětluje Jana Heřmánková z České obce hudební, v jejímž rámci zastupuje firmy zajišťující techniku na koncerty.

Že vládní program ukazuje zásadní nepochopení specifik kuturního soukromého sektoru, tvrdí také výkonný ředitel festivalové asociace Festas Marek Vohralík.

„Bohužel program například nekompenzuje mzdové náklady, náklady na pronájmy kancelářských prostor a další provozní náklady pořadatelských subjektů. Ty přitom často představují největší problém z hlediska marně vynaložených nákladů a programy Antivirus či Covid-Nájemné s nimi nepomohou. Řeší totiž situaci až od března, a nejsou tak uzpůsobeny specifikům naší činnosti. Zároveň v něm lze uplatnit pouze náklady vzniklé do 17. května, což je nepříjemné v situaci, kdy omezující opatření stále trvají,“ vyjmenovává překážky Vohralík.

„Zjišťovali jsme v rámci naší skupiny, kdo na Covid-Kultura dosáhne, a ukazuje se, že téměř nikdo,“ potvrzuje i Karolína Skórková z Asociace pro kulturu Moravskoslezského kraje. Ta aktuálně vzniká jako sdružení výkonných umělců, zástupců technických profesí a pořadatelů kulturních akcí se sídlem v Moravskoslezkém kraji.

Zatím chodíme na brigády

Vznik podobných asociací je reakcí soukromého kulturního sektoru na koronavirovou krizi a na to, že ministerstva neví, kam soukromé, výdělečné umělce zařadit. Pod hlavičkou „cechu“ se prý se státem lépe vyjednává. Technické firmy zastupuje při jednáních už několik měsíců Jana Heřmánková.

„Jednám za Asociaci Česká obec hudební, v současné chvíli ale vzniká i velká Asociace hudebního průmyslu,“ popisuje Heřmánková současné změny v soukromé kulturní sféře.

„My jsme byli nezávislí, nikdy jsme nebyli dotovaní. Když jsme chodili na ministerstvo kultury, tak se ale ukázalo, že jako živnostníci spadáme spíš pod ministerstvo průmyslu a s nimi jsme začali vyjednávat program Covid-Kultura. Jako technické profese od 10. března opravdu stojíme a s námi samozřejmě celá řada dalších profesí – interpreti, produkční, promotéři, zvukaři, osvětlovači, je na to navázaná celá spousta lidí,“ shrnuje krizi v kulturním průmyslu.

Podle Jany Heřmánkové obcházejí kolegové v době omezení kulturních akcí různé brigády. To ale není trvalé řešení.

„Doteď jsme nějak přežili, ale září je pro nás přelomové období. Když se soukromý kulturní sektor teď nerozjede, tak už se těžce bude zvedat. Moje firma měla například špetku naděje, že v O2 Aréně proběhne 11. a 12. září velký koncert. Nakonec se ale zrušil a pro všechny promotéry to je jasné znamení – Pozor! Ještě se nic nepovoluje – a jsou velmi ostražití ve vyhledávání termínů na příští rok. Z jara je přesouvají až na podzim příštího roku. A tohle už nemůže nikdo bez pomoci přežít,“ popisuje Jana Heřmánková svízelnou situaci organizátorů větších kulturních akcí, na které jsou napojeni také interpreti a další profese.

Miliony pod polštářem?

Například známá česká skupina Tata Bojs v loňském roce odehrála 65 koncertů. V letošním roce však pouhých 11. Deset koncertů kapelu podle plánu ještě čeká, nikdo ale neví, jestli se uskuteční.

„Skličující je ta nejistota. Nikdo pořádně neví co bude, jaká budou za pár týdnů platit opatření a v tom se velmi těžko tvoří,“ shrnuje zpěvák a bubeník Tata Bojs Milan Cais. Jako příklad uvádí koncert, který měla skupina naplánovaný s Filharmonií Hradec Králové. Přesouval se celkem třikrát.

„Poprvé jsme odjeli do Hradce o den dřív, všechno jsme tam nachystali, zadrátovali, propojili, proběhla generálka a pak jsme se ráno dozvěděli, že se koncert ruší. Takže se vrátily vstupenky nebo si je někteří mohli ponechat, protože se oznámil druhý termín. Jenže ten se pak v červnu také rušil. Teď by měl koncert proběhnout snad příští týden. V nějaké omezené formě, jak je nakázáno,“ popisuje frustrující přípravy Cais. I u jeho kapely nejistota ovlivňuje nejen současné koncerty, ale také akce plánované na příští rok.

Známá česká skupina Tata Bojs v loňském roce odehrála 65 koncertů. V letošním roce kvůli omezením vystoupili Tata Bojs pouze jedenáctkrát..

„Na březen plánujeme k vydání nového alba koncert v sále pro čtyři tisíce diváků. Na tento počet jsme začali kalkulovat náklady na scénografii a zvukové systémy, kvůli kterým by přijeli lidé ze zahraničí. Náklady potřebují znát promotéři. Jenže, jak je určit? Pokud by i v březnu panovala situace jako teď, tak nám čtyři tisíce diváků nepovolí, a s polovičním počtem diváků se koncert koncipovaný na velkou halu nezaplatí. V takové situaci vlastně nemůžete nic plánovat, těžko se cokoliv tvoří,“ říká Milan Cais.

Složitá situace se odráží nejen v umělecké tvorbě, ale i v životních nákladech muzikantů.

„Co se týká financí, tak nás situace s Covidem doběhla silně. Teď přichází ta chvíle. Měli jsme nějakou drobnou rezervu, kterou jsme ale vyčerpali, ocitli se tzv. na nule a museli jsme si půjčit peníze od kamarádů, abychom mohli poplatit všechny stabilní měsíční výdaje, které jako s.r.o. máme,” popisuje Cais. Jde zejména o zaplacení pronájmu zkušebny, skladů a studia.

„Lidé si možná myslí, že kapely, které jsou vidět například v médiích, musí mít obrovské rezervy, ale ono to tak nutně nemusí být,“ konstatuje frontman Tata Bojs.

Tuhle realitu většiny českých hudebníků potvrzuje i manažer Petr Blažek. „Větší kapely to mají teď paradoxně těžší, protože mají větší náklady na provoz, hrají ve velkých sálech, které teď mají velká omezení,. Malé kapely teď hrají víc. A jestli si lidi myslí, že muzikanti mají nasyslené pod matracema miliony korun, tak to si skutečně myslí špatně. To je možná pět, deset lidí v republice, ale zbytek vůbec ne,“ popisuje Blažek situaci v hudebním průmyslu, který je podle něj dlouhodobě podfinancovaný.

Co Čech, to muzikant? Těžko

Blažek se domnívá, že pokud se situace s pomocí umělcům v soukromém sektoru rychle nezmění, hodně lidí z oboru odejde. „Už se pak nevrátí. A to bude pro kulturu obrovská ztráta. I finanční. Co Čech to muzikant bude asi skutečně už jen historické přísloví. Zároveň, až tohle pomine, budeme si muset najímat lidi na kvalifikovanou práci odněkud ze zahraničí a ti budou daně odvádět jinde,“ říká Blažek.

Podle Jany Heřmánkové je pravděpodobné, že kromě změny oboru se může plno lidí ze soukromého kulturního sektoru ocitnout mezi nezaměstnanými, tudíž na státní podpoře. A to ve chvíli, kdy ministerstvo práce žádá vládu o dalších 3,65 miliardy na výplatu podpor v nezaměstnanosti.

Jako smysluplnou pomoc ze strany státu Heřmánková vidí kompenzaci ušlých příjmů vypočítanou z daňových přiznání z minulých let. Tak to podle ní udělaly úřady například v Nizozemsku a v Německu:

„Nejjednodušší verze pomoci, kterou navrhujeme, je vzít obrat z minulých let, vyčíslit, jaký je letošní pokles v příjmech a vypočítat z toho procenta. Připravili jsme to buď z plateb DPH nebo z odvodů daní. Ministerstvu jsme předložili různé návrhy,“ říká Heřmánková.

Podle místopředsedy Svazu autorů a interpretů Jakuba Nového je nezbytná také urychlená pomoc osobám samostatně výdělečně činným, které nemůžou kvůli hygienickým omezením vykonávat svou činnost.

„Tzv. pětadvacítka skončila v červnu, opět se začínají platit zálohy na sociální a zdravotní a daně a ti lidé, co jsou na volné noze a nemůžou pracovat, nemají z čeho to platit,“ upozorňuje Jakub Nový.

Pomalou reakci státu směrem ke kulturnímu sektoru kritizuje i brněnský muzikant Pavel Koudelka, který musel s kapelou Dunaj zrušit velké letní turné s Ivou Bittovou: „Chápu, že ta hygienická omezení mají svůj význam, ale pak je podpora ze strany státu nutná, jinak kultura umře. Když stát může vyplácet každý měsíc miliardy v programu Antivirus sedmi stům tisícům zaměstnanců, a to mnohdy i lidem, jejichž pracovní místo už neexistuje, tak nechápu proč takto nepodpoří i lidi v kultuře, kterých je zhruba 130 tisíc,“ dodává Pavel Koudelka.

MPO: Uvidíme, jaká budou omezení

Ministerstvo průmyslu a obchodu argumenty soukromého uměleckého sektoru podle mluvčího Robina Čumpelíka vnímá, zatím ale stále čeká na vývoj omezení spojených s koronavirem.

„Víte, že pravda je často někde uprostřed. Celý ten trh ovlivňuje jakási časová osa, která souvisí s vývojem situace Covidu-19. V tuto chvíli to logicky přináší trhu určitou nejistotu, zda pořádat akce toho či onoho druhu, v jakém počtu, za jakých podmínek. Dokud toto nebude alespoň v základu vyřešeno, tak ten trh těžko jakýmkoliv způsobem podpořit,“ vysvětluje postoj ministerstva Čumpelík.

Podle něj ale resort se zástupci soukromého kulturního sektoru pravidelně jedná a slíbených 900 miliónů korun mezi ně rozdělit chce. Už teď je ale jasné, že to nebude v rámci program Covid-Kultura. Programová výzva se může zopakovat v rozšířené podobě v dalším kole.

„S odbornou veřejností diskutujeme, že se nám vše posouvá v čase. Vypadalo to, že se rozjedou například větší akce v O2 aréně, ale dnes už je zřejmé, že nebudou. Tím pádem musíme zvolit jiný přístup. Chystáme se k tomu, abychom slíbenou finanční alokaci 900 milionů – proto je i tak velká – abychom ji mohli posunout do dalších výzev a do další časové osy,“ vysvětluje mluvčí další plán ministerstva na prodloužení výzvy do programu Covid-Kultura a na jeho případné rozšíření.

Pořadatel hudebních festival United Islands a Metronome Prague David Gaydečka, který se jednání s MPO za uměleckou obec účastní, by rozšíření programu uvítal, aby na něj dosáhlo více lidí z branže. Zásadní je ale podle něj v tuto chvíli rychlost.

„Oceňuji snahu ministerstva nám pomoct a vítám ji. Ale je to dlouhé, skutečně se to vleče. Krize vypukla před půl rokem a naše festivaly ještě neviděly ani korunu pomoci,“ popisuje Gaydečka dopady téměř dvacetimilionové ztráty, kterou kvůli omezením ze strany státu jako organizátor zavedených festivalů utrpěl.

„Já osobně jsem jako jednatel firmy dostal od začátku roku od státu jako kompenzaci škod 44.500,- Kč. Mám šestičlennou rodinu, takže když vydělím počet členů rodiny šesti měsíci, kdy jsme byli odříznuti od příjmů, tak to vychází na 1200 Kč měsíčně na hlavu. To předpokládám není ani životní minimum, které je všem u nás garantováno. Zatím jsme si nějak poradili. Odložili jsme různé soukromé platby, vyšli nám vstříc různí lidé, kterým jsme vděčni, ale nedá se to už udržet dlouho,“ říká pořadatel festivalu s šestnáctiletou tradicí.

Sérii textů o tom, jak se Česko vyrovnává s návratem k normálu po koronakrizi, podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky