ROZHOVOR. Obaly z koupeného zboží vnímáme jako něco, co hned vyhodíme. V průměru tak v EU připadá přes 186 kilogramů obalového odpadu na osobu a rok, z toho 36 kilogramů jsou plasty. Změnit to chce nové evropské nařízení o obalech a obalových odpadech. Mimo jiné zapovídá zbytečnou přepravu vzduchu, požaduje maximální recyklaci, zakazuje některé jednorázové plasty a na indexu budou třeba i kávové kapsle.

Rozhovor je textovou verzí podcastu Bruselská setba. Tu připravuje Robert Břešťan, šéfredaktor HlídacíPes.org a Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

Podle statistik Eurostatu se na výrobu obalů v EU spotřebuje velké množství primárních surovin: 40 % z celkové spotřeby plastů a 50 % z celkové spotřeby papíru. A obaly pak tvoří 36 % tuhého komunálního odpadu. To je celkem dost, musím říct, že mne to překvapilo. Co vás?

Přiznám se, že tím procentem jsem byl také překvapen, i když ten poměr je podobný i jinde: ve Spojených státech tvoří obaly zhruba 35 % komunálních odpadů, v Evropě je to těch zhruba 36 %. Američané jako země produkují kolem 80 milionů tun odpadu z obalů ročně, Čína zhruba 60 milionů tun, ale zase to tam rychle roste s tím, jak se rozvíjí poptávka. Rozvojové země mají sice odpadu z obalů méně, ale často mají horší následky, protože pak nemají infrastrukturu na sběr odpadů a recyklaci, a navíc se k nim často odpady ještě dovážejí z vyspělých zemí.

Krabice přiměřené velikosti

Cílem nařízení o odpadech je tedy řešit to neustále rostoucí množství odpadů. Chceme to? Respektive – je v našem zájmu mít něco takového nařízeno shora?

Ono to bez regulace asi úplně nejde, rozhodně ne v rámci Evropy. Současná obalová kultura se vyvinula i proto, že má ekonomické benefity a zákazníci chtějí mít věci pěkně zabalené, i když za to pak třeba platí navíc. Jednak aby to hezky vypadalo a taky, aby to dostali rychle. Ta rychlost dodání může znamenat, že krabice nejsou vždy ideálně zaplněné a ve chvíli, kdy si zákazníci ve vyspělém světě, včetně České republiky, jsou schopni a ochotni připlatit, tak je tu i zjevné plýtvání, kdy třeba dostanou krabici třikrát větší, než by musela být.

Na druhé straně jsem našel statistiky, že i čeští zákazníci už preferují ekologická řešení a chtějí udržitelná balení – přibližně polovina Čechů. A čtyři z deseti také chtějí ekologická doručení. Dá se tedy říct, že je to kombinace regulace shora a poptávky zdola?

Myslím, že ano. K tomu míří i dlouhotrvající trend třídění odpadu, kdy běžně vidíme u každého domu jednotlivé barevné popelnice. Díky tomu člověk mnohem lépe vidí, kolik toho nepotřebného obalu produkuje, a to ho i podvědomě motivuje ke snaze s tím něco dělat.

Když se podíváme na znění toho nařízení, které je poměrně rozsáhlé – má v české verzi 124 stran – co má být tedy výsledkem, kdybyste to měl zhustit?

Základem je, aby se snížilo množství obalového odpadu na obyvatele. Jsou stanoveny procentuální cíle: o 5 % do roku 2030, o 10 % do roku 2035 a o 15 % do roku 2040. Nevypadá to jako velké číslo, ale je to vztaženo k roku 2018 a vzhledem k neustálému růstu odpadu bude celkový rozdíl vyšší. Dalším a mnohem ambicióznějším cílem je zajistit, aby všechny obaly byly do roku 2030 recyklovatelné ekonomicky životaschopným způsobem.

A to znamená co?

Tyhle náklady se samozřejmě promítají do ceny a musí to být ekonomicky reálné. Kdyby recyklace stála stokrát víc než náklady na výrobu, tak by to samozřejmě nedávalo žádný smysl.

Koho se to nařízení bude týkat: producentů, zásilkových firem, spotřebitelů? Jak jim to zkomplikuje život?

Určitě to znamená potřebu dělat věci jiným, možná pomalejším a méně jednoduchým způsobem a s cílem generovat méně odpadů. Výrobci obalů a materiálů musí zajistit technologickou recyklovatelnost a splnit požadavky na procentuální obsah recyklovatelné látky. Značkoví výrobci a dovozci odpovídají za design obalu a jeho velikost. Distributoři a maloobchod typu Alza budou mít omezení ohledně některých typů obalů a povinnosti ohledně systémy na opětovné plnění (refill). A třeba zásilkové firmy, kromě zákazu nadměrného prázdného prostoru (zákaz přes 50 % vzduchu od roku 2030), budou mít povinnost nabídnout zákazníkům možnost obdržet zboží bez sekundárního obalu, tedy prodej do vlastní tašky.

Recyklace PET lahví i plechovek

Na druhé straně, to není nutně ten pověstný „bruselský diktát“, protože roli hraje i trh a firmy samy vědí, že mohou na obalech ušetřit, že je lepší přepravit v autě víc krabic a méně vzduchu… Na druhé straně – dá čekat, že i toto nařízení vyvolá velké politické haló, jako se to stalo u povinnosti, aby víčka na plastových lahvích držela na obalu?

Myslím si, že něco takového ještě určitě přijde, protože kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Bude to možnost se zviditelnit dalšími prohlášeními proti bruselské regulaci. Na druhé straně je dobré identifikovat věci, které jsou v realitě neprůchodné a existují na to i opravné mechanismy.

Jako potenciální „nová víčka“ bychom mohli tipovat „velmi lehké plastové nákupní tašky s tloušťkou stěny nižší než 15 mikronů“, tedy igelitové pytlíky. Nařízení píše, že mají vysoký potenciál stát se odpadem a přispívat ke znečištění moří. Můžeme čekat, že budou zakázány?

Vypadá to, že ano. Ostatně i nákupní igelitové tašky už jsou povinně placené, což vedlo ke snížení jejich používání a nahrazování papírovými taškami. Zde to bude asi podobný krok. Předpokládám, že používání igelitových mikrotenových sáčků bude obtížnější nebo přímo zakázané, mimo jiné s ohledem na to, jak se stále častěji mluví o rizicích mikroplastů ve vodě či potravinách.

Pro laika je celkem matoucí, co je považováno za obal a co ne. Co třeba kávové kapsle nebo i čajové sáčky? Nařízení je považuje za obaly – co to bude znamenat?

Kávová kapsle jsou obal a bude muset být z nějaké části recyklovatelný. Výrobci a prodejci budou muset zajistit systém zpětného odběru kapslí. U čajových sáčků půjde o to, jestli obsahují plast. Nařízení ukládá, že budou muset být 100% biologicky rozložitelné bez plastových komponent. Kávové kapsle z kompostovatelných materiálů již existují, takže to může být i konkurenční výhoda na trhu pro firmy, které s ekologickými řešeními přijdou dříve.

Podívejme se na časový plán. Kdy ty hlavní změny mají nastat?

Nařízení bylo přijato v dubnu 2024. Primárně se stane účinným v právním řádu 12. srpna 2026. Nicméně, povinnosti nastupují postupně. V roce 2030 budou zakázány některé jednorázové plastové obaly, pokud k nim existují udržitelné alternativy. Například půjde o jednorázové plastové obaly pro čerstvé ovoce a zeleninu pod 1,5 kg. O rok později nastoupí požadavky na design obalů tak, aby byly navrženy jako vhodné pro recyklaci a měli minimálně daný podíl recyklovaného obsahu u některých plastů. Už v roce 2029 mají nastoupit zálohové systémy pro vratné plastové lahve a plechovky – podobně jako to již roky funguje se sklem. Česká vláda už v říjnu schválila návrh ministerstva životního prostředí, které jde tímto směrem. Od roku 2030 bude také povinnost u velkých obchodů nad 400 m² poskytnout možnost doplňování do vlastních nádob u určitých kategorií produktů, jako jsou čisticí prostředky, mycí prostředky, šampony, kondicionéry, sprchové gely a tekutá mýdla.

Existuje takzvaný „bruselský efekt“, kdy evropská nařízení mají vliv i mimo trh EU. Předpokládám, že i u obalů to bude totéž a že třeba výrobky posílané z Číny budou muset plnit tahle nová evropská kritéria…

Přesně tak. To, co se bude prodávat a dodávat na území Evropské unie, na to se to vztahovat bude. Ať už to bude dovoz z Číny, Egypta nebo Kanady, obaly na výrobcích budou muset odpovídat unijnímu nařízení. Je to nakonec důležité i z toho pohledu, že odpady jsou obecně velkým zdrojem surovin, které jsou potřeba. Recyklace je obecně cestou k získávání materiálů, bez kterých nebudeme schopni přežít, zejména vzácných zemin a kovů, kde má Čína velkou dominanci.

Tento text vznikl v rámci projektu EthProMedE.

Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.