Ilustrační foto
Pixabay, zdroj

Komunisté ho nespravedlivě věznili třináct let. Havlova amnestie přišla tři týdny před koncem trestu

Napsal/a Post Bellum 2. listopadu 2019

Když se 17. listopadu 1989 začala hroutit v Československu komunistická vláda, byl Josef Römer ve vězení ve Valdicích. Dostal se tam, aniž by cokoli provedl, věznili ho téměř 13 let. Jeho případ patří k nejotřesnějším příkladům politické perzekuce v normalizačním Československu – je vysoce výmluvnou zprávou o povaze tehdejšího státního zřízení. Zachytily ho Příběhy 20. století.

Josef Römer se narodil 7. října 1955 ve Zlíně (přejmenovaném v letech 1949-1990 na Gottwaldov), část dětství prožil v jižních Čechách, kam se rodiče přestěhovali za prací.

Domů se vrátili v roce 1963 – otec začal učit na odborném učilišti podniku Rudý říjen (dnešní Barum), matka získala zaměstnání v národním podniku Svit, odkud ji – podle synových vzpomínek – vyhodili na začátku normalizace, protože projevovala nesouhlas se sovětskou okupací.

Josef měl rád koně, jezdil v tělovýchovné jednotě a po 9. třídě absolvoval zemědělskou školu v Kladrubech. Dva roky pak pracoval jako chovatel. Aby se vyhnul dvouleté povinné vojenské službě, nastoupil do pražského podniku Inženýrské a průmyslové stavby (IPS) a podílel se na výstavbě ďáblického sídliště. Vojnu měl mít v takovém případě pouze pětiměsíční.

Říkali mi, že se to smí

Josef Römer (Foto: Post Bellum)

Už když dospíval, oblíbil si západní rockovou hudbu, poslouchal zahraniční rozhlas, v Kladrubech spolupořádal diskotéky, to ještě pod záštitou SSM.

V Praze začal chodit na hudební burzy, naučil se na bicí, hrál v kapele. Říká, že právě tehdy, v první polovině 70. let, si začal plně uvědomovat, že žije v nesvobodné zemi a že život za zadrátovanými hranicemi v kapitalistické cizině vypadá zcela jinak, než jak ho vykresluje komunistická propaganda.

V Praze začal také navštěvovat knihovnu amerického velvyslanectví, kde byly volně přístupné knihy a časopisy. Učil se anglicky, v roce 1976 se seznámil s tehdejším velvyslancem Thomasem R. Byrnem a jeho tajemníky:

„Čechů jako já tam chodilo víc, ale asi jsem byl jediný, kdo docházel pravidelně. Zjišťoval jsem si, jestli se to smí. Jestli to není nějak postižitelné. Řekli mi, že ano, že se to smí. Že to není nic proti ničemu. I když tam hlídkovala SNB a fotili mě a jednou mě dokonce i lustrovali, nikdy jsem neměl problém.“

Návštěvy na ambasádě pro něj představovaly jednu z mála možností, jak být v kontaktu se svobodným světem, cizím jazykem a kulturou. Kamarádům a známým nosil z velvyslanectví letáky s programem Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.

Začal tehdy přemýšlet o emigraci. Našel si práci na pražském ruzyňském letišti – a plán útěku z komunistického Československa záhy získal jasnější obrysy. Při nakládání zavazadel totiž zjistil, že by pro něj jako pro zaměstnance mohlo být poměrně snadné ukrýt se v zavazadlovém prostoru letadla. Myslel to vážně, svěřil se matce – a také několika kamarádům, což se později ukázalo jako zásadní chyba.

Přiznávat se nemusíš – my to z tebe vymlátíme

Dne 1. ledna 1977 bylo v zahraničním tisku zveřejněno Prohlášení Charty 77, na které komunistický aparát zareagoval masivní kampaní a rozsáhlou šikanou signatářů. Vrcholem tzv. anticharty byla shromáždění v Národním divadle a v Divadle hudby, kde českoslovenští umělci vyjadřovali podporu KSČ a demonstrativně odsuzovali občanskou opozici.

Kampaň však běžela dlouhé dny ve všech sdělovacích prostředcích a odsuzující schůze se konaly též v úřadech, institucích, podnicích. Text Charty 77 nebyl v oficiálních novinách a časopisech zveřejněn – bylo zřejmé, že by mu lidé dali za pravdu.

Dne 26. ledna 1977 byla uspořádána schůze v Josefově zaměstnání: „Odborová organizace na letišti v Ruzyni udělala shromáždění všech zaměstnanců, kteří měli Chartu povinně odsoudit. Jako jediný jsem vstal a řekl, ať nám tedy ten text nejdřív přečtou. Že přece nebudeme veřejně odsuzovat něco, co neznáme. Vyhnali mě ven, že jsem jeden z buřičů – a druhý den ráno už na mne čekali estébáci u vchodu do práce.“

Příslušníci Státní bezpečnosti odvezli Josefa Römera na vyšetřovnu do Bartolomějské. Hned jak se za ním zavřely dveře z ulice, byl zbit. Čtyři dny zůstal v cele předběžného zadržení a poté ho převezli do vazby ve vězení v Ruzyni. Dva měsíce odolával nátlaku, ale to nejhorší měl teprve před sebou. Ve chvíli, kdy vyšetřování převzal major StB Mikuláš Tita, byl Josef znovu pravidelně mlácen a přivazován k topení.

Výslechy se opakovaly, a při nich ujištění, že je naprosto lhostejné, zda bude, či nebude vypovídat, protože StB z něj beztak vytluče, co bude k vykonstruovanému procesu zapotřebí. Zkraje byl na samotce, pak mu na celu nasadili provokatéra. Josef se s ním pohádal, a skončil zase sám:

„Hlavou vám běží různé myšlenky a člověk si říká, že musí vydržet. Ze začátku jsem si myslel, že jsem přece nic neudělal, tak se mi nemůže nic moc stát. Že se to musí vysvětlit. Že to po dvou měsících musí prokurátor ukončit. Jenže když mi vazbu poněkolikáté prodloužil, propadal jsem už zoufalství.“

Státní bezpečnost vyrobila vykonstruovaný proces. Josef Römer nebyl veřejně známý člověk, o jeho uvěznění se nevědělo, zůstal ve vazbě dva a půl roku. Poté proběhly dva soudy: jeden civilní, týkající se přípravy na opuštění republiky, při němž měl Josef navíc „ohrozit letový provoz“ (nedovolený odchod ze země byl trestným činem).

Druhý, vojenský soud zkoumal údajné prozrazení vojenského tajemství. Nakonec k tomu přibylo ještě obvinění z vyzvědačství kvůli stykům s diplomaty z pražské ambasády USA. Josef Römer byl nakonec odsouzen k úhrnným 13 letům odnětí svobody, aniž by cokoli spáchal.

Galeje ve Valdicích

Do věznice ve Valdicích se dostal ve 24 letech. Často se říká, že člověk v kriminále „seděl“, což je velmi zavádějící, protože i za normalizace vězňové tvrdě dřeli. Josefa zařadili na práci pro železnobrodskou sklárnu. V hale, tzv. mačkárně, kde stálo několik tavících pecí, se z nahřívaných skleněných tyčí lisovaly korálky:

„Žádná klimatizace, jen zamřížované průduchy ve střeše. V létě tam bylo naprosto k nevydržení. Jak jste se potil, tak jste hned vyschl. Všechno bylo bílé od soli. A kvůli horku tam také pár lidí zemřelo.“ Vydržel pět let, pak se kvůli dýchacím potížím dostal na montáž elektrických zásuvek.

Nesnesitelná však nebyla jen práce, ale také trávení času na přeplněných celách. Josef tu svou sdílel s dalšími dvaceti spoluvězni, většinou recidivisty, s nimiž se naučil vycházet jen díky vysoké sebekontrole.

Podobně jako na vojně byl každý nově příchozí vystaven šikaně z řad „mazáků“. Josef si po čase získal respekt například tím, že vězňům pomáhal s vyřizováním žádostí o odvolání a odpuštění trestu. Ujal se i některých nově příchozích, odsouzených z politických důvodů – například Ondřeje Stavinohy, který se do Valdic dostal za to, že na protest proti sovětské okupaci vyhodil do vzduchu sochu Klementa Gottwalda v Příbrami.

Ve valdickém vězení nebylo možné navazovat přátelské vztahy (i proto, že dozorci uvězněné oddělovali, jakmile poznali, že mezi nimi vzniká porozumění). Přesto k sobě někteří lidé inklinovali: díky sympatizujícím známým, kteří měli přístup do knihovny pro vězně i pro ostrahu, se Josef například dostal k pracovním směrnicím a přesvědčil se, že vedení věznice s odsouzenými zachází svévolně a nedodržuje předepsané pracovní podmínky.

„Zjistil jsem, že podmínky, ve kterých pracujeme, jsou v rozporu se zákonem a podal jsem na věznici  žalobu u okresního soudu v Novém Jičíně. Dopadlo to samozřejmě tak, jak to dopadnout muselo – soud to zamítl. A začali se po mně vozit bachaři i civilní zaměstnanci z provozu. Už jsem pak nevěděl, co dělat, tak jsem napsal dopis vyššímu vojenskému prokurátorovi – tomu, který na mě sestavil žalobu a dostal mě do vězení, aby přijel, že se k něčemu chci přiznat. Tak on tedy velmi rychle a rád přijel a vyslechl si ode mě, že mě chtějí zabít, že tam jsou takové podmínky, že se to nedá přežít.“

Stížnosti neměly úspěch, snad jen dílčí. Například zdravotní sestra, na níž si Josef Römer stěžoval, protože mu zabavila brýle, byla usvědčena a dostala jakýsi mírný kázeňský trest. Její manžel byl ale dozorce – a začal se Josefovi mstít.

Ven až na Havlovu amnestii

Josef Römer se ve vězení podle všeho choval statečně a příkladně: nesnažil se zkrátit si trest donašečstvím a horlivou spoluprací, lidem neškodil, ale naopak pomáhal.

Neměl naději, že by ho z Valdic předčasně propustili, ačkoli se o jeho případ postupně zajímalo víc a víc lidí, včetně disidentského Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Trest mu „zmírnil“ teprve pád komunismu, a to o pouhé tři týdny. Vězení opustil 3. ledna 1990, krátce po amnestii, kterou udělil nový prezident Václav Havel. Před budovou věznice na něj čekala matka a lidé z Občanského fóra ze Zlína:

„Přivezli mě na OF, a pochopil jsem, že jsem mezi lidmi, kteří mají stejné smýšlení, stejné vize svobody a představy o budoucím uspořádání státu. Cítil jsem se mezi svými. Ti lidé mi v té době hodně pomohli.“

Že je svobodný, to si prý plně uvědomil až při první cestě za hranice, do Vídně.

„Naučil jsem se ve vězení přemýšlet, odolávat, bránit se nespravedlnosti. A nejen komunisté v parlamentu, ale opravdu nikdo mi nemůže namluvit, jak to bylo za komunistického režimu hezké,“ tvrdí Josef Römer.


Autoři textu Adam Drda a Vít Lucuk působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

31 komentářů

  1. Josef Lang napsal:

    Proč byla stížnost podána v Novém Jičíně na severu Moravy a ne v Jičíně, který leží vedle Valdic?

  2. Vlad. napsal:

    Podle toho článku bylo možné za tuto činnost, která byla nepřátelská vůči ČSSR, člověka odsoudit. Porušil zákony a šel sedět, tedy právní stát v praxi.
    Dnes porušíte zákon a nikdo vás neodsoudí, pokud máte peníze. To je také právní stát v praxi.

    • Josef II napsal:

      Echo 24 a Hlídací Pes ve svých diskuzích byly málo zasaženy příspěvky komunistických zločinců.To už není bohužel pravda.

  3. Právě dnes, pár dní před výročím, se lze z úst dvojnásobného hrdiny naší republiky, pana expresidenta dozvědět fakt, že komunistický režim padl sám. Rozuměj: „bez přispění disentu…“ „Historie je něčím, co je pak vyprávěno“ a tak to vypadá, že bude brzy pravdou tvrdit, že odpor k minulému režimu, prost „salónního antikomunismu“, se vedl z prognosťáku, protože, jak se pak v listopadu potvrdilo, jedině tam se vedl smysluplně a efektivně. ..Právě tam se totiž u nedovíratelných dveří od množiny dychtivých posluchačů zapalovaly ty pochodně… Můžeme se klidně tedy dočkat časů, kdy pan Römer a jemu podobní stateční, budou považováni spíše za jakési blázny a pomatence na okraji, podobné adamitům v  husitském Táboře, které přece produkuje každá doba…

    • Pavel Liška napsal:

      A ono to nebylo tak, že se režim u nás prakticky zhroutil? Když už s výjimkou Rumunska padnul ve všech satelitních zemích socialistické soustavy? Ano, takoví hrdinové ti Češi byli. A kdyby studenti neblbnuli a drželi se scénáře povoleného shromáždění, pak by se ten režim ještě chvíli držel. To není nic proti těm pár statečným, co se proti němu snažili vystupovat. To je prostě realita.

    • katany napsal:

      Takto trpělo mnoho lidí včetně naší rodiny to by se mělo povinně učit v dějepise co to byly za komunistické a hlavně STB-ácké hyeny a to nejsem zaujatý neboť znám i řadu zodpovědných komunistů kteří to mysleli dobře ale těch bylo těžce poskrovnu dnes jim znovu mladí a jejich přisluhovači fandí proto že to nezažili at si to jdou zkusit do Číny nebo do Ruska at tam jde každý kdo tyto prolhané falešné STB-áky volí nebo jim ty lži žere

      • petrph napsal:

        To je samozřejmě správný požadavek Jenomže, divil bych se kdyby se právě tohle ve školách po celých 30 let neučilo na prvním místě, a co se taky stále opakuje ve většině médií – komunismus byl totalitní a zločinný a spoustě lidí opravdu ublížil. To Vám dnes zopakuje i malé děcko i je z poslechu Déčka
        V čem je omyl, současné nomenklatury, že si myslí že čím víc to bude napořád halasně opakovat, tím víc tím bude alibisticky zakrývat své vlastní chyby a nedostatky. Což tedy jak vidno, nefunguje.. Naopak, ukazuje to vlastně na krach současné ideologické i vzdělávací soustavy. Oni se sice ti mladí tohle všechno ve formě sloganů naučili, ale pořád asi vůbec nechápou o co šlo..

  4. petrph napsal:

    Mimochodem, zrovna případ Josefa Römera není tak úplně neznámý, vyšel už dávno knižně. A hlavně – když už se podíváte do Googlu, najdete o něm informaci přímo na webu Vlády ČR, v sekci vyznamenaní, kde se o něm lze dočíst
    „..Oceněný účastník odboje a odporu proti komunismu Etickou komisí – Josef Römer
    „.. za šíření tiskovin ..zaměřených na oslabení komunistického režimu a obnovu svobody a demokracie, a za předávání informací zaměstnancům velvyslanectví Spojených států amerických v Praze,.. čímž naplnil znaky odboje a odporu proti komunismu dle § 3 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 262/2011 Sb. „.
    Nebo-li zrovna Römer nevinný nebyl, opravdu se účastnil odboje a špionáže A dostal za toto tehdy tvrdý trest. Ovšem, zase nikoliv mimořádný – nezapomeňme že tehdy existoval i trest smrti).
    To by jsme se taky mohli za pár let dočíst , že i Mašíni byli úplně nevinní, a STB je honila protože roznášeli letáky :))

    Takto šířený omyl se dá vysvětlit tím, že došlo postupně ke změně a humanizaci právního přístupu nikoliv pouze totalitního, ale obecně. Tehdy se skutečně dávaly mnohem tvrdší tresty, nejen v totalitních komunistických státech, ale i na Západě…(Připomeňme třeba případ manželů Rosenbergových popravených v USA (kupodivu) za špionáž pro SSSR).

    Dnešní přístup našich soudů by byl jistě naprosto jiný. Kdybych to srovnal s jistým nedávným , mediálně známým případem, Römera by soudili na svobodě, a po pěti letech přehazování případů mezi soudy by se cítil jako nespravedlivě odsouzený, kdyby dostal podmínku :))))

    • Václav Kotmel napsal:

      V poslední době nevídaný jev – objektivní pohled na dané téma.

    • Jan napsal:

      Dobrý den, ve stručnosti. Zmínka o bratrech Mašínech vzbuzuje dodnes uměle a záměrně vášně a dělí společnost na ty co kývali, kývou a budou kývat a na ty, kteří zastávají konkrétní, svůj občanský názor na který prozatím stále ještě mají právo.
      Každý občan kdekoliv na světě má právo svobodného pohybu, vyjadřování atd. A proto, pokud někdo někoho omezuje ve svobodném pohybu – uzavřené státní hranice (střelba do lidí na hranicích…) má plné právo, pokud je to v souladu s jeho ideami a svědomím, jakýmkoliv způsobem a tedy i formou prostřílení se domoci vytoužené svobody. A každý, kdo mu zkříží cestu a ohrozí jeho ideály má právo jak bylo řečeno se prostřílet…bez ohledu na to, zda je pokladník, listonoš atd.
      Komunisté jednoznačně porušili všechny základní lidská práva zakotvená v Chartě lidských práv.
      Proto nesuďte a nepoužívejte Mašínovi. Lidí, kteří byli ochotni se prostřílet nebylo mnoho, protože je to věc osobní statečnosti.
      Podobně spousta lidí která chtěla emigrovat, ale jejich vnitřní mentální rozpoložení jim v tom bránilo je realita.
      A pak zde bylo 1,5 milionu komunistů, zločinců žijících na úkor společnosti, různých flákačů z řad milicionářů pomocníků VB (Policie), což byli udavači a hlídací psi všeho a všude.
      Proto bude platit jedno – reformovat (komunisty a jejich doktrínu) je nereformovatelné – nelze.
      Protože však jsme jeden z mála národů, který se do dnešního dne nedokázal vyrovnat s minulostí, sklízíme a budeme sklízet parlamentní moudra od Samelové, Filipa, Grebenčíka, „pomýlených komunistů“ jako je Pithart, Zeman, Klaus…

  5. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    To měl Josef Römer řádnou smůlu na lidi, inu Pražáci. Udělal jsem totéž a to jako vedoucí výrobny, v jednom n.p. v Brně, ale skončilo to jen tím, že příslušný dopis byl odeslán za podnik jen s podpisy ředitele a předsedů ( ROH a KSČ) a tím, že se to promítlo do mého kádrového spisu s tím, že jsem politicky zcela nevzdělaný, prostě idiot, což jsem zjistil, když jsem si ty kadrové materiály vyzvedl po listopadu 1989 (mám je schované). Inu u nás na Moravě to bylo trochu jiné, než v té matičce Zlaté Praze.

  6. skeptik napsal:

    Nebo-li zrovna Römer nevinný nebyl, opravdu se účastnil odboje a špionáže A dostal za toto tehdy tvrdý trest. Konec citátu. Ano, velice správně nicku petrph. Vždyť i takoví lidé jako Josef Balabán, Josef Mašín a štábní kapitán Václav Morávek porušili tehdy platné zákony, když předávali zprávy do Londýna a dopustili se tedy podle tehdy platných zákonů zločinů, za které byli po zásluze potrestáni, že petrph? A podobným „zločincem“ byl tedy podle vaší logiky i Josef Römer.

    • Jaroslav napsal:

      Ano, to je právo.

      • skeptik napsal:

        Jste na tom Jaroslave myšlenkově velmi podobně, jako petrph. A pokud se onoho práva týče, tak jak nacisté, tak komunisté si tvořili a vykládali právo podle svého a i to jimi vytvořené a vykládané právo platilo pouze pro ty ostatní, nikoli pro ně samé. Jakou hodnotu má takové právo?

    • petrph napsal:

      Na to Vám odpovím poměrně snadno, citací z jistě Vám známého zákona 198/1993 , kde se píše „Odpor občanů proti tomuto režimu .. byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.“.
      Tudíž, napsat že pan Josef Römer bojoval proti komunistickému režimu a byl jím tvrdě potrestán, je správné, a má naší úctu. Ovšem, tvrdit jako v článku, že , byl Josef Römer 13 let ve vězení ve Valdicích. Dostal se tam, aniž by cokoli provedl, a podobně (a další výroky v tomto směru), už jsou nesprávné…
      Protože, pokud uctíváme někdejší hrdiny boje proti totalitě, je to zejména proto, že nesli riziko, že pokud byli dopadeni, byli tím režimem tvrdě (velmi tvrdě) potrestáni.

      Tohle je právě ta zkušenost která dnešní mládeži chybí. Protože dnes silně demonstrují a protestují pro to či ono. Jenomže pak se cítí ukřivděně jenom když mají ukázat policajtům občanku. A kdyby snad měli za nevhodné chování při té demonstraci zaplatit nevelkou pokutu v v přestupkovém řízení, tak jsou schopni se kvůli tomu soudit 5 let.
      Jenomže, právě tohle je na opravdový boj za svobodu nikdy nepřipraví.

      • skeptik napsal:

        Názory dokážete měnit velmi rychle.

        • petrph napsal:

          Asi jste to nepochopil, já své názory tak rychle neměním. Píši pořád o tom samém.
          Jenže, to by se právě ukázalo až kdyby u nás zase někdo spustil totalitu a omezil skutečně lidská práva.
          Kolik lidí by proti tomu šlo hrdinně BOJOVAT – ovšem s rizikem že je ZAVŘOU.
          A kolik by se pasivně rozhodlo že nebudou dělat NIC – a tím pádem je taky ten režim ZA to NIC nezavře.
          Už je to jasnější?

          • skeptik napsal:

            Myslím, že vás chápu až příliš dobře. Jak ve vašich posledních příspěvcích, tak i v těch předešlých.

  7. mirek225 napsal:

    Myslím, že celou záležitost pan Romer podává poněkud zkresleně, když uvádí jak byl „nespravedlivě“ odsouzený. Za činnost proti státu padají i dnes například v Americe tvrdé tresty.. Všichni, kdo nesdíleli jeho názor byli ti špatní. Je potřeba se na tuto záležitost podívat i z druhé strany. Kdyby se mu povedlo, jak sám uvádí, opustit ilegálně (bez ohledu na zřízení) republiku v zavazadlovém prostoru letadla, způsobil by nemalé problémy všem zaměstnancům letiště a lidem v tomto konkrétním oddělení letiště zvlášť. Následovalo by pochopitelně vyšetřování a případné tresty, vlastně nevinných lidí, protože o ničem nevěděli. Na to už tento člověk ohled brát nechtěl. Já já, jenom já… Když vyvíjím činnost proti státu a je jedno v jaké době a v jakém zřízení, musím počítat s tím, že se to druhé straně nebude líbit a udělá z jejich pohledu na věc, patřičná ochraná a odvetná opatření…

    • Lubomir Adamek napsal:

      V clancich by mely byt i uvedena jmena vsech tech komunistickych smejdu, kteri tomu napomahali a mel by se nejak dokumentovat i popis jejich zivotu, treba toho prokuratora, kolegu ze zamestnani kteri ho udali, v clanku je zminka jen toho majora StB Mikuláše Tity.
      Copak se stalo s panem prokuratorem, ktery znicil ve jmenu ideologie zivoty tisicu lidi? Mozna desetitisicu, protoze neznicil zivot jen odsouzeneho, ale cele jeho rodiny.
      Musela to byt silena doba vsechno bylo pokrivene a moralka zadna.
      Dneska je zas mravni bida a mnoho hroznych veci se opakuje jen proto ze lide zapominaji a nechteji videt i svuj podil na tom vsem.

      Prece po listopadu 89 se ti statisice pomahacu rezimu nepropadly do zeme, oni maji porad nejenom volebni pravo a voli Zemana prezidentem
      a po listopadu dostali i nove nabyta prava na zivot v demokracii, ale skoro vsichni proste dal zustali ve svych funkcich, nekteri jako Babis shromazdili znacne jmeni i moc.
      Z nekterych se stali duchodci s vysokymi duchody kteri se jen vysmivali obetem…
      Ti bezpaterni jako Josef Monsport maji taky cestovni pas na cestu na dovolenou prikladne do Panamy aby si mohl v sejfu prepocitat miliardy
      a taky karticku zdravotniho pojisteni ktera jim umozni lecbu jejich nemoci zatimco jejich obeti jsou casto nemocni duchodci a cely duchod utrati za leky na nemoci ktere se rozvinuly kvuli pobytu ve vezeni a uz nemaji cas povedet nam o tech vsech zloradech komunistu.
      Ti smejdi az na par vyjimek dal beztrestne skodili a skodi. NIci moralku spolecnosti. Nechapu jak to dnes nebo tehdy mohli lide obhajovat a neresit a prikladne Montsporta dal kazdy den srdecne zdravit u soudu a trast si s nim rukou.

      Bez ohledu na to ze se na to da koukat zprava zleva, tedy ze kdyby mu vysel utek v letadle, mohl tim ohrozit a znicit zivoty jinych lidi, je proste sileny jak komunisti nicili lidem zivoty. Jenze to nebyli anonymni nejaci cizi lide. Casto to byli nasi sousedi, kolegove, znami. Tech aktivnich prisluhovacu musely byt statisice a pak zbytek bohuzel obycejni lide, kteri za malou vyhodicku klid a pohodli jen delali ze nevydi to hrozne bezpravi.

      • Lubomir Adamek napsal:

        V byvalem NDR po zverejneni archivu Stasi lide jen cumeli jak je dlouha leta udavali sousedi a znami, tady v CR se to vsechno proste spalilo, vyhodilo a lide by chteli zapomenout, jelikoz v tom byl asi namoceny kazdy,
        je smutny ze jak lide delaji ze nevidi jen aby se zapomnelo na nejake jejich bezvyznamne zaskobrtnuti tou vseobecnou laxnosti umozni vladnout lidem jako Babis, prohlubuji tu moralni bidu a marasmus po 41 letech komunismu. Ta doba byla hrozna a to co je dneska tak to je postaveny na tech mizernych zakladech.
        Ano, neco se povedlo a existuje urcite mnoho krasneho, ale mnohem vic se toho nepovedlo, ty statisice pomahacu a STBaku dal ziji vicemene jako driv, jen uz nemaji strach a zabrany, Grebenicka mame v Parlamentu, 900 000 lidi v exekuci, moralni bida je mozna i hlubsi nez driv. jedna nesvoboda byla nahrazena jinou nesvobodou, vetsina lidi je pohodlna a tak radeji zaviraji oci a kazde rano vstanou a jdou do prace, cely den cumi do mobilu a nezamysli se nad osudem svym ani neusiluji o neco vyssiho co je presahuje.

        • skeptik napsal:

          Máte v podstatě pravdu, až na to, že se bohužel všechno nespálilo a nevyhodilo. Podle svědectví Vladimíra Stárka, bývalého disidenta propuštěného z vězení 25. listopadu 1989 na základě Husákovy milosti, který po té nastoupil do nově se tvořící bezpečnostní služby a vyslýchal estébáky, bylo téměř všechno odvezeno nejprve do kotelny věznice Valdice, kde to mělo být původně spáleno, ale bohužel nebylo, neboť si pan ředitel svůj původní souhlas rozmyslel a spálení odmítl. Spálení toho všeho pak estébákům slíbili sovětští soudruzi ze sovětské vojenské posádky v Mimoni, a tak vše bylo odvezeno do Mimoně. Jenže sovětští soudruzi svůj slib nesplnili, svazky estébé nespálili, ale ponechali si je. Byly pak s největší pravděpodobností převezeny do Ruska a dnes slouží k vydírání lidí ve svazcích uvedených. A jsou to ve značné míře tito vydíraní a vydíratelní lidé, kteří tento marasmus u nás pomáhají udržovat.

  8. jan napsal:

    Tyhle příběhy znám! Dělal jsem z člověkem,který se vysmíval havloidům, a vyprávěl svůj příběh! V mladosti měl dítě,na které neplatil alimenty a proto mu hrozilo vězení… K vůli tomu se rozhodl emigrovat přes hranici.Byl dokonce i ozbrojen pistoli…Hlídka na hranici ho zadržela a vyfasoval několik let natvrdo. Po převratu požádal o rehabilitaci,kde jako důvod útěku uvedl,že chtěl do „svobodného světa“…Rehabilitační komise ho rehabilitovala,dostal tučné odškodné,prý nějaký příplatek ke mzdě,volnou jízdenku na DPMO a ČD, dokonce i nějaké akcie A.S… I takhle se za Havla „bačovalo“…Jméno toho člověka samozřejmě znám!

    • PM napsal:

      Věřím Vám, že znáte i jméno a co z toho podle vás vyplývá?
      Já jsem si zase zcela jistý, že v každé době jsou lidé slušní a neslušní.
      Vás bohužel vidím jako neslušného.
      Paušalizujete pod tímto článkem, příběh jednoho neslušného člověka na všechny ostatní. Je to velmi nechutné.

      • Oskar (hanák z Hané) napsal:

        Co je na pravdivém příběhu nechutné, je to jak se choval ten subjekt, jehož počínání je v tom příběhu popsáno.
        Nemít na „triku“stejný počin v případu Charty 77 a ze zcela jiným koncem, tak bych mu věřil, že je nevinný, ale po mé vlastní zkušenosti nemohu.

  9. karel napsal:

    Nikdo, v době pozdního socialismu by nebyl odsouzen v I.hlavě TZ, pokud by tam nebylo jasně prokázáno spojení s cizí mocí.
    Máme v Čechách takové přísloví…..Z nouze, cnost….

    • Jarda Š. napsal:

      Vždyť v tom článku bylo uvedeno, že pan Römer navštěvoval pravidelně ambasádu USA. (Což StB pečlivě monitorovala a vedla záznamy, kdo a jak často tam chodí. A mnoho lidí, kteří tam také často chodili, byli konfidenti StB, kteří donášeli, kdo s kým a o čem se tam baví.) Tím u soudu bylo prokázáno to spojení s cizí mocí.

  10. Jakub Pepp napsal:

    No, důležité je, že za to nebyl nikdo potrestán, jak může kdokoli dnes nazývat listopad 89 nějakou revolucí – nechápu

  11. petrph napsal:

    Ale no právě jak píšete.
    Ono šlo o to, že ani ten komunistický režim nebyl v těch 70.letech tak kasárnický , aby hned po každé chybě, každém projevu mohl každého tvrdě ztrestat. Na to totiž ani STBáků, ani soudců neměl dost. Čeho ovšem měl dost, to bylo kádrováků. Skutečně, na každého se vedli kádrové záznamy, na každého se psali posudky. Čili, nikoliv pokaždé, ale až když k tomu měl stat nějaký závažnější důvod a pak mu to pěkně spočítal za všechno najednou
    Což se tedy přihodilo právě Romerovi – když už mu prokázali tu špionáž pro USA , tak mu to taky u toho soudu napočetli za celou dobu a všechno zpátky. Neměl šanci..

  12. Josef II napsal:

    Být špionem tak bych veřejně chodil pod dohledem policie na americké velvyslanectví předávat špionážní materiály.To by musel mít pan Romer IQ 50 a to asi nemá.Asi ho mají ti co schvalují jeho odsouzení.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Reklama