KOMENTÁŘ. Stejně jako spousta jiných lidí s obavami už nějaký čas sleduji, jak Andrej Babiš křižuje Českou republiku, zveřejňuje selfie z hospod, křepčí na letních festivalech a drtí Fialovu vládu razantní billboardovou reklamou. Reakce vládní koalice Spolu mě nepřesvědčuje. Přitom mohla mít ve svém volebním týmu skutečné mezinárodní eso – odmítla jej.

Stalo se to opakovaně: když v některých zemích v minulosti v silně polarizované společnosti prodemokratický kandidát (coby záruka rozvoje svobodné společnosti) zaostával za lídrem nedemokratických sil o deset i více procent, zapojil se do předvolební kampaně můj přítel Dick Morris.

Dick má po desetiletí pověst skvělého volebního stratéga. Proslavil se už spoluprací s Billem Clintonem, když ten na konci 70. let kandidoval na guvernéra. Později se stal jeho poradcem v Bílém domě. Svým postavením a vlivem si vysloužil přezdívku „premiér“.

Za svou kariéru napomohl k vítězství mnoha dalších prodemokratických kandidátů do vysokých politických postů ve světě, včetně Javiera Mileie v posledních prezidentských volbách v Argentině.

Z Ruska přes Ukrajinu do Mexika

Když se popularita ruského prezidenta Borise Jelcina před volbami v roce 1996 potácela na úrovni pouze jednociferných čísel, začal se v osobě komunistického kandidáta Zjuganova obávat prezident Clinton návratu stalinismu v Rusku. Proto požádal Morrise, aby taktickými radami pomohl Jelcinovi ke znovuzvolení.

Jelcin skutečně vyhrál, Morris uspěl a jeho role byla zvěčněna ve filmu Spinning Boris. V letech 2004–2005 se Morris jako poradce úspěšně zapojil do prezidentské kampaně pozdějšího ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka proti bývalému prokremelskému premiérovi Janukovyčovi podporovanému Putinem.

O několik let později radil Morris ve všech třech prezidentských kampaních Donalda Trumpa. Za svou kariéru napomohl k vítězství mnoha dalších prodemokratických kandidátů do vysokých politických postů ve světě, včetně Javiera Mileie v posledních prezidentských volbách v Argentině.

S Dickem Morrisem jsem se osobně setkal po jeho příjezdu do Mexika v roce 2000, kam dorazil, aby pomohl s prezidentskou kampaní Vicente Foxe, jehož jsem byl tehdy hlavním poradcem.

Usilovali jsme o ukončení nepřetržité 71 let dlouhé vlády Institucionální revoluční strany. Fox vyhrál s náskokem více než sedmi procent.

V roce 2006 jsem zorganizoval Morrisův návrat do Mexika, když kandidát demokratických sil, značně arogantní Felipe Calderón, zaostával o 15 procent za protikandidátem podporovaným Fidelem Castrem a Hugem Chávezem.

Dick dovedl kampaň pomocí originálních zpráv vycházejících z každodenních průzkumů veřejného mínění k vítězství. Dům mé babičky v Mexico City se stal „operačním centrem“, které pomohlo vymazat patnáctiprocentní náskok populistického levicového kandidáta.

V podstatě jde o výmluvy s cílem vyhnout se Morrisovi – tu s argumentací, že už je příliš starý, jindy, že prý se před třemi desetiletími namočil do sexuálního skandálu, případně že nerozumí Česku…

Nabídka na spolupráci zdarma

S ohledem na tato fakta jsem byl překvapen, když přes mé naléhání odmítla demokratická strana před mexickými volbami v letech 2012 a 2018 Morrise znovu pozvat. V obou případech špatně pochodila.

V roce 2018 se pravicový prodemokratický kandidát dokonce s Morrisem setkal a nadšeně souhlasil s jeho zapojením do kampaně, z níž ale následně bez udání důvodu odstoupil. Tyto porážky mě dovedly k cennému poznání, jehož paralely vidím nyní i zde v Česku.

Letos v dubnu mi Dick Morris nečekaně zavolal a řekl mi, že by se rád zapojil do českých parlamentních voleb. Překvapilo mě to, i když vím, že stejně jako já má i on české kořeny.

V minulosti ovšem převážně působil hlavně v zemích, v nichž byly v sázce americké národní zájmy. Ale vysvětlil mi to: prý by nechtěl ukončit svou kariéru, aniž by udělal něco pro zemi svých předků.

Myslel jsem, že přesvědčit poradce Petra Fialy o jeho angažmá v českých volbách do Poslanecké sněmovny bude snadné, zvláště když za své služby nepožadoval žádnou finanční odměnu.

Vedlejším produktem jeho účasti ve volební kampani Spolu by byly otevřené dveře do trumpovského světa. Kontaktů na úrovni, o níž si naši diplomaté ve Washingtonu mohou nechat maximálně zdát, má opravdu více než dost.

Od té doby se však odehrává příběh hodný Kafkova románu. V podstatě jde o výmluvy s cílem vyhnout se Morrisovi – tu s argumentací, že už je příliš starý, jindy, že prý se před třemi desetiletími namočil do sexuálního skandálu, případně že nerozumí Česku a že by ve volebním štábu byla složitá komunikace.

Pamatujme, že pro komunistické, fašistické, populistické nebo přímo korupční strany a hnutí znamená politická moc něco zásadně odlišného než pro nás, naivní demokraty.

Požádal jsem svého kamaráda, který se léta dobře zná s předsedou KDU-ČSL a předsedkyní TOP 09, aby se jich dotázal, jak jsou spokojeni s vedením volební kampaně koalice Spolu? Zazněla prý odpověď, že kampaň zabezpečuje ODS a oni do toho nezasahují.

Co si o tom myslet? Je na vině česká malomyslnost jako ztráta víry v sebe sama, kterou kritizoval Václav Havel?

Proč nechtít vyhrát?

Když kandidát sympatizující s Castrem vyhrál mexické prezidentské volby v roce 2018, poražený prodemokratický kandidát skončil v politickém exilu v New Yorku. Zpočátku jsem litoval jeho poradce, kteří zůstali doma. Později jsem si však všiml, že se jim daří velmi dobře, protože vládnoucí strana jim oproti očekáváním poskytuje značné materiální a politické výhody.

Pamatujme, že pro komunistické, fašistické, populistické nebo přímo korupční strany a hnutí znamená politická moc něco zásadně odlišného než pro nás, naivní demokraty.

Jakmile se dostanou k moci, rychle si „přihrají“ zpět finanční prostředky investované do kampaně, včetně „černých fondů“ k uplácení klíčových osob z konkurenčních demokratických stran.

Kufry plné peněz mohou poskytnout drogové kartely nebo se dají přivézt z Íránu, Ruska nebo Venezuely. To se stalo v případě vítězných kampaní v Argentině před nástupem Javiera Mileie. Dnes sedí jejich protagonisté v domácím vězení.

Odpůrci demokracie oslabují pomocí korupčních skandálů demokratické vlády. Jejich agenti také diskrétně podstrkují faustovské smlouvy klíčovým osobám volebních kampaní demokratických stran.

Motivují je k nečinnosti či sabotáži v neprospěch demokratického kandidáta a k jeho volební porážce. V latinskoamerických zemích je to běžné.

Podobným způsobem se Vladimir Putin dostal k moci v Rusku v roce 1999, protože slíbil ochránit Borise Jelcina a jeho nejbližší spolupracovníky za jejich vládní přečiny.

Upozorňovat na paralelu s bitcoinovým skandálem současné vlády je zbytečné. Jeho využití ve svůj prospěch je pro člověka s estebáckou minulostí typu Babiše lákavou výzvou.

Jinou možností je, že druhá liga ambiciózních politiků v demokratických stranách je netrpělivá a zkrátka si přeje porážku vlastního kandidáta. Ta jim umožní vystoupit z jeho stínu a v následujícím volebním cyklu „hrát první housle“.

Čím těžší je porážka volebního lídra, tím silnější je volání po personálních změnách ve straně. Nedivil bych se, kdyby Česko stálo na prahu neviditelného politického obchodu, tak jako v minulosti několikrát. Cenu za něj zaplatí jako vždy jeho obyvatelé.

Fredo Arias-King je prezidentem Institutu Casla se sídlem v Praze, think tanku zaměřeného na propojování reforem v Latinské Americe a postkomunistické Evropě, jehož petice iniciovala případ Mezinárodního trestního soudu proti venezuelskému režimu. Je zakladatelem časopisu Demokratizatsiya: The Journal of Post-Soviet Democratization, vydávaného ve Washingtonu od roku 1992. Fredo byl přímým účastníkem obratu k demokracii v Mexiku v roce 2000 jako hlavní poradce historické kampaně, která ukončila sedm desetiletí vlády jedné strany. Podílí se na přípravě filmového projektu o Michailu Gorbačovovi.