Knížka, kterou by si měl přečíst Miloš Zeman

Dva studenti (16 a 17 let)  zpovídají ředitelku svého gymnázia. Výsledkem je knížka o soužití těch „normálních“ s žáky s handicapem. Přečíst by si ji měl i prezident Miloš Zeman.

„Když jsem na počátku září (1999 – poznámka redakce) poprvé vstoupila do jedné z prim, seděl v první lavici chlapec s dospělou osobou, která mi vzápětí sdělila, že je jeho osobní asistentka. Nikdo z vedení školy mě na takovou situaci neupozornil, nikdo neproškolil, nikdo nesdělil, jaké obtíže má, ale říkala jsem si, že to tak asi bude normální. Od počátku bylo ale jasné, že chlapec nebude „běžným žákem“. Při hodině se choval zvláštně. Klepal do lavic, tloukl do nich hlavou, cucal tužky, kružítko, občas vydal nějaký nestandardní zvuk. Přesto jsem si řekla, že to nějak půjde, protože ostatní děti se chovaly, jako by se nic zvláštního nedělo. A ono to i přes nejrůznější drobné i větší potíže šlo…“

Takto hned v úvodu knihy „A proč ne?“ vzpomíná na své učitelské začátky Jitka Kendíková, ředitelka pražské Základní školy a Gymnázia Jiřího Gutha-Jarkovského. Zmiňovaný žák byl chlapec s poruchou autistického spektra, slovy starších kolegyň ze sboru „ten Rainman“.

Kniha je unikátní tím, že jde o pravděpodobně první obdobný počin založený na „nebývale otevřeném rozhovoru ředitelky školy se svými studenty“ (tak zní ostatně i podtitul knihy).

Ptají se a diskutují žáci Jan Mazel (17 let) a Adam Sládek (16). A diskutují se věci, o kterým sice vychází mnoho expertních i metodických publikací, ale málokdy se dopřává sluchu těm, kterých se to nejvíce týká – studentům a jejich kantorům. Řeč je o studentech, handicapovaných, dlouhodobě nemocných, sportujících, z ciziny i těch studujících v zahraničí. Vždy otevřeně a na dřeň.

Díky Miloši Zemanovi a jeho exkurzu do oblasti školství v tuto chvíli samozřejmě rezonují především pasáže týkající se koexistence studentů „normálních“ a postižených. Pro osvěžení paměti citujeme prezidentův autentický výrok: „Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umisťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba.“

Kendíková ani její studenti nemalují realitu narůžovo. To ostatně ukazuje i úvodní citát a kniha dále obsahuje i historky podstatně „drsnější“. Přesto Kendíkovou vedená škola ročně přijme 2 až 4 studenty s poruchou autistického spektra, kteří se vzdělávají společně s ostatními. S Milošem Zemanem se ona, studenti Mazel, Sládek a desítky jejich spolužáků, kteří přišli v pondělí na křest knihy, rozhodně neshodnou.

A jak končí příběh „toho Rainmana“?  O osm let později mladý muž úspěšně odmaturoval. To už byla Jitka Kendíková ředitelkou obou škol majících v názvu jméno propagátora sportu a spoluautora olympijské charty.

Zájemci o další informace nejen o knize mohou pokračovat sem.