ROZHOVOR. Proč není idea zestátnění ČEZ vůbec dobrý nápad a proč naopak je skvělým nápadem privatizace další části ČEZ? Jak v Česku motivovat nové investory, pomohly by v tom zaměstnanecké akcie a v čem jsou absurdní a zastaralá kritéria účasti českých akcií ve světových indexech? Rozhovor s šéfem pražské burzy Petrem Koblicem.

„Současná vláda je první, která má ve svém programovém prohlášení rozvoj kapitálového trhu. Tudíž předpokládám, že nechce být naopak jeho hrobníkem. S panem ministrem Stanjurou jsem o tom několikrát mluvil, on tu problematiku velmi přesně chápe,“ říká Petr Koblic, generální ředitel burzy cenných papírů Praha a prezident Evropské federace burz v ekonomickém podcastu MakroMixér, který připravují šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan a hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš. Rozhovor níže je přepisem části podcastu.

Když se ohlédnete zpět na vaše bezmála dvacetileté působení v čele pražské burzy, na co profesně vzpomínáte zatím nejraději, případně na jakou primární emisi cenných papírů (IPO)?

Myslím, že nejprofesionálněji provedené IPO bylo v případě Monety, ale svého času výborně udělané bylo i IPO společnosti NWR. Obě ty transakce byly ve své době i největší v Evropě. Ale jinak jsme za těch 19 let, co jsem na burze, měli řadu zajímavých událostí. Třeba spuštění Centrálního depozitáře cenných papírů nebo vznik energetické burzy – to byl neuvěřitelný projekt, kdy jsme burzu postavili, naprogramovali, zalicencovali a během asi osmi měsíců jsme spustili obchodování v dceřiné firmě. Takže těch věcí, na které rád vzpomínám, je docela dost.

Zprivatizovat zbytek ČEZu je bezvadný nápad. Místo toho, aby stát něco dokupoval, tak by prostě prodal něco ze svých 70 %. Mohl by si nechat řekněme 51 %, ale jinak nevidím moc důvod, proč by stát musel držet nějakou super majoritu.

Určitě je i něco, na co vzpomínáte dosti nerad. Všiml jsem si, že v některých rozhovorech jste si postěžoval, že v této zemi funguje „specificky jeden family office“, který už stáhl pět papírů z hlavního trhu. Je tohle to, co vás trápí, že unikají z pražské burzy zajímavé akcie?

To je takový průběžný stav, kdy jsme z pohledu příchodu nových emisí na pražskou burzu prožili mnohá zklamání. To úplně první, které mne opravdu zasáhlo, bylo, když jsme měli s investičními bankami kompletně připraveno IPO někdejšího mobilního operátora Oscar, tehdy jej vlastnila jedna kanadská firma. Vše bylo připravené, sepsané, druhý den se to mělo oznamovat – a přes noc v Kanadě uzavřeli transakci, kdy celého operátora koupil Vodafone. Tak to jsem pak neměl chuť ani jít do práce. Podobně byla blízko i emise akcií banky ČSOB, to jsme si taky odpracovali, ale sešlo z toho. Každé oznámení, že někdo z burzy někdo stáhne nějakou firmu, je vždycky taková trošku rána do vazu. To, že většinou family officy, ale i strategičtí investoři, stahují papíry z pražské burzy, je pro mne prostě smutná story.

Když mluvíte o family office, máte na mysli hlavně PPF a třeba stažení O2 a dalších? Měl jste případně možnost mluvit s nějakými zástupci, byť třeba neformálně, a říct, že vás to mrzí, nebo že je to škoda?

Myslím, že si to všichni uvědomují, ale oni tak prostě dělají svůj byznys. Ale jsou tu i jiné případy, jako třeba stažení Paegas Nonwovens.

 Více ČEZu na burzu

Hlavní akcií českého akciového trhu je ČEZ. Jeho odchod z burzy, pokud by se naplnila varianta kompletního zestátnění, by byl nepochybně velký problém pro český kapitálový trh. Můžete více vysvětlit, co by se stalo? Varoval jste třeba, že bychom třeba byli vyřazeni z burzovních indexů…

V první řadě nechci spekulovat. Myslím, že to téma už trochu opadlo a myslím, že pravděpodobnost, že by ČEZ odešel z burzy úplně, je velmi malá. A podle mne je i menší pravděpodobnost, že bude nějakým způsobem dělen a redukován. Pokud jde o indexy, jde o to, že my jsme pořád součástí části světa, která se jmenuje emerging market. Když se podíváme na mapu Evropské unie, vidíme sjednocenou Evropu, vidíme ji i na mapě NATO, na mapě OECD, ale podíváme-li se na mapu Evropy tak, jak nás vidí indexové firmy, máme tu zase najednou obrázek z roku 1989. Je to absurdní. Máme tu přitom stejná pravidla jako mají třeba v Belgii, ve Francii, ale firmy, které se živí tím, že vypočítávají indexy, prostě odmítají přijmout fakt, že Evropa by mohla být hodnocená jako jeden region. Takže jsme prostě pořád rozvíjející se trhy a oni nejsou ochotni překlasifikovat zemi z emerging do developed market, což je zbytek západní Evropy.

Roli v tom hraje to, že mají stará a překonaná pravidla a jedno z nich je, zda na domácím trhu té které země je určitý počet emisí, které mají určitou velikost. A kvalifikace pro to, aby země zůstala alespoň v emerging market, je, že musí mít nejméně tři firmy, které jsou tak velké, že celková tržní kapitalizace firmy je větší než dvě miliardy dolarů a to, co se obchoduje, je větší než miliarda dolarů, i když se to v čase trochu mění. U nás to je ČEZ, Komerční banka a Moneta. Poté, co je pryč Telecom, už v tom nemáme žádnou „zálohu“. Kdyby ČEZ odešel, nebo by hodnota toho, co by zůstalo, poklesla pod danou hranici, reálně by nám hrozilo, že budeme vyřazeni i z emerging market a padli bychom do pytle, který se jmenuje frontier market. To by znamenalo obrovský odliv aktiv z České republiky, propsalo by se to i do cen akcií a byla by to katastrofa.

Víte o tom, že by se i toto riziko promítalo do úvah vlády ve vztahu k ČEZ?

Současná vláda je první, která má ve svém programovém prohlášení rozvoj kapitálového trhu. Tudíž předpokládám, že nechce být naopak jeho hrobníkem. S panem ministrem Stanjurou jsem o tom několikrát mluvil, on tu problematiku spojenou s ČEZ velmi přesně chápe.

A nemohlo by to být tedy nakonec naopak, že by stát na trh pustil část svých akcií?

Zprivatizovat zbytek ČEZu je bezvadný nápad. Místo toho, aby stát něco dokupoval, tak by prostě prodal něco ze svých 70 %. Mohl by si nechat řekněme 51 %, ale jinak nevidím moc důvod, proč by stát musel držet nějakou super majoritu. Kontrolu nad sestavením představenstva má, kohokoliv na valné hromadě přehlasuje i s 51 procenty. Má duální kontrolu nad energetickým trhem přes ERÚ, přes ČEPS, přes jakékoliv zákony o nějakých specifických energetických situacích… Pokud tedy stát hledá pár stovek miliard, tak prodej dvaceti procent ČEZu je docela dobrý nápad.

(Ne)dopadnout jako ve Švédsku

V Česku pořád nemáme zákonný rámec, který by podporoval rozvoj zaměstnaneckých akcií – což by pro řadu firem, často start-upů, mohl být i způsob, jak k sobě nalákat experty a souvisí to asi i s rozvojem tuzemského akciového trhu. Jak se na zaměstnanecké akcie díváte a proč je s nimi u nás stále takový problém?

Protože se snažíme vymyslet kolo. Zaměstnanecké akcie dávají smysl, když se zaměstnancům nabízí za daňově výhodných podmínek a bez toho, aby se jim komplikoval život, když třeba deset akcií dostanou jako formu bonusu a oni by z nich měli platit pojištění a uvádět je v daňovém přiznání. Ať je zdaní, až budou jednou z firmy odcházet a akcie třeba před časovým testem prodají – a je to vyřešeno. Podívejme se tam, kde to funguje, což je ve většině anglosaských zemí. Pak prostě vezměme ten zákon v angličtině, přeložme ho a podívejme se, jestli jde z 99 % překlopit k nám. Hlavně, proboha, žádná kreativita. Přesně to platí i o penzijním systému a investičním účtu, který skvěle funguje ve Švédsku: vzít, zkopírovat a nic nevymýšlet.

Pozorujete nějaký rostoucí zájem, či aspoň oťukávání, zjišťování informací od menších, středních firem, které by – třeba i s ohledem na vyšší úrokové sazby – měly zájem získat financování právě emisemi akcií?

Asi bych to nespojoval s úrokovými sazbami. Emise akcií je něco diametrálně jiného než si vzít dluh. Není to obecně tak, že by manažer firmy a zároveň její akcionáři stáli před rozhodnutím, jestli si vezmou dluh, anebo jestli si dojdou pro akciový kapitál a že by jim to bylo jakoby jedno a koukali by při tom jen na úrokové sazby. Dluh se do firmy buď za rozumných podmínek vejde, a v té chvíli je pro akcionáře výhodné, aby si vzali dluh, anebo vydali třeba emisi dluhopisů. Nebo už je poměr dluhu a kapitálu takový, že je lepší si tam vzít kapitál – třeba i proto, aby se mohl vzít další dluh. Čím více máte kapitálu, tím více potom můžete emitovat dluhu. Akciový kapitál můžete potřebovat i proto, když jste kupříkladu tři akcionáři po třetině a jeden z vás chce odejít, tak se udělá IPO té třetiny, prodají se jeho akcie a zbylé třetiny zůstávají. Variant je prostě více a nemyslím, že by úrokové sazby byly hlavní faktor.

A co Češi a akcie? Pořád tu máme velké množství lidí, kteří setrvávají, když už ne běžných účtech, tak na spořicích účtech a nic moc dalšího nevymýšlejí. Máte nějaké osobní nápady, jak tuhle skupinu lidí aktivizovat?

Krátce jsem už zmínil účet dlouhodobých investic a to, jak opravdu skvěle je to udělané ve Švédsku. A je to i něco, co totálně nakoplo švédský kapitálový trh. Švédsko přitom původně, v polovině 80. let, svůj penzijní systém téměř zbankrotovalo. Což je bod, kde my budeme za chvíli, pokud nic neuděláme. Švédové pak zavedli kompletně fondový systém, který má tři pilíře. První pilíř jsou státem ovládané fondy, které investující do světových, evropských, ale hlavně švédských akcií. Druhý pilíř jsou zaměstnanecké fondy, ale nejzajímavější je ten třetí pilíř – spořicí účet, kam se dá spořit prakticky od narození dítěte. Počítá se s dobou nejméně do 55 let, ale může to samozřejmě běžet déle.

V 55 letech můžete čerpat peníze, přičemž ten účet má horní hranicí, aby ho nezneužívali ultrabohatí lidé jako cestu, jak snížit své zdanění. Na tomto účtě si můžete kupovat a prodávat investiční instrumenty jaké chcete; tedy ty, které jsou na seznamu povolených investičních instrumentů a obchodují se na veřejných trzích, které jsou dozorovány. A teď pozor. Veškeré zisky a ztráty jsou bez daně, dividendy jsou bez daně, kupony jsou bez daně… Jen kdybyste si to chtěl vybrat před 55 lety věku, tak zaplatíte nějakou daň. Tyto účty mají dva miliony Švédů, v podstatě všechny domácnosti. Je tam jen nějaká roční daň za správu účtu z hodnoty toho portfolia, je to asi půl procenta ročně. A výsledkem je i to, že IPO na švédské burze jsou v desítkách, Švédové investují do švédských firem a tím i do podpory vlastní ekonomiky. To je přesně to, co bychom tady chtěli mít.

Takže vzít, zkopírovat a přenést? Ale to nebývá v Česku úplně zvykem…

Problém je, že se to pak u nás dostane k odborníkům na daně a ti vám začnou vykládat, že takhle to nejde. Já jsem zažil tolik lidí ve státní správě, kteří dokážou tak zaníceně hovořit o tom, proč něco nejde, že z mi z toho už někdy rostou – s odpuštěním – facky na rukách.

I v Česku má od roku 2024 fungovat pro veřejnost nový dlouhodobý investiční produkt. Je to něco, co nám pomůže?

Každý krok správným směrem je dobrý. Už je to napsané, akorát zatím strašně špatně. Slíbil jsem ale, že to nebudu příliš torpédovat. Nějak to dopadne, ale jestli to pomůže kapitálovému trhu… Mně se prostě nejvíce líbí ten švédský model. Jen doufejme, že místo toho neskončíme jako ve Švédsku v těch osmdesátých letech.