Nový paragraf trestající neoprávněnou činnost pro cizí moc včera před Ústavním soudem obstál. Soudci zamítli návrh na jeho zrušení; jen jako zmínku v odůvodnění nálezu připsali pasáž týkající se nutnosti bránit demokracii před snahami o její zničení. Stojí za to ji nepřehlédnout.

Paragraf o neoprávněné činnosti pro cizí moc, který vláda Petra Fialy prosadila v rámci takzvaného Lex Ukrajina, chtěla nechat zrušit skupina 24 senátorů. Mimo jiné argumentovala jeho neurčitostí, nepředvídatelností a údajným rizikem možného zneužití proti politickým odpůrcům.

Plénum Ústavního soudu ale jejich návrh zamítlo. V odůvodnění soudci zdůraznili i důležitost principu bránící se demokracie:

„Jsou-li odpůrci demokracie a hodnot, na kterých demokracie stojí, připraveni na ni útočit, musí být i demokratický režim připraven bránit se těmto atakům. Nová skutková podstata trestného činu neoprávněné činnosti pro cizí moc může sloužit i tomuto účelu.“

Principy bránící se demokracie

Paragraf o neoprávněné činnosti pro cizí moc vznikl i na základě dopadů ruské agrese proti Ukrajině na Česko.

Právo menšiny na vyjádření jejího politického postoje nesmí být zaměňováno za právo libovolnými prostředky hlásat zlo.

Zástupci minulé Fialovy vlády ve vyjádření pro Ústavní soud poukazovali právě na zhoršení mezinárodní bezpečnostní situace a na změnu metod, jimiž Rusko vede proti České republice a ostatním evropským státům hybridní válku.

I podle Ústavního soudu je patrná reakce na „bezpečnostní krizi vyvolanou invazí vojsk Ruské federace na území Ukrajiny“, byť paragraf se netýká výhradně činnosti ve prospěch Kremlu.

Plénum soudu odmítlo i to, že by pojem neoprávněné činnosti pro cizí moc byl neurčitý: „Jedná se o úmyslný trestný čin se speciálním úmyslem, tj. úmyslem ohrozit nebo poškodit ústavní zřízení, svrchovanost, územní celistvost, obranu nebo bezpečnost České republiky nebo bezpečnost mezinárodní organizace, k ochraně jejichž zájmů se Česká republika zavázala.“

Ústavní soud připustil, že „skutková podstata je formulována poměrně široce“, nicméně ji lze vyložit celkem snadno na základě úmyslu a právě činnosti pro cizí moc.

Už proto, že „podobně formulovaný specifický úmysl je součástí skutkových podstat trestného činu rozvracení republiky, teroristického útoku, teroru či sabotáže“.

Ústavní soud v nálezu připomněl svůj dřívější závěr týkající se zmíněných „principů bránící se demokracie“.

Historie ukazuje, jak nedozírné následky může mít, pokud demokratické režimy nejsou schopny či ochotny bránit se brutálnímu odhodlání svých nepřátel.

Konkrétně odkázali na nález z listopadu 2011 k trestnému činu propagace neonacismu (extrémistického hnutí Národní odpor):

„Ústavní soud se ztotožňuje s principy bránící se demokracie (…), jejichž právní aplikace je opodstatněná s přihlédnutím k historickým zkušenostem s nacistickou a komunistickou totalitou nejen v našem státě, nýbrž i v celoevropském kontextu. Jestliže jsou odpůrci demokracie a hodnot, na kterých demokracie stojí, připraveni na ni útočit, musí být i demokratický režim připraven bránit se těmto atakům, a to v nutných případech i omezením základních práv.“

Paragraf o neoprávněné činnost pro cizí moc je podle Ústavního soudu v souladu s tímto přístupem.

Nelze libovolně hlásat zlo

Ve zmíněném starším textu, na nějž aktuální nález odkazuje, ústavní soudci napsali mimo jiné toto:

• Přes nepochybnost garance základních práv (včetně svobody projevu a práva shromažďovacího) pro každého je právem i povinností demokratického státu přiměřenými prostředky bránit sebe sama i společnost, kterou reprezentuje, proti destruktivním útokům ze strany těch hnutí a jednotlivců, kteří popírají a zpochybňují (a už tím byť i jen plíživě likvidují) základní demokratické hodnoty.
• Právo menšiny nelze spojovat s každým libovolným postojem, postrádajícím pozitivní sociální podtext. Demokracie by sama sebe přivedla ke zkáze, jestliže by se názory a jednáním menšiny cítila zavázána k opatřením, jež by již odporovala její základní hodnotové orientaci.
• Garance základních práv (…) nelze zaměňovat za slabost demokracie či její neschopnost obrany. Demokracie, která by bezvýhradně odmítla používat proti svým protivníkům státní moc, otevírala by bránu nejen anarchii, ale i totalitě.
• Právo menšiny na vyjádření jejího politického postoje nesmí být zaměňováno za právo libovolnými prostředky hlásat zlo.
• Historie ukazuje, jak nedozírné následky může mít, pokud demokratické režimy nejsou schopny či ochotny bránit se brutálnímu odhodlání svých nepřátel. Jestliže je tedy demokracie ohrožena, je povinna – byť proporcionálně a s vědomím, že jí zvolené metody musí být zcela jiné než metody odpůrců demokracie – výjimečně omezit některé principy, na nichž stojí (např. i svobodu slova či shromažďovací právo apod.).

Pouze tak je demokracie – řečeno Ústavním soudem – „schopná ubránit se atakům těch, kteří primárně mají za cíl demokracii zlikvidovat“.