KOMENTÁŘ. Odpovědnost za to, že Putin zaútočil na Ukrajinu, nesou částečně pobaltské státy. Odsabotovaly druhé kolo jednání s Ruskem po uzavření minských dohod, prohlásila bývalá německá kancléřka Angela Merkelová, byvši na věc dotázána maďarským webovým portálem Partisan. Vyvolala tak vlnu pozdvižení. Řada autorů usoudila, že výrokem znehodnotila své politické dědictví. Soudím, že tomu tak docela být nemusí.

K výroku Merkelové se naprosto autoritativně vyjádřil na síti X bývalý estonský ministr zahraničí Margus Tsahkna:

Naznačovat, že za ruskou agresi proti Ukrajině mohou pobaltské státy nebo Polsko, je nejen nepatřičné, ale také prostě nesprávné. Skutečnou příčinou je Putinovo odmítání přijmout rozpad SSSR a minulá politika usmiřování (détente) Západu, přičemž ignoruje jasné varovné signály.

Usmiřovací politika aneb politika „détente“

Na první pohled výrok estonského politika přesně pojmenoval příčinu pozadí toho, o čem je nejspíš dodnes Merkelová přesvědčena. Letitá evropská zkušenost s usmiřováním potencionálního útočníka to jen potvrzuje. Přesto nelze od věci tak jednoduše odejít.

Zejména pak od desetiletí trvající snahy Západu olamovat diplomatickou vlídností hroty ruské nevraživosti, hraničící často s možným rizikem agrese.

Text je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost.  Autorem je publicista Ivan Štern. Titulek je redakční. 

Merkelová je nejen z rodinných důvodů, ale i z důvodů novodobé politické tradice Německa přesvědčenou stoupenkyní toho, že agresor se musí dát zvládnout setrvalým a houževnatým důrazem na dialog a vzájemně výhodnými obchodními vztahy.

Pojem politika v pojetí Merkelové „détente“ se poprvé objevil v časných 70. letech minulého století. Razil ji tehdejší sociálně demokratický kancléř Německa Willi Brandt.

Nebyl to blesk z čistého nebe. Jistou podobu politiky usmiřování vedli už jeho křesťansko-demokratičtí předchůdci, kancléři Konrad Adenauer a Ludwig Erhard. Jejich politika vůči Sovětskému svazu (čti Rusku) a jejich satelitům byla, pravda, obezřetná. Kolem zuřila nejsilnější fáze studené války a možnost rozpoutání třetí světové se pravděpodobností rozhodně limitně neblížila nule.

Kubánská krize v roce 1962 toho byla přesvědčivým dokladem. Spolková republika v té době měla navázány diplomatické vztahy jen se Sovětským svazem (jinak to nešlo), avšak ani vztahy s ostatními jeho satelity včetně Československa se nestaly holou pustinou.

Nebyly sice hodny vztahů diplomatických proto, že je udržovaly s NDR, se zemí, již Spolková republika neuznávala, a musely se spokojit jen se západoněmeckým obchodním zastoupením, nicméně jeho volba nebyla náhodná. Křesťansko-demokratické vlády daly najevo, že sázejí spíš na intenzivní obchodní výměnu než na možná silová řešení.

Politika to byla Rusy a jejími satelity ne příliš vlídně přijímána. Přece jen v ní cítili jisté nebezpečí. Tušili, že se jim jistá vstřícnost vůči Západu může vymstít, jestliže dosavadní konfrontační styl, založený na síle, rozmělní, a nechají se tak chytit do pasti konzumní chtivosti. Tak se záhy postarali, aby Brandt co nejrychleji, pokud možno s ostudou, zmizel z politické scény.

Podobně neúspěšná byla Angela Merkelová ve vztahu k Putinovi. Její svéhlavé trvání na diplomatických jednáních a na politice „deeskalace“ konfliktů i ve chvílích, kdy se v roce 2008 odehrávala otevřená válka mezi Ruskem a Gruzií, vedlo k nepřímému ohrožení evropské bezpečnosti

Východoněmecká tajná policie mu přímo do jeho kanceláře nasadila agentku, aby ji vzápětí provalila. V západním Německu vypukl skandál a Brandt se musel předčasně poroučet.

Détente jako zrada i naděje

Mnohý Čechoslovák přesto zkraje 70. let minulého století, kdy novopečený kancléř Willi Brandt vyrazil do zemí východní Evropy, včetně Československa, aby zde nabídl ratolest míru a vzájemně výhodnou hospodářskou spolupráci, považoval jeho jednání za zradu všech demokratizačních úsilí, komunisty krvavě i nekrvavě potlačovaných, a konkrétně v Praze za výsměch statečnému odporu bezbranných lidí vůči srpnové sovětské (čti ruské) okupaci.

Lidé umlčovaní a zahánění na okraj společnosti jen proto, že chtěli žít ve svobodě a demokracii, nechápali, jak je možné, že tento významný představitel Západu si třese rukou s Gierkem, Kadárem a proruským kolaborantem Husákem. Vždyť tak legitimoval režimy namířené proti vlastní lidské podstatě.

Nelze ale tvrdit, že politika détente vedla ve jménu reálné politiky jen k mravnímu rozkladu a že nepřinesla plody v podobě jistých výhod i pro občany zemí Rusy vykořisťovaných a utlačovaných. Velkým počinem byly Helsinské dohody.

Rusové a jejich satelity je zpočátku považovali za své vítězství. Opíjeli se vidinou, že skrze různá mírová a odzbrojovací hnutí dostanou Západ alespoň částečně pod vlastní kuratelu. „Trestuhodně“ přehlédli třetí koš dohod, který se vztahoval k lidským a občanským právům. Nejspíš se domnívali, že bude podobně bezzubý, jako bezzubá byla i lidskoprávní Charta Spojených národů z roku 1949.

Nedohlédli toho, že helsinský třetí koš věc posouvá o krok dále. Zrušil dosud uctívanou zásadu, že se nelze vměšovat do vnitřních záležitostí cizích zemí. Důvod je nabíledni. Lidská a občanská práva se staly nedělitelnými. Znamená to, pokud jsou v jedné zemi porušována, ohrožuje to lidská a občanská práva i v zemi sousední. Proto začalo být přípustné, aby se země vzájemně pletly do svých vnitřních záležitostí, šlo-li o základní lidské otázky.

Politice détente Německo bez nadsázky vděčí za své sjednocení. Nebyla to jen vlídná diplomacie vůči Rusku kancléře Kohla a jeho ministra zahraničí Genschera.

I letitá „usmiřovací“ politika, již zahájil Willi Brandt, byla pro vedení Kremlu v čele s Gorbačovem natolik důvěryhodná, tudíž přesvědčivá, že Rusové po tom, co Němci jejich upadajícímu hospodářství poskytli řadu výhodných úvěrů a ruské obchody zaplavili německými potravinami, přistoupili nejen na myšlenku sjednocení, ale i na to, že jejich jednotky v NDR dlouhá desetiletí zabydlená spořádaně zem opustí. Východní část Německa se sjednocením stala součástí Severoatlantické aliance.

Nezanedbatelný vliv pastora Merkela

Politické postoje Angely Merkelové nepochybně formulovaly i její rodinné poměry, do nichž se narodila a v nichž vyrůstala. Čtenáře o tom nenechávají na pochybách její paměti Freiheit. Dozvídá se, že její rodina, původně z Hamburku, dobrovolně z popudu otce, evangelického pastora, přesídlila do východního Německa (NDR), do Meklenburska. Ne proto, že by pastor Merkel horoval pro komunismus. Naopak.

Vyvrcholením politického osudu se Angela Merkelová výrazně podobá svému předchůdci v kancléřském úřadě, Gerhardu Schröderovi. Ten si svoji příchylnost k Rusku nakonec nechal královsky zaplatit. Z něčeho podobného ji podezřívat nelze.

Svůj pobyt v NDR považoval za křesťanskou misii, jejímž cílem bylo alespoň zmírňovat zdejší poměry, postižené komunistickým barbarstvím. To byl také důvod, proč se neustále nacházel v hledáčku státní policie (STASI).

Příchylnost Merkelové k politice houževnatého a urputného dialogu s putinovským Ruskem a s Putinem samotným se nepochybně nesla v podobném přesvědčení. I s barbarem je třeba mluvit, jestliže jej zamýšlím alespoň zčásti humanizovat.

A protože sama slova nestačí, je třeba s ním tak, jak už činili její předchůdci Adenauer a Erhardt, navazovat i intenzivní obchodní vztahy a jimi se pokoušet rozmělnit jeho sklon k agresi.

Pozorný čtenář pamětí Freiheit z prostoru mezi řádky vyloudí, že se misie tatínka Angely Merkelové příliš nedařila. Soupeř, barbarství komunistických úřadů, byl nejen nad jeho síly, ale především v mnoha případech nebyl ke „skousnutí“.

Podobně neúspěšná byla i Angela Merkelová ve vztahu k Putinovi. Její svéhlavé trvání na diplomatických jednáních a na politice „deeskalace“ konfliktů i ve chvílích, kdy se v roce 2008 odehrávala otevřená válka mezi Ruskem a Gruzií, vedlo k nepřímému ohrožení evropské bezpečnosti po tom, co se na summitu NATO v Bukurešti v témže roce zasloužila o to, aby se ani Gruzie, ani Ukrajina nestaly kandidátskými zeměmi. Výsledkem je Gruzie bezmocně se zmítající v ruském náručí a válka na Ukrajině.

Že by neskousnutá ješitnost?

Vyvrcholením politického osudu se Angela Merkelová výrazně podobá svému předchůdci v kancléřském úřadě, Gerhardu Schröderovi. Ten si svoji příchylnost k Rusku nakonec nechal královsky zaplatit. Z něčeho podobného ji podezřívat nelze.

Dokonce ji nelze ani podezřívat z příchylnosti k Rusku. Jen ve svém dogmatickém pojetí politiky détente přehlédla, že v životě nastávají situace, kdy jen pár facek osvobozuje.

Výroky, kterých se dopustila na adresu pobaltských zemí a Polska ve vztahu k válce na Ukrajině, bezesporu poškodila dobré jméno svého politického odkazu. Jen proto, že nepřekousla nutkání své ješitnosti a nedokázala přiznat, že se přece jen ve svém pojetí politiky a v samotném Putinovi přepočítala.