KOMENTÁŘ. Když se řekne „protikorupční revoluce“, většinou máme na mysli období po roce 2012, kdy se vrchních pater státního zastupitelství ujaly nové tváře s jednoznačným veřejným zadáním: Chyťte nějakou velkou rybu, zavřete Rittiga nebo zavřete aspoň někoho, ale pronto. Po skoro deseti letech je třeba konstatovat, že se slavná revoluce, jak už to bývá, zhroutila jako domeček z karet.

Státní zástupci se zlobí na novináře, že o nich nereferují hezky, referují příliš a kriticky. Přesněji řečeno se zlobí někteří státní zástupci na některé novináře, a zcela konkrétně se pak zlobí Unie státních zástupců a zlobí se na oborový web Česká justice.

O co ve sporu jde?

Unie státních zástupců, což je zájmově-odborný spolek sdružující asi čtvrtinu všech žalobců, si objednala mediální analýzu článků České justice. Autorem je mediální výzkumník a sociolog Jaromír Volek a Agentura FOCUS. Důvody Unie vysvětluje takto: „Unie státních zástupců jako spolek, sdružující reprezentanty této právnické profese, již delší dobu sleduje znepokojivé trendy v jedné části tuzemské webové žurnalistiky. Jde o mediální projekty, tendenčně přinášející pohledy a hájící zájmy pouze jedné strany. Stanoviska druhé strany buď zcela opomíjejí, nebo na ni dokonce neférovými způsoby útočí. V trestním právu se tento směr nejcitelněji projevuje v jednostranném líčení mediálně sledovaných trestních kauz pouze z pohledu některých obviněných a jejich obhájců.“

Závěr analýzy zní, že Česká justice „dlouhodobě a cíleně přináší nevyvážený  a manipulativní popis jednotlivých trestních kauz a práce státních zástupců, pozice a postavení veřejné žaloby bývá zpochybňováno bez uvedení důkazů“. Zároveň ovšem Unie přiznává, že sama webu informace záměrně neposkytuje: „Unie státních zástupců považuje za důležité upozornit na skutečnost, že coby stavovský spolek s webem Česká justice pro jeho neserióznost, tendenčnost a zaujatost dlouhodobě nekomunikuje.“

Na zveřejnění analýzy reagoval zakladatel webu Petr Dimun. (Zde je třeba pro pořádek uvést, že autor těchto řádek oborový web v roce 2014 spoluzakládal a do roku 2015 ho vedl.)

Dimun o Unii státních zástupců píše jako o nátlakové skupině uvnitř státního zastupitelství a blíže si všímá její snahy dělit média podle toho, zda jsou v soukromých rukou. „Většina médií v této zemi je soukromých. Zbytek má charakter tzv. veřejnoprávních. Což je zcela standardní rozložení mediálního prostoru ve všech západních demokraciích, kam se Česká republika řadí. Není mi zřejmé, proč považuje nátlaková skupina uvnitř státního zastupitelství soukromé vlastnictví médií za problém a jejich zpravodajství za méněcenné než médií veřejnoprávních. Není to mimochodem poprvé, co soukromé vlastnictví a podnikání vůbec dostává v projevech některých členů této nátlakové skupiny, kteří se často netají obdivem k modelu předlistopadové prokuratury, negativní vyznění,“ píše Dimun. A dodává: „Zcela legitimní u soukromého média je, že si může stanovit svoji redakční politiku, tedy vymezit témata, kterým se bude věnovat více a kterým méně. Pokud se redakce České justice rozhodla, že z dobrých důvodů bude více zájmu a prostoru věnovat kritickému zpravodajství o práci orgánů činných v trestním řízení a konkrétně státních zástupců, nelze to hodnotit jako manipulaci.“

Unie státních zástupců pak ještě reagovala dodatečným vyjádřením, které najdete zde. V něm stojí za pozornost následující konstrukce: „Pokud se web – nyní už přiznaně – programově zaměřuje na jednostrannou kritiku práce státních zástupců, nejde o standardní médium, ale spíše o lobbistický projekt s cílem dehonestovat konkrétní profesní skupinu (a jednu ze stran trestního řízení).“

My v tomto bodě ponecháme Unii státních zástupců i Českou justici v jejich sporu a čtenáři doporučíme celou diskusi pod uvedenými odkazy. Podržíme se jen samotného tématu, zda mají média právo určit si svou redakční politiku a proč je právě bližší zaměření na státní zastupitelství zcela na místě.

Tak si to shrneme

Po roce 2012 v českém mediálním prostoru, a nejen v něm, zvítězila poptávka po „velkých rybách“, často za každou cenu. Začala „jízdenková kauza“ pražského Dopravního podniku, Oleo Chemical, obvinění bývalého náměstka Vrchního státního zastupitelství v Praze Libora Grygárka, přišlo obvinění bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové za nákup letadel CASA, v červnu 2013 vtrhli zakuklenci na Úřad vlády. Protikorupční revoluce běžela jak po drátkách, kdo upozorňoval na „drobné“ procesní vady, nadužívání odposlechů, porušení zásady přiměřenosti nebo nechutné vláčení podezřelých médii, byl za psance. Obhajoba bylo neslušné slovo.

Dnes, pohříchu po skoro desetiletí, sbíráme plody. Co zbylo ze slavného zásahu na Úřadu vlády, víme. Pár podmínek a pokračující trestní stíhání Petra Nečase. Jízdenková kauza byla ve středu pravomocně skončena, zproštěni byli všichni obžalovaní. Podobně vyprchalo i Oleo Chemical. Z obou kauz zůstala jen pachuť snah žalobců využít spolupracujícího obviněného Jaroslava Kubisku, který viděl trestnou činnost tam, kde ji ovšem neviděly soudy.

Vlasta Parkanová je příběh sám pro sebe. Zničená kariéra, podlomené zdraví, zatím nepravomocné zproštění, odvolací soud by měl začít v říjnu. Pokud se o některé z kauz dá říct, že orgány činné v trestním řízení zavedly do českého práva znovu mučení, platí to pro Vlastu Parkanovou.

Za všemi těmito příběhy jsou konkrétní státní zástupci, kteří se odmítali smířit s realitou, neposuzovali důkazy jak v neprospěch, tak i prospěch obviněných, což je jejich zákonná povinnost. Často volají po větší nezávislosti, větší odpovědnost, která s ní musí přijít ruku v ruce, jim ale nevoní. Což je mimochodem jeden z důvodů, proč ani po deseti letech snah nemáme nový zákon o státním zastupitelství. Žalobci nejsou ochotni přistoupit na žádnou verzi, která jim nebude po chuti.

Státní zastupitelství jsou neuralgický bod na pomezí exekutivy a justice. Pokud se kdokoli rozhodl, že právě jim je třeba věnovat zvýšenou pozornost, rozhodl se správně.