Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Foto: se souhlasem Tracy Van der Linde
,

Jihoafrické motorkáře vede žena s českou stopou. „Divoké dítě“, které se prosadilo mezi muži

REPORTÁŽ. V motorkářském světě jí nikdo neřekne jinak než „Wild Child“, neboli česky „Divoké dítě“. Padesátiletá Tracy Van der Linde vede v Jihoafrické republice motorkářský klub Prowlers, který byl založen v roce 1994 a má dnes několik desítek členů. „Nemůžu od ostatních vyžadovat něco, co bych sama nezvládla,“ vysvětluje, jak se jí podařilo získat respekt v převážně mužském prostředí motorkářů.

Když jsem přiletěl do Jihoafrické republiky, Tracy Van der Linde jsem znal jen z fotografií. Dozvěděl jsem se o ní před necelým rokem při pátrání po neznámé části rodiny. Jde o nevlastní dceru mého prastrýce, který v devatenácti utekl přes Vídeň z totalitního Československa.

V roce 1968 si vybral Jižní Afriku. Tam tehdy uprchlíky přijímali okamžitě bez čekací lhůty, na rozdíl od zemí jako Kanada nebo Nový Zéland. Pracoval v dolech, hrál ruletu a potkal svou budoucí ženu, která měla roční dceru Tracy. Tu si vzápětí osvojil.

Tracy už roky na své Hayabuse, legendárním stroji značky Suzuki, cestuje jihoafrickou krajinou a hledá svobodu v rychlosti přes dvě stě kilometrů v hodině.

„Respekt je nutné vybudovat“

Na dotaz, zda svému klubu někdy říká „motorkářský gang“, Tracy odpovídá, že záleží na tom, jaký o něm zrovna chce vzbudit dojem. Pokud by v někom chtěla vzbudit strach, mohla by říct, že je součástí gangu. Ve skutečnosti její klub žádnou zločineckou strukturou není.

Foto: se souhlasem Tracy Van der Linde

Motorkářka se z Tracy stala na začátku tisíciletí. Začala s manželem jezdit na terénních motorkách, pak přesedlala na silniční, až se dostala k sportovně-cestovní japonské Hayabuse. Začala vyhrávat lokální závody a krátce poté, co se stala členkou zmíněného klubu, kandidovala na pozici jeho šéfky.

Většinově pánský kolektiv ji poslední desetiletí každoročně jednohlasně volí prezidentkou klubu. „Je ojedinělé, aby motorkáře, kteří jsou často statní muži, vedla žena. Je těžké získat si jejich respekt, ale to je přesně to, na čem si zakládám. Věřím, že respekt nemá být vyžadován, ale vybudován,“ říká Tracy.

Svými motorkářskými schopnostmi se podle vlastních slov musí vyrovnat ostatním. Zakládá si na tom, že mluví na rovinu, nebojí se odvázat a „propařit“ s ostatními celou noc. Zároveň ale jezdí dlouhé trasy, při kterých svou pozici utvrzuje.

„Nemůžu od ostatních třeba vyžadovat něco, co bych sama nezvládla. Pokud chci, aby se mnou cestovali tisíce kilometrů, musím být sama schopna je uřídit,“ dodává.

Zároveň zdůrazňuje, že respekt si získá především tím, že sama bude respektovat své parťáky a motorkářské hodnoty: „Vždy jde o lásku, čest, loajalitu a respekt. Motorkáři mají za sebou všemožné životní příběhy a je nutné je za ně nesoudit.“

Blokáda za nižší mýtné

Foto: se souhlasem Tracy Van der Linde

Její klub je jedním z téměř dvou tisíc, které v Jihoafrické republice fungují. Stejně jako jinde nespojují jen fanoušky silných strojů. Důležitou úlohou klubu je také zajištění bezpečnější a organizované jízdy při dlouhých cestách – motorkáři mají nastavené konkrétní signály pro komunikaci během jízdy nebo udržují při cestě určité formace.

Motorkářské kluby napříč Jihoafrickou republikou také pořádají společné výjezdy či společně upozorňují na problémy, které se týkají dopravy a infrastruktury v zemi. Organizují třeba hromadné protesty.

Tracy popisuje, jak před pár lety motorkářská komunita protestovala proti nespravedlivě nastaveným poplatkům na mýtných bránách. Vadilo jim, že cena poplatku pro motorkáře byla stejná jako cena za osobní vozidlo, včetně taxikářských minibusů, do kterých se však vměstná mnohem více lidí.

„Proč bychom měli platit stejně?“ ptá se Tracy, která tehdy se stovkami dalších motorkářů vyrazila protestovat k mýtným branám. Mnoho jezdců se hromadně postavilo do řady před vjezdem do placeného úseku, aby zaplatili mýtné. Místo platebních karet ale využívali ty nejmenší mince, které měli k dispozici – centy.

Po desítkách motorkářů to provozovatele bran přestalo bavit a zbytek motorek pustili dál bez placení. Takto komunita motorkářů zatlačila na stát, který pro ně následně mýtné snížil.

250 km/h. Ještě zrychli

Foto: se souhlasem Tracy Van der Linde

„Nechci v tobě vyvolat strach, chci, ať si to užiješ. Kdyby sis to neužíval, zaklepej na helmu a ukončíme to,“ udílí instrukce Tracyin manžel Craig, když spolu nasedáme na motorku, černobílou Hayabusu.

Nastavujeme si komunikaci při spolujízdě. Místo slov, která by s helmami a narážejícím větrem nebylo slyšet, se řídíme dotyky: poklepání levou rukou znamená „zrychli“, pravou rukou „zpomal“ a poklepání po helmě řidiče se rovná povelu „zastav“.

V jihoafrickém Západním Kapsku jsou silnice jiné než v České republice – táhnou se do větší dálky, lemují je monumentální panoramata a potkáte na nich méně aut. I proto mě rychlost dvě stě kilometrů v hodině nevyvádí z míry. Stále jsem zpoza Craiga schopen pozorovat ubíhající horskou krajinu. Poklepávám levou rukou.

Craig k jízdě přistupuje s citem a respektem. Při dosažení rychlosti dvě stě padesát kilometrů v hodině cítím změnu v pohyblivosti. Tlak větru je tak silný, že jen s těží zvládám udržet pohled na cestu před námi. Přesto znovu využívám svou levačku k povelu „zrychli“.

Ve chvíli, kdy překračujeme rychlost dvě stě sedmdesát kilometrů v hodině, musím schovat hlavu za Craiga a položit ji na jeho záda. Po chvíli jej poklepávám pravou rukou a on okamžitě zpomaluje.

Není to jen o rychlosti

„Craig jezdí rychle, ale také velmi bezpečně a vždy poslouchá svou intuici, kterou má za ta léta vybudovanou,“ říká Tracy. Láska k motorkám není podle ní totéž co fascinace rychlou jízdou.

„Někteří motorkáři si třeba zakládají na pozorování krajiny, kterou projíždí. Pro jiné jde o relax, kdy vypnou od svého každodenního života a mají možnost být na chvíli sami se svými myšlenkami. Nikdo vás na motorce neruší, jste to jen vy, vaše hlava a zvuk motorky.“

Bezpečnost je ale podle ní stále na prvním místě. Motorkářské kluby, včetně toho jejího, proto mají takzvaného silničního kapitána. Jde o jezdce, který plánuje hromadné cesty, kontroluje stav silnice, kterou budou projíždět, a snaží se zjistit případná nebezpečí. Jeho úkolem je zajistit, aby se všichni v pořádku vrátili ze společné cesty zpět.

To není vždy snadné. Tracy vypráví o příhodě, kdy se na jednom z výjezdů člen klubu připil a následně byl odhodlaný nasednout na svou motorku a jet stovky kilometrů zpět domů. V takovém případě musela ona jako prezidentka klubu zasáhnout a rozhodnout, že řídit nebude.

„Když se vzepře takový chlap, jací motorkáři jsou, může jít o nepříjemnou situaci. Nemohla jsem ale couvnout. Společně s dalšími se nám ho podařilo přinutit, ať tam svou motorku nechá, pojede jako spolujezdec a pro motorku se vrátí další den,“ popisuje.

Příliš blízko smrti

Ani intuice, pravidla a snaha o co největší možnou bezpečnost nezabrání tomu, že přátelé Tracy na svých soukromých cestách přijdou o život. Za poslední rok, co se známe přes Facebook, sdílela hned několik příspěvků s kondolencemi, ve kterých se loučila se svými parťáky.

„Bohužel, tohle je smutná realita. Ztratili jsme několik našich parťáků z různých důvodů, buď proto, že jim do cesty vjelo jiné vozidlo nebo kvůli špatnému stavu silnice.“

Úmrtí v motorkářské komunitě podle ní ostatním členům vždy silně připomene, „že se to na cestě může stát kdykoli a komukoli“. I proto v těchto případech členové klubů v takových případech drží při sobě a podporují se napříč kluby.

„Jde o sdílení cesty a prostoru s lidmi s podobným pohledem na svět. Je to o vzájemném respektu a pochopení bez předsudků. Nezáleží na tom, jestli řídíš supersport, cruiser nebo endura. Důležitá jsou ta dvě kola a to, že všichni přijímáme stejné riziko pokaždé, když přehoupneme nohy přes sedlo,“ shrnuje, co pro ni motorky znamenají.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře