313. československá stíhací peruť vznikla 10. května 1941 na základně Catterick v severní Anglii. Nezapojila se tak do vítězné bitvy o Británii, ale vstoupila do další fáze války pro piloty RAF – do neustálých náletů na území okupované Francie a na Třetí říši. 

Na začátku roku 1941 přicházelo do služeb RAF stále více pilotů z okupovaných území Evropy. V době po letecké bitvě o Británii jich bylo už tolik, že se začalo jednat o vytvoření čtvrté a poslední československé stíhací perutě.

Jednání netrvala dlouho a 10. května 1941 oficiálně vznikla „No. 313th (Czechoslovak) Fighter Squadron“ – 313. československá stíhací peruť se základnou v New Yorkshire, v poklidné části severovýchodní Anglie, mimo operační dosah německé Luftwaffe. Heslo perutě bylo: Jeden jestřáb mnoho vran rozhání.

Insignie 313. čs. stíhací perutě. Zdroj: wikimedia commons

Československým letcům bylo přiděleno několik zkušených britských velitelů, ale personál pozemní podpory perutě se z velké části skládal z anglických rezerv a z nováčků. Další velkou nevýhodou bylo zastaralé vybavení, se kterým se museli piloti vypořádat.

Stíhačky Supermarine Spitfire Mark I. byly už dlouho překonané letouny a piloti, kteří bojovali v bitvě o Británii, nebo dokonce ještě ve Francii, byli už dávno zvyklí na modernější stroje.

Technický stav letadla dokonce zapříčinil první ztrátu perutě – seržant Jozef Gutwald zahynul při cvičení 27. května 1941, tedy 6 dní po zahájení výcviku. Přeto ale byla „třistatřináctka“ oficiálně připravena k boji přesně měsíc po jejím založení, tedy 10. června 1941. Zanedlouho 313. peruť podnikala nálety na území Francie z letiště Predannack, které leží poblíž města Plymouth v jihozápadní Anglii.

Nový rok už letci slavili na letišti Hornchurch u Londýna. Tam se podle rozkazu přesunuli 11. prosince 1941 a první bojový let z nového letiště absolvovali 18. prosince. Přestože v té době už bylo samozřejmé, že britské radarové stanice na Bílých útesech odhalovaly německá letadla, českoslovenští piloti často bojovali proti zkušeným německým letcům v kvalitnějších strojích Focke-Wulf Fw 190.

Smrt číhá všude

Československý pilot perutě na letišti u Hornchurch. zdroj: wikimedia commons

11. ledna 1942 se Josef Valenta vracel z bojového letu. Pověstné anglické počasí ale pilotům nepřálo a Valenta se musel opakovaně pokoušet o přistání, při kterém jeho stroj ztatil rychlost a po nevydařeném přistání na zemi explodoval.

22. ledna se odehrála další tragédie. Otto Špaček nacvičoval s Blažejem Konvalinou vzdušný souboj. Špaček se dostal do vývrtky, kterou stihl vybrat jen 50 metrů nad zemí. Konvalina ho ale během pádu následoval střemhlav k zemi a svůj letoun už nedokázal srovnat. Vojenský soud obvinil Špačka z nedovoleného nízkého létání a bylo mu zakázáno tři měsíce létat.

První bojová ztráta třistatřináctku postihla 27. března 1942. Německé eso Luftwaffe Josef Priller, který se po válce chlubil 101 sestřelenými stroji, překonal v leteckém souboji Vladimíra Michálka, který byl součástí náletu na elektrárnu v belgickém Ostende.

Josef „Pips“ Priller později sestřelil ještě jeden stroj čs. perutě. Karel Pavlík padl 5. května 1942 v souboji s tímto německým esem.

V červnu 1942 se velitelem třistatřináctky stal Jaroslav Himr, rodák z Věrovan u Přerova. Byl to zkušený bojový pilot a rozený vůdce, který před svým nástupem do československé perutě velel britské A letce v 601. peruti RAF. Stal se tak ve svých 25 letech nejmladším velitelem v československém letectvu.

Himr se ihned účastil bojových akcí, ale nezanedbával ani své velitelské povinnosti. Často totiž žádal o přezbrojení perutě na modernější verze Spitfirů, které by se mohly rovnat s lepšími stroji Luftwaffe. Přezbrojení se ale letka dočkala až při spojenecké invazi do Normandie.

První trefa

Pilotům 313. perutě se dostalo velkého uznání, když byli tři českoslovenští velitelé převeleni jako velitelé letek do britských perutí. Jedním z převelených velitelů byl František Fajtl, dosvadní „lídr třistatřináctky“. Po dlouhém prvním roce služby v oblacích byl na konto perutě připsán první sestřel 27. března 1942, o který se postaral Karel Mrázek. Ten se o dva měsíce později stal velitelem perutě právě po odstupujícím Fajtlovi.

Arnošt Mrtvý. zdroj: wikimedia commons

Karel Mrázek se později stal i velitelem leteckého stíhacího křídla Exeter, které spojovalo všechny 4 československé perutě. Mrázek se stal velitelem Exeteru po smrti Aloise Vašátka, který se v leteckém souboji srazil se strojem Focke-Wulf Fw 190 podporučíka Wilhelma Reuschlinga.

V listopadu 1943 se začala formovat 134. československá letka – No 134th (Czechoslovak) Wing, která spadala pod speciální velení. Došlo také k dlouho očekávanému přezbrojení na letouny vyšší třídy a změnilo se velení. Začala příprava na spojenecké vylodění.

19. dubna padl další pilot, který měl za sebou barvitou a dobrodružnou kariéru v uniformě čs. RAF. Arnošt Mrtvý, který dokázal přeletět se sloupem v křídle svého letadla kanál La manche, letěl spolu s americkými piloty ve formaci nad Belgií. (Výtažky z deníku Arnošta Mrtvého v anglickém jazyce)

„Nuda“ nad Francií

Dlouho očekávané vylodění spojenců v Normandii nepřineslo třistatřináctce mnoho bojových letů a její slavná kariéra víceméně končí po bojích u města Caen v britském vyloďovacím sektoru. Americká letadla naprosto převálcují jakýkoli německý odpor a Luftwaffe je po těžkých bojích na východě a po spojeneckém vylodění zdecimována.

313. stíhací peruť se po mnoha převeleních vrací na sever Anglie, kde plní úlohy obrany ostrovního území před nepřátelskými průzkumnými lety a před obávanými sřelami V-1.  Charles Stojan byl jedním ze šťasných střelců, kterým se podařilo sestřelit tuto obávanou „odvetnou zbraň“.

Ke konci války se piloti opět účastnili bojových letů. Poslední velkou akcí byl doprovod výsadkářských letadel nad území Německa během operace Varsity, kdy se američtí parašutisté pokusili o překročení Rýna.

Německé stíhací letadlo Focke-Wulf Fw 190. zdroj: wikimedia commons

V „třistatřináctce“ sloužil i Václav Jícha, rodák z Plumlova u Prostějova. Tento pilot se stal v pilotáži Spitfiru doslova legendou. Přestože jeho Spitfire Mk. Vb překonával německé Focke-Wulfy jen vlastní obratností, dokázal s ním Jícha vymanévrovat i pět leteckých soupeřů a ještě po nich přesně střílet.

Bohužel, podobně jako řada velkých letců z obou stran konfliktu, se stal obětí letecké nehody, když cestoval jako pasažér. K nehodě, při které Jícha přišel o život, došlo 1. února 1945, tedy 3 měsíce koncem války.

Piloti „třistatřináctky“ se neúčastnili ani dlouho očekávaných bojů v Československu a největší leteckou bitvu nad Hanou za ně vybojovali američtí letci.

Kvůli tlaku Sovětského svazu se piloti mohli do vlasti vrátit až v srpnu 1945 a ze struktur RAF byla peruť vyňata v roce 1946. Komunistický režim ale pro slávu pilotů neměl žádné pochopení.

Během bojů peruť provedla 8 944 vzletů v délce 13760 operačních hodin. Piloti „třistatřináctky“ sestřelili 12 strojů nepřítele jistě, 7 pravděpodobně, 14 jich poškodili a sestřelena byla i jedna raketa V-1. Při operačních letech zničili velké množství nepřátelské techniky.