PSÍ UŠI. Je to zlý, zpívala koncem 80. let Hudba Praha. Je to jeden z písňových textů, které reagovaly na pozdní husákovsko-jakešovskou normalizační éru a slabší povahy z něho dodnes mají husí kůži a lehkou nauseu. No a je to zpátky. Občas sice můžeme mít pocit, že to trochu polevuje, ale většinou je to jen víkend. Pak zase festival marnosti propuká s neztenčenou silou. Bylo tomu tak i minulý týden.

• Heslem týdne byl bezpochyby hackathon. Událost, při níž programátoři během víkendu naprogramovali systém elektronických dálničních známek, čímž totálně zesměšnili vládu vedenou hnutím ANO. Následoval vrcholný mediální spin – debata o dálničních známkách v zemi, která prakticky nemá dálnice. Co přišlo pak? Pak přišel Andrej Babiš a všechnu smetanu slíznul, milé děti. Normálně, natvrdo a na drzáč.

Babišovy Čaulidi, 26. ledna

Hackathon není nic, co bychom neznali. Je to vlastně taková Akce Z, při níž si lidé v normalizační společnosti stavějí třeba sámošky nebo školky, protože stát nezvládá. Má to v Česku hlubokou tradici. I my v Hlídacím psu děláme takový žurnalisthon, kdy musíme nahrazovat chybějící nezávislá média, různé ty iDNESy, Mladé fronty a Lidovky, které přešly pod propagandisticko-hnojometné oddělení holdingu. Šiknul by se nám ovšem i pořádný policajthon a prokurathon. Státní zástupci z celé republiky by se mohli hecnout a třeba příští víkend dopsat obžalobu v kauze Čapí hnízdo.

Článek reflektuje dění uplynulého týdne v citátech a výrocích politiků.

Ty samy o sobě nestačí, proto je HlídacíPes.org s jemným odstupem usazuje do patřičného kontextu.

• Minulý týden jsme zde odhalili Andreje Babiše jako námořníka nočních moří, kterého si Češi zasloužili za své pohrdání slovenským reprezentačním hokejem. Dnes si ukážeme konkrétní důsledky. Předseda vlády se po delší době vydal do sněmovny odpovídat poslancům na interpelace – a možná by bylo lepší, kdyby to nedělal. Při jeho volné rétorické tvorbě ožívají vzpomínky na originální jakešovský newspeak.

„Mě vždycky fascinuje, že lidé, kteří tady udělali velké škody, mají tu drzost tady takhle vystupovat. Víte, tam byly volby. Už nevím, jak to bylo. Ale šel jsem mezi občany. Dostal jsem informaci, že je nějaký královský průvod. Tak jsem tam šel. Přišli koně, koukám na to. A sedí tam Bendl.“
(Andrej Babiš odpovídá Martinu Kupkovi na dotaz ohledně dotací na toustový chleba, PSP.cz, 30. ledna)

Přesně jak zpívala Hudba Praha:

„Už se ani věřit nechce
že nám bylo dřív tak lehce
Snad se nám to jenom zdálo
Snad by stačilo jen málo
Kdopak ví…“
(Je to zlý, 1987)

• Možná to ale skutečně všechno brzy skončí, Babiš totiž oznámil, že do sněmovny chodit přestane, zatím na projednávání písemných interpelací.

„To není moje práce. A já, věřte mi, že pracuju. Já ráno vstávám, to vy ještě spíte.“
(Andrej Babiš ve sněmovně, iRozhlas.cz, 30. ledna)

Pomineme tu zbytečnou linku, podle níž chodit do sněmovny je samozřejmě práce předsedy vlády, protože tak praví jednací řád a obecnější zvyklosti, jako například vládní legitimita odvozená právě od vůle sněmovny. Stranou necháme i argumentační faul, kterým předseda vlády zneužívá svou nespavost, ostatně celkem pochopitelnou. Povšimneme si jiné řečnické figury, která během interpelací zazněla:

„Vy jste naschvál nespokojený, abyste tady mohl mluvit a útočit na toho Babiše.“
(Andrej Babiš hovoří o Andreji Babišovi, Poslanecká sněmovna, 30. ledna)

Tato figura je známá u dětí zhruba do tří let věku, kdy ještě neumějí používat první osobu a hovoří o sobě ve třetí. U většiny dětí se to časem upraví samo, jak ostatně poznamenává psychiatr Cyril Höschl:

„Může to být projev určité regrese (vývojového návratu zpět) a infantilismu (dětinskosti), podobně jako šišlání a rozcapování se. Jestliže o sobě mluví ve třetí osobě normální dospělí lidé (politici), bývá to obvykle projev určité pózy a někdy i narcismu (řečník je sám sobě obdivovaným objektem, o kterém nejen mluví, ale o který se i stará). Naděje, že se to upraví samo, je veliká.“
(Listy Cyrila Höschla, Reflex 49/2009)

Ťuťu, snad to všechno dobře dopadne.

• Na prezidentovi republiky se pomalu projevilo, že ho sice už sedm let vozí tam a zpátky po krajích českých, bohužel ale jenom z hotelu do baru a zase do hotelu. Jeho pojem o stavu českého venkova je tak poněkud zkreslený.

„Važme si venkova, z něhož svého času vzniklo i národní obrození, když města byla do značné míry poněmčena, a já bych chtěl věřit, že venkov, včetně menších a středních měst, bude rovněž hybnou silou něčeho, co bych přirovnal k novému národnímu obrození. To znamená život v komunitě a nikoli v izolaci, život bez feťáků, život na bázi rodiny, tj. muže, ženy a děti.“
(Miloš Zeman při setkání s vítězi soutěže Vesnice roku, Hrad.cz, 29. ledna)

U nás na vsi v severočeském pohraničí by se lidé potrhali smíchy. Je zbytečné vypočítávat, že český venkov dávno objevil marihuanu, že se zde vaří většina exportní produkce slavného českého krystalického amfetaminu a že i rozvody už k nám dorazily. Koneckonců dokud Miloš Zeman na Vysočině deset let samotářsky zapíjel svůj vztek z první nepodařené prezidentské volby, byl jeho rodinný život taky vzorový stavební kámen národního obrození. Úplná skála.

• Makají i v národní bance, která se stala průkopníkem světa inovací na cestě k rozvinuté informační společnosti. Česko, země budoucnosti, jak říká náš pan premiér.

Co přijde příště? Pošlou do Ostravy fax? Založí si datovou schránku? Objeví internet?

Klidnou mysl.

Follow @malecak