KOMENTÁŘ. Demokratická politika musí alespoň předstírat, že všechno v ní je čistá pravda – byť na chvíli. V české politice se ovšem lže nonstop a nebránící se české občany to stojí stovky miliard. Pseudopolitika zde zdegenerovala natolik, že odmítá pravdu, obtíže nebo chyby prostě vnímat. O problému stačí nemluvit a on tak nějak sám od sebe zřejmě přestane existovat. V životě normálního člověka se takové chování označuje za podvod – a je ze zákona trestné.

Ministryně financí Alena Schillerová, to je ta mnohomluvná paní s pávy, oblibou v lidových krojích a převlékání za bramborový hranolek, označila rozpočet za pravdivý a realistický.

„Po dlouhých čtyřech letech projednává tato Poslanecká sněmovna rozpočet, který je úplný, pravdivý a realistický, rozpočet, který neskrývá skutečný stav veřejných financí a který nepředstírá nižší deficit tím, že se do něj jednoduše nezapočítají nevyhnutelné výdaje“. No, není to pravda.

V České televizi ji přesto vášnivě podpořil poslanec ANO a místopředseda Sněmovny Patrik Nacher, který tvrdil, že ministryně předložila „poctivý, férový, realistický rozpočet“. A chválil, jak je paní ministryně odvážná, protože klidně mohla jenom zakouzlit s čísly na papíře a schodek by nebyl přes tři sta miliard, ale „začínal by dvojkou“.

Všechny české vlády však jednat odmítaly a Diag Human čelil nebezpečí, že politici spor prostě „vymlčí“.

Národní rozpočtová rada i opozice sice brblají, že je schodek v rozporu se zákonem, ale protože zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti chytře neobsahuje žádné sankce za jeho porušení, může se ministryně financí dál usmívat.

Kde je sedmnáct miliard?

Paní ministryně i pan poslanec jednoduše nemluví pravdu. Bylo by hezké, kdyby se novináři ministryně financí i pana Nachera odvážili zeptat, proč v tom „úplném, pravdivém a realistickém rozpočtu, který neskrývá skutečný stav veřejných financí“, chybí sebemenší zmínka o sedmnácti miliardách, které český stát od roku 2017 neodvolatelně dluží v důsledku právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu Lucemburského velkoknížectví ve věci Diag Human.

Takový až komický detail je, že 12. 8. 2013 se český stát písemně (!) tomuto soudu zavázal, že samozřejmě respektuje soudem uloženou povinnost zaplatit náhradu způsobené škody, ale že by tak rád učinil až po proběhnutí odvolacích řízení a až jeho povinnost nabude právní moci.

Tahle finta českým vládám nakonec pomohla získat neuvěřitelných osm let odkladů. Budiž zopakováno, že ten konečný a pravomocný rozsudek padl v Lucembursku už v roce 2017. Český stát, který se před lucemburskými soudy tvářil téměř uraženě, jak by někdo mohl zpochybňovat písemný slib členské země Evropské unie, samozřejmě nezaplatil ani korunu. A platí to i o devět let později.

Když se totiž nepodařilo podvodem a podplacením dvou ze tří rozhodců zrušit český rozhodčí nález, o který právě lucemburské soudy opíraly svá rozhodnutí, pokoušel se Diag Human opakovaně o vyjednání smíru. Všechny české vlády však jednat odmítaly a Diag Human čelil nebezpečí, že politici spor prostě „vymlčí“.

Lucemburské řízení je skončené a dokonce tam začaly exekuce. Český stát už nemá nic, čím by to mohl zvrátit.

Posunul proto doposud domácí spor na mezinárodní úroveň a v Londýně zahájil proti českému státu novou, tentokrát už mezinárodní arbitráž o ochraně investic. Po dobu jeho trvání muselo být vymáhání rozhodnutí lucemburského Nejvyššího soudu logicky pozastaveno. V létě loňského roku britské soudy s konečnou platností rozhodly proti českému státu a výslovně potvrdily, že odklad výkonu práva vymáhat rozhodnutí lucemburského rozsudku skončil.

Nevím, jak pan poslanec, ale paní Schillerová to nemůže nevědět. Jsou to dvě různá, jen stejně prohraná soudní řízení. Dvě kauzy. V Praze může dál lhát a porušovat zákony, jako třeba ten, kdo uvádí, že státní rozpočet, který předkládá Sněmovně, musí obsahovat „očekávané příjmy, jakož i odhadované výdaje státního rozpočtu v rozpočtovém roce a financující položky“ (druhý odstavec §5 Zákona č.118/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech).

Vy o voze, my o koze

Laskavý čtenář bude jistě souhlasit, že splnění devět let starého pravomocného rozsudku Nejvyššího soudu členské země Evropské unie je jen stěží možné označit za pouhý „odhadovaný“ výdaj. Paní Schillerová v opovrhování právem jistě není výjimečná.

Vloni na podzim se jejího předchůdce ptal spolek Kverulant – podle zákona o svobodném přístupu k informacím – „zda je v rámci vládou schváleného státního rozpočtu České republiky na rok 2026 rozpočtována jakákoli částka, která by odpovídala možným či pravděpodobným platebním závazkům státu v souvislosti se soudním/sporovým řízením s firmou Diag Human.“

Ministerstvo jen tak nějak „zapomnělo“ na znovu platnou právní moc lucemburského rozsudku a přesně podle zásady „vy o voze, my o koze“ odpovědělo:

„Ministerstvo financí uvádí, že řízení ve sporu mezi společností Diag Human SE a panem Josefem Šťávou proti České republice stále probíhá. Bylo by proto předčasné v návrhu státního rozpočtu na rok 2026 vyčlenit položku, která by odpovídala Vaší specifikaci. Státní rozpočet dopředu nepředjímá finální výsledky probíhajících soudních řízení.“

Lucemburské řízení je skončené a dokonce tam začaly exekuce. Český stát už nemá nic, čím by to mohl zvrátit. V Londýně Stanjurovo ministerstvo všechno prohrálo, ale za obrovské peníze jen podávalo další a další zdržovací návrhy aby získalo čas a přetáhlo spor přes volby. Ministerstvo paní Schillerové se chová stejně – předstírá, že lucemburský rozsudek neexistuje, a mluví jen o stavu toho londýnského.

Čtenáři ať se sami rozhodnou, zda paní Schillerová a pan Zbyněk Stanjura jsou tak hloupí, že nevědí o potvrzené právní moci lucemburského rozsudku, nebo jestli lžou. A nechám zcela na jejich posouzení kvalitu dvou set němých poslanců Sněmovny, které sedmnáctimiliardová díra a dluh v rozpočtu vůbec nezajímá.

Ministerstvo financí paní Schillerové pokračuje ve lhaní a vytáčkách po svém. V minulých dnech odmítlo odpovědět na osm otázek Hlídacího psa, buď s výmluvou, že odpovědět musí někdo jiný, nebo že vysvětlovat rozpory mezi výroky Andreje Babiše a písemnými stanovisky ministerstva, na které upozornili Reportéři ČT, jednoduše nemusí.

Jistě, v politice se velmi často nemluví pravda. Ale mělo by to mít jisté limity. Politik by nikdy, už kvůli svým voličům, neměl vypadat jako hlupák, nebo, nedej Bože, sprosťák. Takže HlídacíPes.org se bude ptát dál. Třeba na to, proč ministerstvo financí odmítá odpovídat na otázku, zda je možné, že se exekuce majetku České republiky, zahájené v Lucembursku, mohou zahájit i v jiných zemích.

Přinejmenším právní kroky v tomto směru se objevily už v Německu a paní ministryně o tom nemůže nevědět. A měla by se asi zamyslet nad tím, že za prvních sto dní ve funkci bude osobně – a nejen politicky, ale i trestněprávně – zodpovědná za sto dvacet milionů korun na zbytečně narůstajících úrocích z nezaplacené lucemburským soudem uložené náhrady škody společnosti Diag Human.