KOMENTÁŘ. Připovyděšení zastánci demokracie ve Spojených státech s úžasem zažívají jinde už tolikrát prožitou zkušenost, že i z férových demokratických voleb může vzejít bláznivý diktátor. A ještě připostrašenější většina české „politiky“ se nikdy neodváží ozvat se proti diktatuře, která už dnes ohrožuje demokratickou budoucnost střední Evropy. A tedy i nás.

Německý prezident Walter Steinmaier mluvil za všechny evropské demokraty, když varoval, aby se ze světa nestala loupežnická jeskyně bez pravidel, kde si ti nejsilnější bezohledně budou brát cokoliv na úkor ostatních.

A francouzský prezident Emmanuel Macron už naprosto otevřeně mluví o americkém „novém kolonialismu“, který musíme jako Evropa ostře odmítnout. Ale z tradičně přikrčené oportunistické české politiky jen osamocené a nesmělé odezvy. A vláda údajně suverénní České republiky raději mlčí.

Tady je Trumpovo

Spojené státy byly po dlouhých osmdesát let od skončení druhé světové války garantem míru v západní Evropě a globální zárukou, že sovětský imperialismus se v globálním měřítku nebude rozšiřovat.

Studená válka bránila horkému konfliktu mezi velmocenskými bloky a otevírala možnosti pro multilaterální jednání v rámci Organizace spojených národů. Tomu je konec. Fyzicky i psychicky vykolejený Donald Trump mluví už jenom se svými přitakávači a s „historií“.

Popírá realitu, přepisuje minulost, každou situaci ideologizuje a polarizuje, nasazuje ozbrojené složky proti vlastnímu obyvatelstvu. Za jediné omezení své moci považuje svoji vlastní morálku a rozum, podle něj nadřazené mezinárodnímu právu a smluvním závazkům. Donedávna jsme mohli mít za to, že takhle vypadají jen totalitní režimy.

Dopředu uvažující vláda by od prvního dne připravovala občany na krizové scénáře. Dnešní předstírání, že se nic nemůže stát, je pošetilé.

Poválečné demokracie si zakládaly na představě světa jako společného prostoru s pevnými pravidly. Mohly doufat, že se k nim postupně připojí i zbytek světa. Trump to po osmdesáti letech vědomě ničí a nevyhnutelně tak vrhá svět do válek.

Jeho nejnovější takzvaná „Donroeova doktrína“, která z jeho diktátorské vůle bude řídit americké zájmy ve světě, znamená jediné. Rusko a Čína od této chvíle mají ve „svých“ zájmových sférách, které si mocensky vymohou, volné ruce.

Poslušné ministerstvo zahraničí v tomto směru překonalo všechny ostatní washingtonské patolízaly a na svých sociálních sítích přineslo zamračeně odhodlanou fotografii Donalda Trumpa s jasným vzkazem: „TOTO JE NAŠE POLOKOULE!“

Přeloženo do imperiální ruštiny a čínštiny to znamená: „Moje je celá Severní i Jižní Amerika, a vy se kolem sebe zařiďte, jak chcete.“ A vzápětí vyslal nejjasnější vzkaz vedení komunistické Číny, že je jen na nich, jaká bude budoucnost Tchaj-wanu.

Diktátoru Putinovi bez zaváhání splnil přání a propustil ruské námořníky, zajaté v severním Atlantiku na tankeru, který se podle americké armády pokoušel prorazit námořní blokádu Venezuely. Aby bylo úplně jasno, že svět diplomacie a sdílených pravidel a organizací skončil, Trump vydal příkaz, aby USA okamžitě vystoupily z více než třiceti mezinárodních institucí.

Král je nahý

Brilantní shrnutí uznávaného českého psychologa Daniela Štrobla s konečnou platností bourá představy, že v případě Donalda Trumpa by mohlo jít o promyšlenou politickou strategii.

„Z pohledu psychologa není Donald Trump žádný 4D šachista, ale hluboce patologicky strukturovaný jedinec, u něhož jsou navíc v poslední době patrné přibývající varovné známky možného nástupu demence.“

Ano, král je nahý, a to nejhorší, co by demokratické země mohly dělat, je nereagovat a předstírat, že to pro svět a jeho politickou, bezpečnostní a ekonomickou stabilitu nic neznamená.

Psychiatrie prokazuje, že narušený jedinec v určité chvíli přestane být schopen racionálního hodnocení výhod a nevýhod kompromisů, které normální lidé dělají každý den, a prosazuje svoje názory a požadavky stále radikálněji. A v Trumpově administrativě není nikdo, kdo by v případě jeho předčasného odchodu zavelel k návratu k ústavnímu chování.

Jsme v kritické situaci, definované z jedné strany ruskou mesianistickou agresí proti „shnilému Západu“ a z druhé možností americké zrady všech principů poválečného demokratického uspořádání Evropy a její obrany.

Čínská hospodářská expanze a rozpad evropského vlivu v Africe přestávají být v této chvíli důležité. Naopak životně důležité je, aby vláda, armáda a politické strany prokázaly, že mají jasnou představu a strategii, s jakou se postaví snahám o přerozdělení světových sfér vlivu.

Pro Českou republiku by to totiž znamenalo jediné – novou ruskou okupaci a likvidaci naší jakkoliv nedokonalé demokracie.

Vedle potvrzování životní důležitosti Severoatlantické aliance je pro obranu země klíčová spolupráce s Polskem, Německem, Pobaltím a Skandinávií. Přebírání především finských a polských zkušeností s urychlenou modernizací armády a civilní obrany by se okamžitě mělo stát příkazem dne, stejně jako přebírání všech použitelných ukrajinských zkušeností.

Dopředu uvažující vláda by od prvního dne připravovala občany na krizové scénáře. Dnešní předstírání, že se nic nemůže stát, je pošetilé. Civilizačně umírající Rusko nemůže přežívat bez agrese a obrazu nepřítele. Podpořené nebezpečnými halucinacemi Donalda Trumpa o světové internacionále ničím neomezovaných diktátorů cítí se povzbuzeno k další expanzi.

Musíme přijmout nevyhnutelný fakt, že se svět změnil. V tom novém už nebude stačit hodnoty jen předstírat. Jakkoliv překvapivě to může znít, můžeme to přijmout i jako šanci a výzvu. Odpor k totalitě je vždy šance.

A pak by neměla zapadnout i odbojová zkušenost Polska, Jugoslávie či Norska z doby druhé světové války. Nejúspěšnější strategií odporu a zachování étosu národního společenství bylo znemožnění kolaborace s okupanty.