Pohřeb ukrajinských vojáků zabitých při ruském útoku (Lvov, 15. března). Foto: Profimedia

Jan Urban: Ruská agrese proti Západu na Ukrajině ještě může vyhrát

Napsal/a Jan Urban 4. května 2022
FacebookTwitterPocketE-mail

Válka na Ukrajině je pouze součástí ruské strategické agrese proti Západu. Pravidla a instituce mezinárodních vztahů, vybudovaných v reakci na druhou světovou válku, Putinově mesiášské představě o výjimečnosti ruského osudu jednoduše přestaly vyhovovat.

Pokud Rusko nebude vojensky poraženo, nikdy neotevře oči a nepřijme prostou pravdu o tom, že v civilizovaném světě přece jenom existuje jen jedno právo, vycházející z Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté v prosinci 1948 v OSN po dvou letech příprav a diskuzí o – jak pravil filosof Stephane Hessel – „jedné společné představě všech velkých světových náboženství o lidské mravnosti“.

Současná krize by proto měla donutit Západ, aby sebekriticky přehodnotil svoje rozhodování a konání v celém 20. století a zvláště svoje jednání po zhroucení sovětské říše po roce 1989.

Nabubřelá naivita a arogance autorů versailleského systému, především v podání politických elit Francie a Velké Británie, byly spolu s nezodpovědným americkým izolacionismem po první světové válce hlavní příčinou zhroucení německého hospodářství, nástupu fašismu a upevnění komunistické diktatury v Rusku.

Byl to z velké míry i bezprincipiální appeasement diktatur, který udělal běsnění druhé světové války nevyhnutelným. Vyvolaná nutnost bojovat s nacismem s pomocí nejkrvavější diktatury v lidských dějinách stalinistický sovětismus naopak posílila, posunula hranice sovětské říše o stovky kilometrů na západ a desítky milionů lidí ve střední a východní Evropě uvrhla skoro na půl století do sovětského otroctví.

Západ nepochopil, že studená válka nebyla konfliktem, ve kterém šlo o vojenskou moc a kvalitu výzbroje, ale o principy právního státu, kontroly moci, mezinárodní spolupráce a ochranu lidských práv. Ty byly, jsou a budou skutečnou obranou proti diktaturám.

Avšak Západ znovu selhal

Jen masivní krize sovětského systému přivedla Michaila Gorbačova a jeho ministra zahraničních věcí Eduarda Ševarnadzeho na přelomu osmdesátých a devadesátých let k dobrovolnému stažení z dobytých území za hranicemi Sovětského svazu. Toto neuvěřitelně odvážné rozhodnutí několika jednotlivců na vrcholku krachující diktatury popřelo nakrátko celou její historii – a mělo šanci změnit celý svět.

Na krátkou dobu několika let vznikla historicky největší příležitost k hledání nových rámců pro mezinárodní závazky a instituce, které by nahradily bipolaritu supervelmocenského patu. Diskutovalo se posílení pravomocí Organizace spojených národů, dokonce i vytvoření vojenských sil OSN a omezení práva veta stálých členů Rady bezpečnosti.

Avšak Západ, oslněný svým domnělým vítězstvím ve studené válce, znovu selhal. Nepochopil, že studená válka nebyla konfliktem, ve kterém šlo o vojenskou moc a kvalitu výzbroje, ale o principy právního státu, kontroly moci, mezinárodní spolupráce a ochranu lidských práv. Ty byly, jsou a budou skutečnou obranou proti diktaturám.

Západ čelí ruské genocidní agresi na Ukrajině a musí napravovat příliš drahé omyly a slabost nejenom z období po roce 1989.

Ještě chvíli se zdálo, že konec studené války přinese skutečnou změnu světových pořádků. Končily občanské války ve Střední Americe a v Africe. Pro první válku v Zálivu a vytlačení vojsk Saddáma Husajna z Kuvajtu v roce 1991 ještě připravilo a dalo mandát postupně dvanáct rezolucí Rady bezpečnosti. Ale už v roce 1993 Západ (především USA, Velká Británie, Francie a Německo) nechtěl vojenskou silou zastavit války v rozpadající se Jugoslávii a zcela zbytečně přizval Rusko k „řešení problému“.

Náměstek ruského ministra zahraničí Vitalij Čurkin tehdy jízlivě poznamenal: „Mají, co chtěli. Pro příštích sto let bez Ruska žádný mír na Balkáně nebude“. Namísto politiky principů zvítězilo opět mocenské dohadování. V Rusku to znamenalo nesmírné posílení vlivu „silových složek“ na domácí politiku a odklon od hledání konsensu se Západem.

Další nepromyšlený a bezprincipiální Daytonský „mír“ v roce 1995 učinil válku v Kosovu a roztržku s Ruskem nevyhnutelnou. Letecká operace Severoatlantické aliance pak sice vycházela z legitimního posouzení situace v Kosovu Radou bezpečnosti jako „hrozby pro mezinárodní mír a situaci v regionu“, ale Rusko a Čína vetovaly další rezoluci, která by této operaci dala právní mandát OSN. Období snah o novou strukturu mezinárodních vztahů skončilo.

Odpor k respektování práva

Konečnou ránu těmto snahám pak po roce 2000 daly Spojené státy neuváženými jednostrannými intervencemi v Afghánistánu a Iráku, které dále oslabily roli OSN v řešení krizových situací. Kdo by si dnes vzpomněl na osobní dopis jednoho z nejrespektovanějších arabských politiků, jordánského prince Hassana bin Tálila, který pouhý den po teroristických útocích v New Yorku a Washingtonu ze dne 11. září 2001 varoval amerického prezidenta George Bushe, aby neuváženou a přehnanou reakcí nepromarnil obrovskou solidaritu, kterou Spojené státy v arabském světě v této chvíli mají.

O dvacet let později Západ čelí ruské genocidní agresi na Ukrajině a musí napravovat příliš drahé omyly a slabost nejenom z období po roce 1989. Pokud se má objevit šance na nápravu systému mezinárodních vztahů a institucí, musí se diskuse západních politiků a intelektuálů zbavit iluzí, pocitu nadřazenosti a musí se dobrat schopnosti přiznat vlastní omyly a zločiny minulosti.

Můžeme jenom doufat, že by v takovém případě zeslábl vliv politických celebrit; veřejných činitelů, jako jsou Jeffrey Sachs a Antje Vollmer, kteří dnes požadují co nejrychlejší ukončení války na Ukrajině „jednáním s Vladimírem Putinem“. Asi se k nim ještě nedoneslo, že ruský prezident neuznává samostatnost ukrajinského státu, ukrajinskou kulturu a jazyk považuje za odnož a nářečí ruštiny, a jednat o čemkoliv jiném než o kapitulaci „nacistů“ – rozuměj legálně zvolené vládě a prezidentovi Ukrajiny – vůbec nemá v úmyslu.

A můžeme se jenom modlit, aby ve Spojených státech Republikánská strana odolala novému nástupu bývalého prezidenta Donalda Trumpa, zřejmě nejnaivnějšího fanouška Vladimíra Putina v celém západním světě. Mají mnoho společného – třeba odpor k respektování práva a ke kontrole moci. Takže ruská agrese proti Západu ještě na Ukrajině může vyhrát – stačí, když znovu vsadí na ovlivňování amerického volebního systému – a ještě jednou uspěje.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)