KOMENTÁŘ. Na začátku každé diktatury a války je nevyhnutelně kýč. Neuznává zákon či slušnost, protože za všech okolností dává přednost oslnění emocí nad rozumem. Od chvíle, kdy se v Evropě začala prosazovat myšlenka národních kultur a později i národních států, se kýč stal i základem „politiky“.

Jako první si tohoto problému všimla poslední generace propojené multietnické střední Evropy v poražené Vídni po roce 1918. Spisovatel a esejista Hermann Broch popsal historická období, definovaná rozkladem hodnot a rozpadem společenství, které nahrazuje líbivá kýčovitost a ideologičnost.

V Československu na něj v šedesátých letech nedokonale navázal spisovatel Milan Kundera, když naopak dokonale popsal kýč jako ideologický nástroj totality, diktatury srdce a prázdného sentimentu. Sám však nepřekročil představu podle něj mimořádné a historicky formované „kulturnosti českého národa“.

Odmítal připustit, že velká většina českého „národního obrození“ nebyla ničím jiným než právě barvotiskovým kýčem.

Německo-americký historik Fritz Stern ve stejné době napsal svoji grandiózní práci „Politika kulturního zoufalství“, vysvětlující nástup nacismu rozpadem lokálních identit a kultur po sjednocení Německa. Proč je třeba to připomínat?

Vtělený kýč

Hermann Broch ještě v třicátých letech zvýraznil popis kýče ne jako estetického, ale především sociálního a politického fenoménu. Adolfa Hitlera považoval za prototyp novodobého člověka, který není už ničím jiným než kýčem („Kitch-Mensch).

Jak by se asi divil, kdyby viděl dnešní „politiku“ plnou podobných „Kitch-Menschů“ jako Donald Trump, s jeho candrbálovým Bílým domem, snem o Vítězném oblouku a přejmenování letišť, stadionů, muzeí a koncertních sálů po sobě samém.

Nebo, abychom neopouštěli česká humna, „političku“ v převleku za bramborový hranolek, premiéra slzícího ve Sněmovně nad vlastním osudem či jeho předchůdce, prohlašujícího „hlavně slušně“ i při předstírání slepoty vůči korupci svých spolustraníků.

Publikum chce už opět jen chléb a hry. Dejte nám je a budeme znovu poslouchat, obdivovat a nenávidět podle rozkazu. Existuje vůbec něco tak nedůstojného, aby nám kýč začal vadit?

A, samozřejmě, pánové Okamura, Rajchl, a bez výjimky celá pomocná škola Václava Klause pod názvem Motoristé sobě. Přiznejme si, že velká část českého národního společenství a většina české politické scény nejen uvěřila v kýč, ale je kýčem sama o sobě.

Hermann Broch nekompromisně dovozoval, že povinností novodobého politika je ctít „zodpovědnost za dějiny“ – ne následovat a vyrábět kýč. Kolik českých politiků tento požadavek splňuje?

Je v tom temné varování. Broch už v třicátých letech, kdy většina německého „lidu“ nadšeně aplaudovala diktatuře, napsal „kdo vyrábí kýč, je zločinec“ – a pak vypukla druhá světová válka.

Poslední Čecháček

Současná devoluce trumpovské Ameriky je destruktivním kýčem, který ničí smysl celého poválečného období, kdy mezinárodní pravidla spolupráce, právního státu a demokracie na Západě naplňovaly představu o pokroku civilizovanosti.

Češi a Slováci o to díky otrocké podřízenosti komunistické nadvládě přišli. Období svobody po konci komunistického režimu bylo příliš krátké, aby změnilo naše návyky slouhovství a přikrádání, planého vlastenčení bez ochoty dělat pro vlast něco jiného než jen mávat prapory a vykřikovat hesla, když nic nehrozí, a po zbytek času mlčet.

Většina českého společenství tedy v této chvíli jen zaplouvá zpět do známého prostředí.

Přiznejme si proto, že sama česká národní identita moderní doby vyrostla z kýče. Už v roce 1845 si nepokorný Karel Havlíček Borovský utahoval z planého a sentimentálního „vlastenčení“ Josefa Kajetána Tyla a jeho kýčovitého kusu „Poslední Čech“.

Dodnes se nikdo neodvážil zodpovědět otázky po smyslu české identity ve světě, které v osmdesátých letech položil Hubert Gordon Schauer. Sto let po Havlíčkovi historik Václav Černý popsal nadčasovou bezcharakternost „Čecháčka“.

A jen o další generaci později brilantní básník, diplomat a myslitel Jiří Gruša psal s opovržením o banalitě sladkobolného a ufňukaného českého „heimatfilmu“.

Nejpronikavější mysli českých moderních dějin se shodují na tom, že české vědomí nepotřebuje a nechce pravdu o sobě. Díky svým vůdcům raději balancuje mezi otevřenou lží a sněním.

Chcete příklady? Tomáš G. Masaryk a Václav Havel stavěli sny bez ohledu na realitu. Zbytek československých a českých prezidentů byli přinejlepším jen lháři, v horším provedení podvodníci nebo dokonce masoví vrazi. Nechceme to vidět.

Děláme hrdiny ze zbabělců a zločinců. Nechali jsme vraždit a věznit skutečné a dokonce i válečné hrdiny. Nechali jsme je zmizet z národní paměti a raději oslavovali vylhané legendy. V každé historické zkoušce moderní doby jsme jako společenství selhali.

Jen chléb a hry

Málokomu to vadí a pro nový svět à la Trump je to přece perfektní výbava. Politika ideových programů, paměti, hrdosti a „zodpovědnosti za dějiny“ už v dnešním světě sociálních sítí dávno netáhne. Táhnou individuální pseudovůdci, „kýčolidi“ a jejich hysterické výkřiky a videa.

Publikum chce už opět jen chléb a hry. Dejte nám je a budeme znovu poslouchat, obdivovat a nenávidět podle rozkazu. Existuje vůbec něco tak nedůstojného, aby nám kýč začal vadit?

Americký, nebo chcete-li, trumpovský „kýčismus“ bude opakovat naše historická selhání, jen ve větším měřítku. Nové podmínky potřebují, aby se desetimilionové české společenství a hlavně jeho politika zbavily sentimentů devatenáctého století a staly se sebevědomým spoluhráčem.

Abychom si všimli, že současnost vůbec poprvé v historii nezná jiná než kolektivní, v našem případě evropská řešení. Ekonomicky, politicky a především v zárukách vzájemné bezpečnosti. Maďarsko a Slovensko mohou zkoušet vlastní cesty, ale už nyní viditelně selhávají.

Nový český premiér Andrej Babiš nevěří ani na hodnoty, ani na historická poučení. Věří v moc kýče a sám je jeho zosobněním. Věří v osobní moc.

Opovrhuje svými „koaličními partnery“ z nutnosti a udělá všechno, aby se mu po únoru, kdy je bude naposled potřebovat ve Sněmovně pro hlasování o jeho vydání k trestnímu stíhání, nepletli do cesty.

SPD uplatil výnosným místem předsedy sněmovny pro jejího předsedu Tomia Okamuru. Výměnou za to dostal do vlády nestranické odborníky, kteří k němu mají podstatně blíž než k SPD. Dalšího z koaličních partnerů, Motoristy sobě, Andrej Babiš považuje za partu zmatených amatérů, jejichž hlavní význam vidí v jejich schopnosti vytvářet mediální problémy a kauzy.

Sám tak v tichosti přesunul pravomoci skutečného řízení zahraniční politiky na Úřad vlády. Profesionálně připravená čistka a rušení klíčových odborů ministerstva to jen stvrdily.

Premiér tak výhradně se svými poradci bez odborné podpory bude v zákulisí sám rozhodovat o nejdůležitějších otázkách bezpečnosti státu. Motoristé a SPD budou moci dál hrát tak leda kýčeplné loutkové divadlo.