KOMENTÁŘ. Právo se přirovnává k tmelu, který drží pohromadě společnost, se všemi jejími institucemi, lidskou různorodostí, politikou a morálkou. Mělo by představovat společný jazyk a zároveň důvěrně známý prostor bezpečí pro každého. Tedy – alespoň teoreticky.

České pojetí právní společnosti nebo, chcete-li, právního státu zatím stále ještě vnímá právo spíše jako exkluzívní pojištění pro vyvolené a nedotknutelné držitele moci. A moc si mezi všemi, kdo by měli právo prosazovat, stále ještě nachází dost poslušných a naslouchajících posluhů.

Třicet čtyři let po údajně revoluční změně režimu nás stále ještě provází odér přisluhovačství justice, státního zastupitelství i policie jakékoliv moci.

Nezájem státního zastupitelství

Mluvčí Městského státního zastupitelství v Praze pan Aleš Cimbala sdělil České televizi, že orgány činné v trestním řízení se nebudou zabývat podněty k vyšetření postupu Státní bezpečnosti a soudů v takzvané kauze Olšanských hřbitovů. HlídacíPes.org o ní obsáhle informoval v souvislosti s neúspěšnou kandidaturou soudce Roberta Fremra na Ústavní soud.

Uvedli jsme svědectví o podvodech StB, nezákonných postupech a manipulacích i o mučení v ruzyňské věznici či o podvodném psychiatrickém posudku. Uvedli jsme i jména estébáků zodpovědných za tyto i tehdy protizákonné postupy.

Mluvčí Cimbala však nyní sděluje: „S ohledem na skutečnost, že nyní doručené podání obsahovalo de facto jenom odkaz na veřejně dostupné informace a neobsahovalo žádné nové relevantní informace, tak nebylo namístě v tuto chvíli přijímat žádné nové opatření.“

Takže pan Cimbala zapomněl, že zákon ukládá státnímu zastupitelství vyšetřovat z vlastní iniciativy podezření na spáchání jakéhokoliv trestného činu – samozřejmě bez ohledu na to, jak se o nich dozví.

Pan Cimbala občanům sděluje, že státní zástupci v Praze buď neumějí číst, nebo že si nedokážou z Archívu bezpečnostních složek vyžádat příslušný spis V41822, který má dvacet svazků a přes pět tisíc stran se všemi potřebnými dokumenty, anebo že jim je to z jakýchkoliv důvodů úplně jedno.

Koneckonců, museli by zpochybňovat minulost Roberta Fremra, který je dnes místopředsedou Vrchního soudu v Praze a tedy jejich pravidelným partnerem.

Kauzu mezitím na vyžádání prezidenta republiky s mimořádnou profesionalitou zpracoval tým Ústavu pro studium totalitních režimů.

Prokázal mimo jakoukoliv pochybnost, že ve zmíněném červencovém rozhovoru s HlídacíPes.org soudce Fremr nemluvil pravdu, když předstíral, že netušil, že celý případ byl Státní bezpečností od počátku zmanipulovaný.

Nad archívními dokumenty tehdy autorovi tohoto textu řekl doslova: „Vždyť tady z toho vyplývá, že řada těch důkazů byla pořízena zjevně protiprávním způsobem a my bychom je vůbec nesměli použít. Paní Eretovou bychom s největší pravděpodobností vůbec nemohli soudit. Strašné vědomí. Bylo to tak dobře připravené a já musím přijmout, že jsem byl naivní. Zmanipulovali nás.“

Ani to však státní zastupitelství nezaujalo.

Jen nesahat na platy

Několik dní po našem rozhovoru ještě na Pražském hradě novinářům soudce Fremr tvrdil, že se o zmanipulování kauzy Státní bezpečností dozvěděl až v rámci výše zmíněného rozhovoru: „Ta kauza je stará 36 let. Byla ošklivá, měl jsem z ní pachuť, ale měl jsem za to, že jsme postupovali v souladu se zákonem. Ještě před devíti dny jsem žil v přesvědčení, že tam žádná vada není. StB poškodila nejen pana Ereta a paní Eretovou, ale i mě.“

Dvacátého října však soudce Fremr v reakci na vyjádření historiků ÚSTR musel konečně přiznat, že o zapojení Státní bezpečnosti celou dobu věděl: „To, že případ z větší části vyšetřovala StB, jsem já i celý soudní senát od počátku věděli, ze spisu to bylo na první pohled patrné. Tuto skutečnost jsem nikdy nepopíral.“

Hodnocení nechávám na laskavém čtenáři.

Konečná zpráva ÚSTR však hlavně znovu připomněla, že soudci byli součástí systému komunistického režimu a že především trestní soudci v žádném případě nebyli nezávislí na politické moci.

Polistopadový nedostatek principiálnosti dovolil justici i orgánům činným v trestním řízení nerušeně pokračovat v posluhování moci. Leda by jim sáhla na platy. To pak jde loajalita stranou.

Jednou ze zajímavějších osobností české justice je bezesporu soudce Okresního soudu ve Vyškově Pavel Vrcha, který často, veřejně a lehce kontroverzně komentuje dění v justici. Je mimochodem jediným soudcem, který kdy na vlastní žádost odešel z Nejvyššího soudu pro nesouhlas s jeho rozhodováním.

Na svém blogu se zamyslel nad tím, jak by soudci a státní zástupci na snížení platů reagovali: „Může se také stát, že se tím do jisté míry změní vnitřní postoj soudců či státních zástupců k fungování státu. Budou si pochopitelně stále muset plnit své zákonem stanovené povinnosti. Ale u mnohých z nich se může dostavit jistá nedůvěra zasetá nepředvídatelností či nestabilitou chování státu.“

Není snad ústavní povinností jediné nepolitické moci ve státě vždy a za všech okolností kontrolovat předvídatelnost a zákonnost rozhodování státu? A nejen když se jedná o soudcovské platy?

Až přijdou správní lidé

A ještě dva malé přídavky o zvláštních způsobech zastánců práva pro privilegované. Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) sice nevysvětlí, proč namísto kriminální policie vyšetřuje podezření na trestnou činnost v IKEM, ale když na to upozorní novinář Jaroslav Kmenta, hned ho vyzve k vydání dokumentů a vyhrožuje mu popotahováním.

Mluvčí premiéra to hájí a že prý s tím premiér nemá co společného. Jenom nezmínil, že pořádný premiér by ředitele GIBS za takový přešlap okamžitě volal k odpovědnosti.

A podotek druhý: po Senátu čerstvě chodí namlouvači, že prý je na Ústavní soud potřeba dostat konečně pár právníků s politickou praxí, hlavně prý z vlády a z parlamentu.

Vyzývají, aby tedy senátoři moc nenaslouchali návrhům prezidenta, dokud se nezačne konečně radit s těmi „správnými lidmi“. A senátoři, kterým se to nelíbí, to ovšem neřeknou veřejně, ale jen to potichu sdělí novinářům.

Právo by mělo představovat společný jazyk a zároveň důvěrně známý prostor bezpečí pro každého. Tedy – alespoň teoreticky. Právo je prý minimum morálky, které musí být společné všem. Pokud je společné jen některým, pak to není právo ani morálka.