KOMENTÁŘ. Co jsi říkala tomu, jak táta Andrej prohlásil Slovensko za příklad a nařídil všem členům nové vlády vykonat co nejrychleji návštěvu v Bratislavě? Nebo jak předseda Okamura zbavuje v potu tváře Sněmovnu vlajek? Tu ukrajinské, teď zase vlajky Evropské unie…

Ahoj Lůzo, sestro moje!

„Habemus papam! URAAAA!“ V tu chvíli, kdy po třech dnech ostudy ohlásili, že máme novou vládu, jsem si představoval, jak se z komína Sněmovny po vzoru Vatikánu valí bílý kouř, aby tu dojemnou zprávu zjevil lidu a celému světu.

A jen o desítky vteřin později z vrat Sněmovny vychází špalírem dojatých poslanců, oděných v lidové kroje, nový premiér v černočerném fraku. Nastupuje do naleštěné otevřené limuzíny ZIL z roku 1959 s bílými boky pneumatik, a zaklesnut v kolenních podpěrkách vestoje zdraví armádní jednotky nastoupené ve Sněmovní ulici a na Pětikostelním náměstí.

Pomalu jedoucí limuzínu zdraví znovu a znovu hromové URAAAA nadšených obránců vlasti. Při sjezdu na Valdštejnské náměstí se rozezní zvony malostranských kostelů a nového premiéra zdraví složky Záchranného systému a Policie České republiky ve slavnostních uniformách se zlatými šňůrami.

V Tomášské ulici jásají Sokolové, sportovní svazy a zahrádkáři a už se vůz s premiérem stáčí na náměstí Malostranské, kde jsou i tisíce nadšených občanů, zástupců to všech krajů, vítán znovu neutuchajícím URAAAA příslušníků letectva a dělostřelectva.

Neviděl jsem, samozřejmě, všechno, ale z těch desítek proslovů poslanců a poslankyň ze všech stran, které jsem zhlédl, nebyl jediný, který by ve mně vzbudil hrdost nebo úctu.

Ještě jedna zatáčka zpět do Sněmovní ulice, kde nového premiéra znovu vítají hlasité pozdravy všech poslanců a jejich asistentů, nastoupených před staroslavnou budovou Sněmovny. Ti zasypávají krokem projíždějící vůz právě vyfasovanými květinami.

Některé štěstím slzící poslankyně ANO po vzoru kolegyně Schillerové poklekají na chodník a vztahují ruce ke svému předsedovi. Ne jednou, ale třikrát objede premiér sídlo Sněmovny, byv po celé trase vítán nadšenými davy a hromovým URRAAA z hrdel vojska.

No, kéž by to tak bylo. Byla by alespoň sranda.

Ve skutečnosti jsem protrpěl tři dny u počítače a sledoval tu žabomyší ostudu s narůstající panikou. Neviděl jsem, samozřejmě, všechno, ale z těch desítek proslovů poslanců a poslankyň ze všech stran, které jsem zhlédl, nebyl jediný, který by ve mně vzbudil hrdost nebo úctu.

Neviděl jsem důstojnou práci pro stát a jeho budoucnost, pro lidi, neslyšel jsem nic o tom, co by nás spojovalo – jen tyjátr třídního boje dvou part zapšklých a nedůstojných puberťáků a puberťaček. Český parlament se odmítá naučit demokracii, tedy povinné spolupráci všech pro všechny, i když spolu nesouhlasíme. Napiš, jak se to líbilo Tobě!

Joj, čardáš!

My to máme, Lůzo, snadné, protože jsme se naučili, že to, že jsme sourozenci a rodina, je důležitější, než to, že se v politice skoro na ničem neshodneme. Taky nám to trvalo, ale dneska už víme, že to jde.

Nechtěla by sis, prosím Tě, z toho udělat byznys a učit je? Přemýšlej o tom! Ale nevím, třeba teď ještě oslavuješ a křepčíš s radostí nad vítězstvím „svých“ kluků a holek nad tou druhou partou. Jenomže, ptám se Tě, jakou to hru vlastně hrajeme?

Mě na té ostudě zajímalo nejvíc to, o čem nikdo nemluvil. Protože to může být za chvíli hodně důležité a my budeme hrát překvapené. Chceš příklad?

Táta Andrej prohlásil Slovensko za příklad a nařídil všem členům nové vlády vykonat co nejrychleji návštěvu v Bratislavě. Okamura tam pojede určitě aspoň třikrát. V Čechách a na Moravě úředně nařízené „Povinné Fico“ je přitom autorem největší pitomosti v poválečné střední Evropě.

Po osmdesáti letech kvůli pár desítkám hektarů v trase možné dálnice Fico probudilo oficiálně vyhaslé Benešovy dekrety a udělalo z nich zásadní vnitropolitickou otázku maďarských voleb. A jak už to ve volební kampani bývá, už teď se tam vyhrožuje odvoláváním velvyslanců a stížnostmi k Evropské radě a unii.

Joj, čardáš! Povinné Fico teď žebrá u Velkého bílého otce ve Washingtonu, aby s tím pomohl, než bude ostuda, a slibuje, že za to odteď až do konce světa budou všechny jaderné elektrárny na Slovensku jen americké.

Paní, která jako ministryně nikdy nenechala Vojenskou policií vyšetřit ani jeden z dokonce zveřejněných otevřeně korupčních případů, v klidu a za potlesku chcimírů přešla do Sněmovny a jistě se neztratí.

Ale co když to nebude stačit? Takže se klidně může stát, že čeští ministři se na befel nechají vtáhnout do takovéhle pitomosti. A nikdo o tom v české Sněmovně neřekl ani popel. HURRAAAA!

Nebo, co říkáš tomu, že za ty tři dny hudrování a natřásání peří ve Sněmovně nepadlo ani slovo o tom, že za poslední čtyři roky Vojenská policie nevyšetřila ani jeden případ korupce v armádních zakázkách? A že jich bylo.

Jana Černochová, samozřejmě, o ničem z toho nevěděla, ale dva dny před koncem ministrování na obraně zničila spolek Drony Nemesis, který posílal drony, placené ze sbírky občanů, na Ukrajinu.

Tím ovšem dobrovolnický spolek „zločinně“ deformoval korupční trh, kterému paní Černochová jen dva dny před skončením svého působení na obraně splnila největší přání a zničila Nemesisty na základě podezření, že „dosahovali nepřiměřených zisků a zneužívali peněz dárců“.

Paní, která jako ministryně nikdy nenechala Vojenskou policií vyšetřit ani jeden z dokonce zveřejněných otevřeně korupčních případů, v klidu a za potlesku chcimírů přešla do Sněmovny a jistě se neztratí.

Zájem země a našich spojeneckých závazků? Ale kde. Tady Ti, Lůzo moje milá, posílám k zamyšlení jen pár dávno zveřejněných příkladů – a to jenom z nového byznysu dronů. Co říkáš zakázce předražené o čtrnáct tisíc procent? Stovkám milionů za tři bezpilotní dronové vrtulníky, vyráběné za pár set tisíc?

A vsadíš se, že nic z toho se vyšetřovat nebude ani s novou vládou? Spolek Nemesis jen přijde o výrobní linku a haly, zkušené pracovníky a špičkové kontakty na Ukrajině, které ho držely na světové špičce. Přijdeme o to my všichni. A jako vždy se napakují jen ti správní soudruzi.

A tak zatímco stát a my všichni přicházíme o miliardy kvůli korupci, předseda Okamura – přiznej si, že přezdívka Oční můra se Ti líbila – zbavuje v potu tváře Sněmovnu vlajek. Tu ukrajinské, teď zase vlajky Evropské unie…

Jářku, to je politika? To je v zájmu země, která nemá jinou bezpečnostní, politickou a hospodářskou záruku a zajištění? Jeho oblíbenec za oceánem se už úplně zbláznil a neposlušným Evropanům, tedy i nám, vyhrožuje trestnými cly za to, že si dovolují nesouhlasit s jeho přáním okupovat ve jménu celosvětového míru Grónsko.

Jeho ozbrojenci už střílejí v ulicích amerických měst pokojné demonstranty, a když se neplní nic z jeho „míru v Gaze“, prohlásí to za fenomenální úspěch a zakládá mírové „něco“, kam Tě přijmou, jenom když složíš do kasy, kterou bude on osobně kontrolovat, miliardu dolarů. Proto tam asi pozval osobně i maďarského premiéra Viktora Orbána.

Lůzo moje drahá,

za posledních sto let nedokázal žádný komunistický, sovětský nebo ruský špión zničit důvěryhodnost Spojených států a transatlantické spojenectví jako tenhle Donald Trump.

Ale zpátky domů. Pamatuješ, jak jsme se také nemohli shodnout, když si nevěřila, že v české justici vždycky stačilo znát „správné lidi“, a „správný člověk“ se „správnými kontakty“ došel kam potřeboval, i kdyby měli jít do vězení nevinní?

Přesvědčil Tě až Jirka Paroubek, když hloupě v novinách přiznal, že nejdůležitější je mít advokáta, který má známosti na soudech. Hele, schválně, pamatuješ, že jsi mu taky svého času fandila?

Jako novináři píšeme o konkrétních případech zneužití justice už hodně přes dvacet let. Politici dělají slepé a hluché už od roku 1989. Teprve, když se justice dotkne jich osobně, začnou fňukat. Jako teď táta Andrej.

Přímo ve Sněmovně řekne do mikrofonu, že se nenechá vydat soudu, protože soudům nevěří. A nezvedne se nikdo, kdo by mu připomněl, že právo má platit pro každého stejně a politik by měl mít odvahu to občanům dokázat vlastním příkladem. Co myslíš, Lůzo, mají snad všichni poslanci strach, že by se jich to někdy mohlo taky dotknout, nebo jsou prostě jen tupí a hloupí?

No, a nakonec Ti, moje milá sestro Lůzo, připomenu můj oblíbený evergreen, prohraný spor pitomé a zkorumpované státní byrokracie a přidružených „politiků“ s firmou Diag Human. Po třiceti letech sporů, soudů a arbitráží je skončeno. Budeme muset zaplatit více než sedmnáct miliard.

Před čtvrt stoletím hloupý a zkorumpovaný sociálně demokratický poslanec a právník Koudelka  zbojkotoval usnesení vlády – to byl husarský a hodně pitomý kousek – ve chvíli, kdy to celé mohlo skončit dohodou na méně než pětině dnešního dluhu. Spíš šestině.

Teď je z něj náměstek ministra spravedlnosti v Babišově nové vládě. V té tři dny trvající dramaticky nudné a prázdné parlamentní řeži o tom, jaksi samozřejmě, nepadlo ani slovo. Nedej Bože, aby ten dluh začal někdo vymáhat v zahraničí exekucemi – ta ostuda, díra v rozpočtu, ale nikdo za nic učitě nemůže.

Platit to budeme, samozřejmě, my všichni. URRAAAA!

Tak co myslíš, sestro moje? Není toho trochu moc, o čem se ve Sněmovně mlčelo? Takže přijeď, ať tentokrát uvaříme něco spolu. Knedlíky, brambory a rýže čekají ve špíži. Nemusíš nic vozit. Společně uvaříme, společně sníme. A bude legrace.

Autor tohoto textu se kauze Diag Human věnuje dlouhodobě, napsal o ní knihu Tunel plný krve. V minulosti několik let pracoval v právním týmu Diag Human; pro majitele firmy Josefa Šťávu zpracovával archiv celé kauzy.