KOMENTÁŘ. Poslední velký rozhovor, který poskytla nová nejvyšší státní zástupkyně Lenka Bradáčová, bohužel naznačuje, že sdílí přesvědčení, že nejdůležitějším posláním jejího úřadu není vyšetřování každého opodstatněného podezření z trestného činu, ale za každou cenu bránit stát a jeho jakkoliv nemravné představitele. Stát se v jejích očích prostě nemůže dopustit chyby či omylu, natož, nedej Bože, aby se mohl vrcholný politik dopustit něčeho nezákonného. Proto se chyby ani omylu nemůže dopustit samo státní zastupitelství.

Nejvyšší státní zástupkyně výslovně zmínila citlivou oblast znaleckých posudků, kvůli kterým prý v některých mediálně sledovaných kauzách státní zástupce neuspěl.

Dodejme, že, bohužel, často až po mnoha letech, kdy celý proces končil nejen ostudou, ale i zničenými životy obžalovaných. To však státní zástupce nezajímá.

Je obrovskou škodou, že v Bradáčovou vyjmenovaných kauzách – tedy armádního nákupu transportních letounů CASA, jízdenek pražské MHD a kauz spojených s OKD – nesdělila jediný konkrétní detail a důkaz, který by její tvrzení podpořil.

To by mělo velký význam, protože by to umožnilo diskusi třeba i o chybných postupech veřejné žaloby nebo soudu. Ale to nejde. Státní žalobce přece nikdy žádnou chybu udělat nemůže; alespoň v očích Lenky Bradáčové. Ta namísto toho přednesla zásadní návrh, jak se zbavit nejasných a jakýmkoliv způsobem „nekvalitních“ znaleckých posudků.

Všechny nedostatky by podle ní vyřešilo zřízení státního znaleckého ústavu, kde by státem vybraní a placení znalci všech oborů na zakázku zpracovávali pro státní zastupitelství potřebné posudky.

Člověku s trochou historické paměti z toho musí mrazit. Ještě dnes v části justice přetrvává sentiment služebných úředníků státu a ne nezávislé moci, stát korigující.

Ústav plný znalců

Už třicet let je trestní řízení postaveno na principu rovnosti stran procesu. A teď by měl mít stát, tedy státní zastupitelství, svůj vlastní, nikomu jinému nepřístupný znalecký ústav, nevyhnutelně vyzařující autoritu státu víc, než tu odbornou.

To je ona kýžená rovnost stran v procesu? Anebo to nejvyšší státní zástupkyně naopak zamýšlí dokonce jako vytvoření jediného znaleckého ústavu, kam by se musela obrátit i obhajoba, která je z definice protistranou státu? A kdo by byl zřizovatelem takového znaleckého ústavu? Snad ne ministerstvo spravedlnosti?

Argumentovat tím, že podobné instituty existují v několika západoevropských zemích, nemá smysl. Jde o země s kvalitou skutečně nezávislé justice, kde by sebemenší pokus o korupci, zneužití moci či podání nepravdivého znaleckého posudku narazil v první minutě.

Nejvyšší státní zástupkyně by se mohla spíše poučit ve Velké Británii, kde znalci obou stran na příkaz soudce musejí společně najít ve svých stanoviscích vše, na čem se shodují, a soudu pak písemně a opět společně objasnit důvody neshod na zbývajících momentech.

Dokázalo by se ale české státní zastupitelství, stejně jako policie, zbavit „svých“ vždy poslušných „znalců“, například nechvalně známé společnosti Česká znalecká, o které už jsme tolikrát psali?

Všimněte si – Městský soud nic nevyšetřuje a označí právně nemyslitelnou změnu protokolu o rozhodnutí soudu za „písařskou chybu“.

Mnohem větším problémem, než znalci, je neochota nebo spíše neschopnost soustavy státního zastupitelství sloužit zákonu namísto posluhování momentální politické státní moci.

Hlídacípes.org opakovaně psal a přinášel důkazy o korupčním jednání dnešního ministra spravedlnosti Pavla Blažka a jeho náměstka Radomíra Daňhela v kauze Diag Human a dokonce o podání nepravdivého znaleckého posudku. Státní zastupitelství zarytě mlčí už patnáct let.

Pražské městské státní zastupitelství dokonale vymlčelo i podané trestní oznámení podepřené osmi vesměs Blažkem podepsanými dokumenty.

Paní Bradáčová na veřejném setkání odmítla, že by státní zastupitelství muselo ze zákona vyšetřovat podezření na spáchání trestného činu, nezávisle na tom, jakým způsobem se o něm dozví. A že ji nezajímá, jestli někdo přinesl konkrétní důkazy o otevřeně korupční nabídce úplatku 50 milionů pro rozhodce docenta Jiřího Schwarze opět v kauze Diag Human.

Soudí dál, zapomeňte

Jedna z nedávných veřejně známých trestních kauz, Opencard II, ukázala skandál, pro který by v zemích, na něž paní Bradáčová odkazuje, padaly justiční i politické kariéry.

Soudce Městského soudu v Praze Alexandr Sotolář zneužil své pravomoci tím nejhorším představitelným způsobem: falšoval protokoly o svědeckých výpovědích v jejich opačné vyznění, aby mohl státním zástupcem obžalované křivě odsoudit. A dělal to opakovaně, než mu odvolací instance napodruhé věc odňala.

Ten člověk je soudcem dál. Ale stranou zůstalo, že jednal s vědomou podporou intervenujícího státního zástupce. Ten, namísto aby ve chvíli, kdy přímo při jednání soudu vyšly podvody soudce najevo, okamžitě zasáhl a obvinil ho ze spáchání trestného činu, z deliktu soudce naopak procesně těžil a trval na potrestání nevinných lidí.

To vypadá spíš na spiknutí, než na obvyklé neutrální „pochybení“, jež státní zastupitelství i tak nerado přiznává. I v tomto případě jenom mlčelo.

Usvědčení soudce z manipulace s důkazy ve snaze odsoudit nevinné není banalita. Je šokujícím zpochybněním české justice a čistým zneužitím soudcovské pravomoci a měla by být vyšetřena.

Mělo by být zjištěno, proč tak soudce jednal, a zda si stejně nepočínal i v jiných případech, stejně jako zda se i tam na věci nepodílelo státní zastupitelství. K tomu má veřejná žaloba k dispozici jen vlastní vnitřní systém dohledu a dozoru. Ten ale nemůže aktivovat nikdo jiný, než státní zastupitelství samo. Také v tomto případě jen mlčí.

Tomu, že nemuselo jít o nahodilé „pochybení“, může nasvědčovat nejnovější „problém“ soudců Městského soudu v Praze, na který upozornilo Stanovisko unie obhájců České republiky z 28. ledna.

Podle něj došlo na Městském soudě k situaci, která zakládá podezření z manipulace se spisem a dokonce ke změně výroku soudu.

„Obsah protokolu o rozhodnutí soudu nemůže být zpětně označen za písařskou chybu, je-li již podepsán soudcem. Za velice znepokojivou pak Unie obhájců ČR považuje informaci doplněnou fotografiemi, z nichž by mohlo vyplývat podezření, že původní obálka s protokolem o hlasování v této věci (na rubu opatřená 1 razítkem Městského soudu) a všitá před stejnopis inkriminovaného usnesení byla posléze vyměněna obálkou, která je zřetelně všita jiným způsobem, a navíc na rubové stránce označena dvěma razítky Městského soudu v Praze.“

Všimněte si – Městský soud nic nevyšetřuje a označí právně nemyslitelnou změnu protokolu o rozhodnutí soudu za „písařskou chybu“.

Jen pro zajímavost, a aniž by autor měl v úmyslu cokoliv naznačovat, členem senátu, o jehož případ a spis šlo, je opět „slavný“ soudce Alexandr Sotolář, který trestnímu stíhání za pozměňování přepisu výpovědí obžalovaných v kauze Opencard II v jejich neprospěch unikl jen za cenu kárného řízení.

To ho ovšem zbavilo pouze vedení senátu. Soudit může dál. Hlídacípes.org požádal mluvčího městského soudu v Praze o vyjádření ke stanovisku Unie obhájců. Zde je:

„V současné době se spis nachází u Vrchního soudu v Praze, kde je přezkoumávána stížnost proti rozhodnutí o opravě protokolu, ve které jsou obsaženy obdobné námitky, které uvádí Unie obhájců ČR. Dokud se spis z Vrchního soudu v Praze nevrátí, místopředseda Městského soudu v Praze nemůže ohledně manipulace se spisem nic dalšího předjímat.“

Autor tohoto textu se kauze Diag Human věnuje dlouhodobě, napsal o ní knihu Tunel plný krve. V minulosti několik let pracoval v právním týmu Diag Human; pro majitele firmy Josefa Šťávu zpracovával archiv celé kauzy.