KOMENTÁŘ.  Kanadský premiér Mark Carney připomněl v Davosu demokratickému světu, že mlčení tváří v tvář velmocenskému zastrašování je tou nejhorší a nejhloupější strategií. Použil k tomu slavný, skoro padesát let starý příměr československého disidenta a později prezidenta Václava Havla o zbabělém zelináři, který pro svoje pohodlí vyvěšuje nesmyslná totalitní hesla, kterým nikdo nevěří, jen aby si ho moc nevšimla. A sál plný hlav států a prominentů z celého světa povstal a aplaudoval. Zdalipak povstal i Andrej Babiš?

Kanada není velmoc a má „jenom“ čtyřicet milionů obyvatel. Evropské Finsko jich má dokonce jen něco málo přes pět a půl milionu. Všimněte si, vlastně jen polovinu obyvatel České republiky. Má tisíc tři sta dvacet šest kilometrů společné hranice s Ruskem, ve kterém žije šestadvacetkrát víc lidí.

Ruští nacionalisté v parlamentu Finsku neustále připomínají, že bylo přes sto let jen provincií carského Ruska. Samostatnost dostalo prý „jen omylem“. Finský prezident Alexandr Stubb si přesto v Davosu nebral servítky. Válku na Ukrajině opakovaně nazval agresí a zdůraznil, že pokud by se Rusko odvážilo Finsko napadnout, bude se za každou cenu bránit, i kdyby to mělo být bez pomoci Spojených států.

„Tato válka (na Ukrajině, pozn. autora) byla naprostým strategickým selháním prezidenta Putina. Zvětšil velikost NATO. Udělal Ukrajinu evropskou. Zvýšil obranné rozpočty evropských zemí. A my se třeseme a ptáme se, jestli jsme schopni se bránit? Má odpověď je: Ano, jsme!“

A ještě jemně připomněl, že Finsko má jednu z nejlépe vyzbrojených armád v Evropě, největší počet vycvičených záloh a nejlepší systém civilní obrany.

Transakční? Nemorální a zbabělý

Připomeňme ještě Norsko (přibližně stejně obyvatel jako Finsko) a Švédsko (stejně obyvatel jako Česká republika), které se okamžitě postavily za Dánsko, když prezident USA hrozil vojenskou okupací Grónska.

Stejně razantně odmítly vstoupit do Trumpovy soukromé „Rady míru“, která má pod jeho doživotním velením a bez ohledu na existující mezinárodní instituce nasměrovat celý svět k „Pax Trumpiana“.

Česká republika ústy svého premiéra nejprve prohlásila, že Grónsko bránit nemíní, aby po domluvě evropských spojenců v NATO opět Babišovými ústy halasně stvrdila, že Grónsko budeme bránit. Poněkud opožděnou pozvánku do Rady míru prý „studujeme“.

Český premiér Andrej Babiš v Davosu pro jistotu nepromluvil. Ve videu domácím fanouškům se sice pochlubil, vedle koho seděl, s kým se potkal na recepci, že slyšel projev Donalda Trumpa a že za dva dny dokázal jednat v zákulisí s představiteli více než deseti zemí a šéfy NATO, Googlu a Volkswagenu.

Ve zlomové chvíli světové politiky, kdy Spojené státy společně s Ruskem rozvracejí hodnoty, pořádek a instituce poválečné představy o demokracii a mezinárodních vztazích, se český premiér prostě neodvážil mít názor, kterým by světu sdělil, kdo jsme a kam jdeme.

Andrej Babiš nikdy nebyl státník a bezprincipiální „transakční politika“ velkých „hráčů“, rozuměj antidemokratů a diktátorů, mu nemůže nevyhovovat. Není schopen vnímat a chápat, že transakční znamená nejen bezprincipiální, ale z pohledu evropských dějin a politiky především nemorální a zbabělý.

Mnichovská dohoda z roku 1938, dodnes vyvolávající traumatizující diskusi, byla přece krásným příkladem přesně takové transakční politiky.

Pro každou zemi a společnost, které věří v demokratické hodnoty, nastal okamžik pravdy. Protože prezidenti a všichni, kdo věří, že na to, aby demokracie fungovala, stačí vyhrát volby, jen otevírají cestu k diktatuře.

Budiž znovu a znovu opakováno, že Češi jsou největším národem na světě, který se považuje za malý. Národem, který uplakaně oslavuje svoje porážky a odmítá nést zodpovědnost za jakýkoliv neúspěch. Který si libuje ve falešných mýtech a ještě falešnějších hrdinech svojí moderní historie.

Který svobodně a lehkomyslně zvolil komunistickou diktaturu a dovolil věznit a vraždit stovky hrdinů protinacistického odboje, likvidovat venkov i církve. Národ, který se nikdy nenaučil stydět a omlouvat za zločiny, páchané jeho jménem.

Naše loď přišla o kotvu

Britský premiér Keir Starmer a mnoho dalších politiků řady zemí se ostře ohradili proti sprosté lži Donalda Trumpa, když prohlásil, že spojenečtí vojáci zemí Severoatlantické aliance v Afghánistánu „zůstali trochu vzadu, trochu mimo frontovou linii… nikdy jsme je nepotřebovali“.

Z Prahy ani slovo nesouhlasu. Je to ponižující, i když se nevzdělaný a sprostý americký prezident po dvou dnech musel omluvit. Česká vláda se, samozřejmě, ozvala až po Trumpově omluvě. Jako kdyby právě tamními boji neprošly stovky našich nejlepších vojáků a jako kdyby tam devatenáct z nich nepoložilo život.

Evropa nikdy nesmí zapomenout, že Spojené státy ji ve dvacátém století dvakrát dovedly k vítězství ve strašlivých světových válkách a že se na osmdesát let staly kotvou obrany demokracie. Jenomže v této chvíli jsme na lodi, která o kotvu přišla.

Pro každou zemi a společnost, které věří v demokratické hodnoty, nastal okamžik pravdy. Protože prezidenti a všichni, kdo věří, že na to, aby demokracie fungovala, stačí vyhrát volby, jen otevírají cestu k diktatuře. S Hitlerem i Gottwaldem jsme to zažili na vlastní kůži.

Zachránit českou demokracii může asi už jenom finská cesta. Ale má k tomu naše politická třída a voliči dost odvahy?

Představte si to. Nekompromisně povinná a pečlivě strukturovaná vojenská služba. Diverzifikovaná teritoriální obrana. Důraz na občanskou výchovu ve školách. Nesmlouvavá otevřenost k pochybením a tvrdost vůči zradě.

Pokud bychom se totiž rozhodli jít dlouhou a náročnou finskou cestou, zjistili bychom rychle, že státu, jeho úředníkům a politikům nemůžeme tolerovat tak rozšířenou korupci. Šlo by to. Na konci té cesty bychom zjistili, že nejsme malý národ. Byl by to největší čin moderních českých dějin.

A pokud bychom při té transformaci potřebovali pomoc, Finové by nám určitě pár poradců či ministrů dodali.