KOMENTÁŘ. Máme jazyk a stát, ale jsme národem? Slavný Ernst Gellner dokazoval, že moderní národ je vlastně jedním z produktů průmyslové revoluce devatenáctého století. Do té chvíle organizaci společnosti diktovala tradice a držba půdy. Nebylo potřeba vzdělávat nové masy městského a převážně dělnického obyvatelstva pokud možno v jednom jazyce. V Čechách se v té chvíli stejně jako jinde objevila „vlastenecká inteligence“, která se stala hnacím motorem konstrukce české národní identity.

Je ironickým detailem, že první generace „národních buditelů“ se češtině jakožto národnímu jazyku musela nejprve učit. Přesto nakazila nové národní sebevnímání slepou vírou v „nové začátky dějin“.

Národnostní argumentace se rychle stala dominantním obsahem politiky v historicky vícejazyčném a multikulturním prostředí střední Evropy. Chyba. Česká politika tak byla stále více zahleděná do často vymyšlené minulosti a na pohled do budoucnosti jí nezbývaly síly.

Nebyla schopna pokládat otázky po smyslu etnické odluky či po tom, co nás spojuje. Provokativní otázky mladého Huberta Gordona Schauera právě po smyslu a obsahu českého „vydělení se“ (Naše dvě otázky, 1886) tak dodnes nikdo nezodpověděl.

Prostě jsme tu zbyli

Češi se Slováci nebyli po roce 1918 schopni ani ochotni vytvořit v zázrakem z nebe spadlém vlastním československém státě společný občanský a politický národ. Usnuli hned na začátku na obsazené národní hroudě a občanský demokratismus je nezajímal.

Většinově sdílíme snad jen instinkty a nekulturnost hmotné spotřeby.

Ferdinand Peroutka, který si s hrůzou uvědomoval dopady doby válečné i poválečné, už v roce 1946 smutně napsal, že „jsme prostě obyvatelstvo, které tady zbylo“.

Poválečná Třetí republika namísto svobodné diskuse naordinovala jen českou a slovenskou verzi národoveckého fašismu s etnickými a politickými čistkami, ostrou cenzurou a zákazem opozice. Nahradila ji už jen komunistická diktatura, ve které se z jakéhokoliv národního obsahu stala jen jazyková verze moskevských direktiv.

Po více než století nyní ve čtvrtině toho jednadvacátého stále marně hledáme, nebo spíše stále nehledáme, co by nás jako národ mělo spojovat. To, co nás dnes spojuje, totiž nemá s „národem“ jako hodnotovým minimem, sdílenou bezpečnou kulturní výbavou všech pro všechny, nic společného. Většinově sdílíme snad jen instinkty a nekulturnost hmotné spotřeby.

A co je nejhorší, nekončící víra v „nové začátky“ a vůdce nám nedovolila naučit se spolu mluvit. Pravda neexistuje jako zboží na polici supermarketu. Musíme k ní doputovat a teprve ji v diskusi různých pohledů a názorů objevovat a tvořit.

V diskusi, ve které může být oponentní názor důležitější než ten, který souhlasí s mým. V diskusi, která je vedená společným a teprve tehdy národním zájmem, ve které se právě proto všichni chtějí dohodnout.

Žádné otázky, žádné odpovědi

To, že to jde i u nás, dokazovalo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století disidentské společenství kolem Charty 77, v němž lidé nejrůznějších a často protichůdných názorů hledali a vždy nakonec nacházeli společný pohled a názor.

To, že tato už jednou zažitá ochota se dohodnout velmi rychle zmizela pod primitivním tlakem chaotické polistopadové „politiky“, je smutnou ilustrací historické plochosti „české otázky“.

Když už věci nerozumíš, vytáhni ideologii jediných svatých pravd – taková je neználkovská tradice české „politiky“.

Následující citát německého myslitele Karla Jasperse je starý přesně osmdesát let. Popisoval stav německé společnosti po dvanácti letech vlády nacionálního socialismu Adolfa Hitlera a šesti letech války. Ale kdyby to dnes vyšlo na stránkách českého tisku, nemusela by se měnit ani čárka.

„Máme jen stíny skutečně společného politického základu, na kterém bychom mohli stát a zachovat si solidaritu i během nejostřejších sporů. Velmi nám chybí vzájemná komunikace a naslouchání si navzájem. Chybí nám pružnost, kritika a sebekritika. Máme sklon k dogmatismu. A co je ještě horší, mnoho lidí ve skutečnosti nechce přemýšlet. Chtějí jen slogany a poslušnost. Nepokládají žádné otázky a nedávají žádné odpovědi, kromě opakování naučených frází. Umí jen tvrdit a poslouchat, nic jiného.“

Současný technologicky a ekonomicky propojený svět je postaven na schopnostech komunikace. Jen těžko může rozumět naší sebeizolaci, nezměněné od instinktů obrozeneckého Ladislava Čelakovského, který napsal:

„Nevěřme nikomu na světě šírém, nemáme jednoho přítele tam!“ Perfektně to v minulých dnech souznělo s až naivistickým poučováním nejnovějšího českého ministra zahraničí Petra Macinky tváří v tvář těžkým váhám mezinárodní politiky v jedné z panelových diskusí Mnichovského bezpečnostního fóra.

Od dob obrození se v Čechách, na Moravě i ve Slezsku daří v politice především žvanilům a podvodníkům. A pověstný „lid“ – slovo, jehož váhu a skutečný obsah Jan Werich postavil na roveň slovu „prd“ – jim až příliš často věří.

Když už věci nerozumíš, vytáhni ideologii jediných svatých pravd – taková je neználkovská tradice české „politiky“. Chcete příklady? „Svatá“ cesta na Rus českých vůdců Palackého a Riegera v roce 1867, Benešova slepá víra nejprve ve Francii, pak v o deset let opožděnou výstavbu systému pohraničních opevnění a nakonec v československé komunisty a Stalinovu diktaturu.

A ke stejné nepoučené naivitě patřila i slepá víra „osmašedesátníků“ v sovětskou toleranci československého pokusu o socialismus s lidskou tváří nebo prakticky bezvýhradná podpora rozkradení státu v devadesátých letech.

Stále stejné lži o minulosti

Od dob obrození se v Čechách, na Moravě i ve Slezsku daří v politice především žvanilům a podvodníkům. A pověstný „lid“ – slovo, jehož váhu a skutečný obsah Jan Werich postavil na roveň slovu „prd“ – jim až příliš často věří.

Zahrnují nás slovní vatou a předstíráním, abychom si nevšímali metastázující korupce a jejího propojení se státem. Už nám nevadí otevřeně oligarchická ekonomika, zbabělá policie, státní zastupitelství i justice, slepé a hluché vůči politické i ekonomické moci, porušujících zákon.

A v pozadí, už spíše jen jako psychiatrická diagnóza, stále stejné lži o minulosti, mlčení o zločinech a zaklínání se hodnotami ústavnosti a práva. Není národem společenství, které nemá sdílenou, a proto bezpečnou kulturní výbavu všech pro všechny. Jen taková umožňuje společenství projít všemi krizemi v solidaritě.

Chce to jen nelhat si o minulosti a najít společnou vizi pro časy příští. Jsou toho Češi schopni?