KOMENTÁŘ. Karel Schwarzenberg bude jednou pochopen a uznán jako jeden z nejvýznamnějších českých politiků dvacátého století. Dnes je na to ale ještě moc brzy. Ještě mezi námi žije příliš mnoho Čecháčků s primitivním obrozeneckým myšlením století devatenáctého, kterým chybí úcta k odvedené práci a charakteru, ale vadí nepodstatnosti jako jeho německé jméno, šlechtický původ, rodina v zahraničí nebo způsob jak mluvil. Ještě to bude nějakou dobu trvat. Ale pokud opravdu platí, že PRAVDA VÍTĚZÍ, přijde to.

Karel Schwarzenberg zemřel. Byl připraven a smířen. „Když to zdraví nedovolí, tak je halt konec“ – žertoval v jednom z posledních novinářských rozhovorů. Loučil se. Bylo mu osmdesát pět let a před několika dny ho rodina letecky přepravila z pražské nemocnice do Vídně. Asi tušil, že je to jeho poslední let a že svoje milované Čechy už nikdy nespatří.

Svými postoji a konáním byl symbolem „české otázky“, dvou set let hledání rovnováhy mezi charakterem jednotlivce a jazykem většiny. Stejně jako jeho otec a děd věřil, že řešení je ve službě zemi, ke které člověk patří. „Služba něčemu většímu, než jsme my, lidi spojuje – na jazyku, kterým to děláme, pak nezáleží. Takhle prosté to je“.

Chránit českou zemi „až do hrdel a statků“

Věděl, o čem mluví, protože to měl v krvi. Jeho předek Karel III Schwarzenberg byl v devatenáctém století jedním z nejuznávanějších obhájců českých státoprávních zájmů. Jeho známý výrok a vášnivá obhajoba práv zemí Koruny české na závěrečném jednání českého zemského sněmu z roku 1871 vešly do dějin: „Osvědčujeme, pánové, že chceme hájiti práva tohoto a chránit je budeme, seč nám síly stačí, nechť se stane cokoliv, až do těch hrdel a statků“.

Jeho otec Karel VI Schwarzenberg spoluinicioval vznik tří dnes už polozapomenutých deklarací české historické šlechty z let 1938 a 1939. Jeho strýc František už v době okupace v září 1939 třetí deklaraci osobně napsal. Věrnost tehdy už neexistující Československé republice podepsalo přes osmdesát českých šlechticů a rozzuřili tím nacisty natolik, že většině z nich později říšský protektor Reinhard Heydrich přikázal zablokovat majetek.

Otec i strýc se dokonce osobně a se zbraní v ruce zúčastnili protinacistického odboje. Jeho další příbuzný Dr. Adolf Schwarzenberg dal státu tehdy neuvěřitelnou sumu milionu korun na výstavbu pohraničních opevnění a za války patřil v exilu k největším podporovatelům exilové vlády prezidenta Edvarda Beneše. Jeho adoptivní syn Jindřich skončil v koncentračním táboře Buchenwald.

Poválečné bezpráví

Tento rod sloužil zemi opravdu až do těch „hrdel a statků“. Okupována po skončení války lůzou, převlečenou za demokraty, odvděčila se jim po svém. Adolf a Jindřich dostali zákaz vrátit se do republiky. Jejich osobní známí prezident Edvard Beneš i ministr zahraničních věcí Jan Masaryk, kterým za války tolik pomáhali, nehnuli ani prstem. A to byl teprve začátek.

Dvacátého druhého února 1947 navrhl sociálně demokratický poslanec Blažej Vilím v Ústavodárném shromáždění aby byl znárodněn veškerý schwarzenberský majetek na území Československé republiky, tedy „nemovitý majetek zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní a živnostenský (v to počítaje všechny budovy a zámky s jejich zařízením, se všemi právy a závazky), dále živý i mrtvý inventář se zásobami a konečně veškeren provozní kapitál…“

Tato země najednou nesměla ocenit statečnost lidí s německým příjmením – mimochodem od sedmnáctého století doma mluvili česky – jen proto, že byli bohatí. A tak poslanci všech stran horlili proti „Němcům“, „nepřátelům jihočeských husitů“ a volali po „nápravě historických křivd“. Už na začátku srpna tento jediný zákon v historii, namířený proti jediné rodině, vyšel ve Sbírce zákonů a vstoupil v platnost. Prezident Beneš ho bez mrknutí oka podepsal.

Lůza řičela nadšením. Hlasovat proti se nikdo neodvážil. Podpořila ho i pozdější oběť komunistické zvůle poslankyně Milada Horáková, která sama po válce Schwarzenbergy několikrát navštívila. Poslanec Blažej Vilím sám brzy po únoru 1948 skončil v emigraci.

Lex Schwarzenberg jako protiústavní součást českého práva. Podle státu je všechno v pořádku

Stát vykradl i jeden z nejstarších penzijních fondů na světě, který Schwarzenbergové už v osmnáctém století založili pro tisíce svých zaměstnanců. Ti, jaksi samozřejmě, už nedostali nic. Jediným, kdo se veřejně postavil proti této zvůli, byl historik a publicista Václav Černý. Napsal, že najednou zavládl pocit, že něco vybudovat a vlastnit je zločin. Všichni Schwarzenbergové odešli jen s pár kufry osobních věcí do emigrace.

Bílý lev nestačí, omluvme se za Lex Schwarzenberg

Karel Schwarzenberg v emigraci dospěl a pokračoval v rodinné tradici služby vlasti. Pomáhal emigrantům a po roce 1968 i disidentům, založil slavné Československé dokumentační středisko, bez kterého by zřejmě zmizela paměť zakázané kultury a literatury komunistické doby. Byl jednou z nejaktivnějších osobností mezinárodní kampaně na obranu lidských práv. V roce 1984 se stal prezidentem Mezinárodní helsinské federace.

Stal se politikem mezinárodního významu, protože tehdy byla lidská práva neoddělitelnou součástí konfrontace Západu s komunistickým světem. V listopadu 1989 se mohl konečně přestěhovat zpět do Čech a stejně jako všichni jeho předkové se vrátil i ke službě českému státu. Letos osmadvacátého října obdržel od prezidenta nejvyšší vyznamenání, které tento stát zná – Řád Bílého lva. Bylo to pozdě a bylo to málo.

Dnes ho vychvalují i ti, kdo ho pomlouvali a špinili. Tak nějak po čecháčkovsku. Jen málo z těch slov bude upřímných. Význam Karla Schwarzenberga by nejlépe ocenil český parlament, kdyby přijal usnesení, ve kterém by vyslovil omluvu a politování nad bezprávím, kterým on i jeho rodina museli projít. Propojilo by to minulost s budoucností v jeden společný příběh českého hrdinství i zbabělosti, vyprávěný v zájmu země. Byl by to mezník české historie. Ale najde se v houfů Čecháčků alespoň jeden poslanec, který by se to vůbec odvážil navrhnout?