KOMENTÁŘ. Slovenský premiér Robert Fico tvrdě obhajuje své rozhodnutí jet do Moskvy na oslavy osmdesátého výročí vítězství nad fašismem. Prý je to výraz slovenské nezávislosti a nikdo mu nesmí bránit vyjádřit poděkování za osvobození Slovenska sovětskou armádou.

Vysoké představitelce Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Kaje Kallasové, která si Ficovi dovolila připomenout dřívější závazek Slovenska zdržet se po dobu agresivní války na Ukrajině ve shodě s ostatními státy EU bilaterálních návštěv Moskvy, nabubřele vzkázal:

„Paní Kallasová, rád bych Vám oznámil, že jsem legitimním premiérem Slovenska – suverénní země. Nikdo mi nemůže přikazovat, kam mám nebo nemám cestovat. Pojedu do Moskvy, abych vzdal úctu tisícům vojáků Rudé armády, kteří zemřeli při osvobozování SR.“

Nad jeho hloupostí by se jistě dalo mávnout rukou. Je to prostě jen další z řady normalizačních nedouků, který ani nemá ponětí o skutečné historii svojí vlasti.

Robert Fico svojí trapnou vazalskou cestou do Moskvy plive na památku zničených životů slovenských spoluobčanů, Slováků, Maďarů a karpatských Němců.

Neví, a určitě nechce vědět, že sovětská armáda „Osvoboditelka“ se chovala mnohem spíše jako dobyvatel a v posledních měsících války, a alespoň v prvním roce po ní, odvlekla ze Slovenska násilím desítky tisíc osob, převážně mužů, na otrocké práce do stalinských pracovních a trestaneckých lágrů.

Tisíce z nich tam v průběhu let zahynuly hladem, nemocemi a mnozí byli popraveni. Do vlasti se ti, kdo přežili, mohli začít vracet až po Stalinově smrti v roce 1953. Někteří pak až na konci padesátých let.

Sovětský svaz, a už vůbec ne putinovské Rusko, se za tyto zločiny nikdy neomluvilo, nevyjádřilo lítost a nikdy žádné z desítek tisíc obětí nepřiznalo sebemenší odškodnění. Robert Fico svojí trapnou vazalskou cestou do Moskvy plive na památku zničených životů slovenských spoluobčanů, Slováků, Maďarů a karpatských Němců.

Neradi si pamatujeme

Řadí se vedle zločinů Edvarda Beneše a celé tehdejší československé vlády, vedle slovenského Sboru poverenníkov a Gustáva Husáka, zodpovědného v prvních letech po válce na Slovensku za vnitřní bezpečnost a spolupráci se sovětskou stranou, s jejichž vědomím, trpným vazalským mlčením a v řadě případů i s přímým zapojením bezpečnostních složek československého státu všechno probíhalo.

Tyto zločiny nebyly nikdy vyšetřovány a potrestány. Všichni, kdo se dokázali nakonec vrátit ze sovětských lágrů do Československa, byli až do roku 1989 pod dohledem Státní bezpečnosti jako nespolehliví jedinci. V řadě případů StB otravovala život i jejich dětem. Robert Fico, jen další namachrovaný ruský vazal bez paměti a úcty k vlastnímu národu, si však na Rudém náměstí na tyto oběti nevzpomene.

Ostatně, proč by měl, když si tolik dnešních Slováků i Čechů dodnes idealizuje zmíněného Gustáva Husáka, za války kavárenského kamaráda slovenských fašistických vůdců, který na jejím konci prosazoval připojení Slovenska k Sovětskému svazu a osobně se podílel na likvidaci jakékoliv opozice proti nástupu stalinistické diktatury.

My si prostě neradi pamatujeme. Nechceme si připustit, že lidé bez paměti postrádají pevnost a po čase ztrácejí i charakter. Robert Fico je jen další neschopný a vzteklý produkt už několikáté generace bezpaměti.

Společenství bez paměti může mít jazyk i stát, vlajku, armádu i parlament, ale nebude národem. Vždy mu bude chybět hrdost, vyrůstající z paměti všeho, čím společenství prošlo a z hodnot, které prosadilo a ubránilo, stejně jako z přiznání omylů a způsobených tragédií. Taková hrdost se nedá nahradit pýchou nad úspěchy sportovců, vojenskými přehlídkami nebo razancí politických výkřiků proti světu či opozici.

Finové se nikdy nevzdali

Stačí chtít. Finsko má prakticky stejný počet obyvatel jako Slovensko, tedy dvakrát méně než Česko. Svoji nezávislost získalo až po konci carského režimu v Rusku v roce 1917. Zažilo občanskou válku, vyprovokovanou se sovětskou pomocí. Stalin ji napadl v roce 1939 a válka vlastně pokračovala, i když se změnila na válku světovou.

Finsko se nakonec muselo vzdát osminy svého území a mnoho let muselo Sovětům platit tvrdé reparace. Po deset let muselo snášet i umístění sovětské vojenské základny na svém území. Ale, na rozdíl od Čechů a Slováků, se nikdy nevzdalo svojí samostatnosti.

Muselo dodržovat často až ponižující podmínky soužití se sovětskými vládci, ale dokázalo udržet svoji nezávislost, parlamentní demokracii i vnitřní kontrolu. Na rozdíl od Čechů a Slováků rozbilo pokus o komunistický převrat v roce 1948 a mohlo si pak dovolit v šedesátých letech i účast už reformovaných finských komunistů v demokratické vládě.

Dnes má Finsko poloprofesionální armádu a povinnou vojenskou službu. Má víc dělostřelectva než Francie a Německo dohromady a může rychle mobilizovat více než dvě stě osmdesát tisíc vojáků.

Už v noci z dvacátého na jednadvacátého srpna 1968 se finský prezident Urho Kekkonen setkal privátně s československým velvyslancem Zdeňkem Urbanem a nabídl mu přístup k odposlechové stanici finské armády, výměnou za informace o nejaktuálnějším dění v Praze.

Sovětský velvyslanec finské straně totiž tvrdil, že se o nic nejedná, protože vojska Varšavské smlouvy do Československa přišla na oficiální žádost a po dohodě s nejvyššími státními a stranickými činiteli. Finové tomu nevěřili a tak touto cestou získali v kritických prvních osmačtyřiceti hodinách přístup k informacím z ilegálního vysílání pražského rozhlasu i televize.

Prezident Kekkonen pak pomohl československému velvyslanci zprostředkovat vystoupení na zasedání ústředního výboru Komunistické strany Finska, které po několikahodinovém jednání tvrdě odsoudilo sovětskou okupaci Československa a na protest zrušilo i dlouho připravované oslavy čtyřicátého výročí založení strany.

Sovětská delegace, vedená dvěma členy sovětského politbyra, musela po několika hodinách čekání spolknout nečekané ponížení a namísto oslav odejet zpátky domů. Ne náhodou se také jedny z nejsilnějších protestů proti okupaci Československa v srpnu 1968 odehrály právě ve Finsku.

Finsko a Finové se prostě nikdy nevzdali. Byli a jsou národem, který nadřadil nezávislost nad území. Od občanské války v roce 1918 se nikdy nepřestali připravovat na obranu země. V šedesátých letech, kdy zemi každý den od jara do prvního sněhu křižovaly vojenské jednotky na kolech s puškami na zádech, to ještě mohlo vypadat směšně.

Jenomže už tehdy se tím cvičilo spojení a velitelé. Dnes má Finsko poloprofesionální armádu a povinnou vojenskou službu. Má víc dělostřelectva než Francie a Německo dohromady a může rychle mobilizovat více než dvě stě osmdesát tisíc vojáků. A navíc má nejlepší systém civilní obrany v Evropě.

Tak se chová národ. My jsme od roku 1945 jen sovětizovali. A tak Robert Fico může s klidem špinit na Rudém náměstí památku mrtvých obětí jen trochu jiné ruské agrese. V Čechách jemu podobní zatím píší knihy, vynášející v době osmdesátého výročí konce války Edvarda Beneše do nebes. Stejně jako Robert Fico odmítají pravdu i desítky důkazů o poválečných zločinech a podvodech fašismu tak podobné Třetí republiky.