Známka Nicholase Wintona. Foto: Pecak Krivan / CNC / Profimedia

Jan Urban: Češi se dojímají Wintonem. Sami se v té době zachovali velmi zbaběle

Napsal/a Jan Urban 21. února 2024
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Nový britský film Jeden život zachytil útržky heroického příběhu Nicholase Wintona a malé skupinky britských dobrovolníků, kteří během devíti měsíců před vypuknutím druhé světové války dokázali zachránit stovky převážně židovských dětí tím, že je odvezli z pomnichovské Druhé republiky a Protektorátu do Velké Británie. Je to strhující a dojemný film. Jen by dojatému českému divákovi měl položit zásadní nepříjemnou otázku. Proč vůbec museli židovské děti zachraňovat mladí britští dobrovolníci? Co dělala naše vláda, instituce, církve a jak se na osud Židů dívala česká společnost?

Nicholas Winton, Dorreen Mortimerová, Beatriz Wellingtonová, Martin Blake, Bill Barazetti a Trevor Chadwick se za svoje hrdinství v Británii sice se zpožděním, ale přece jen dočkali uznání.

My o neméně hrdinské úloze jejich československých kolegů nevíme téměř nic. Vysvětlení je jednoduché a nehezké. Po anschlusu Rakouska hitlerovským Německem československá vláda postupovala jako většina Evropy a před židovskými uprchlíky uzavřela hranice.

Policie a četnictvo často i s pomocí násilí vracely uprchlíky zpět přímo do rukou gestapa. Velmi rychle se přizpůsobila i nálada ve společnosti. Už v květnu 1938 muselo z Prahy do Paříže odejít vedení exilové německé sociální demokracie (SoDePo).

Situace se výrazně a skokově zhoršila po květnové krizi v roce 1938, po Mnichovu a nejvíce po pogromech Křišťálové noci v listopadu téhož roku. Ministerstvo vnitra v té době evidovalo 171 401 uprchlíků, z toho bylo 141 037 české národnosti, 10 496 německé národnosti a 18 673 Židů.

Ovšem už v říjnu agrárnický list Večer hlásal na titulní straně: „Židovská emigrace nechápe, že ji zde nechceme“. Advokátní a lékařská komora vyloučily svoje židovské členy a zbavily je tak možnosti vykonávat profesi.

Pozadu nezůstala ani divadla či univerzity. 13. prosince 1938 československá vláda vyjádřila odhodlání „řešit otázku židovskou“ a 27. ledna nařídila vyloučit všechny Židy ze státní služby a nařídila všem emigrantům opustit do šesti měsíců území státu.

Zbabělí Češi

Z údajně demokratického Československa se jako mávnutím kouzelného proutku vynořila otevřeně antisemitská a protidemokratická většina, kterou ani nenapadlo pomáhat alespoň dětem ze židovských rodin opustit stále nebezpečnější Střední Evropu.

Dojetí, které dnešní český divák projevuje nad příběhem Nicholase Wintona, by bylo cennější, kdyby bylo vyvažováno hrůzou a ošklivostí nad tím, jak zbaběle se v tomto příběhu zachovaly československá politická elita, instituce a většinová společnost.

Britští dobrovolníci dokázali mezi lednem a zářím 1939 vypravit z Prahy nejméně osm transportů s převážně židovskými dětmi. První dva byly letecké a první dva vlaky jely přes Polsko.

Všechny byly součástí rozsáhlejší britské záchranné operace takzvaných Kindertransportů, které dokázaly mezi říjnem 1938 a zářím 1939 z Německa, Rakouska Československa a Polska zachránit skoro deset tisíc dětí. Těch z Československa bylo právě kvůli neochotě oficiálních míst nejméně.

Edvard Beneš a několik desítek československých politiků a diplomatů byli v té době už v zahraničí. S výjimkou Jana Masaryka, který se snažil zajistit pro československé židovské studenty alespoň pár stipendií na britských univerzitách, nikdo z nich pro organizování pomoci dětským transportům nehnul ani prstem.

Všechna tíha a náklady ležely na bedrech britských dobrovolníků. Za každé dítě museli britským úřadům složit kauci padesát liber jako zálohu na možný zpáteční lístek do vlasti. Od československé vlády v exilu, která vznikla po 15. březnu 1939, nedostali ani penci.

Jen dvě z pražských spoluorganizátorek Kindertransportů, Hanna Strasserová a Marie Schmolková, se dostaly také do Británie. Marie Schmolková, předsedkyně nevládního Národního výboru pro koordinaci uprchlíků v ČSR, byla gestapem zatčena už 16. března 1939.

Po intervencích americké ambasády byla po dvou měsících propuštěna s podlomeným zdravím. V Londýně se okamžitě po příjezdu začala angažovat v mezinárodních organizacích na pomoc uprchlíkům. Zemřela vyčerpáním na jaře roku 1940. Její pohřeb byl velkou společenskou událostí.

Zúčastnila se ho i Hana Benešová a nad rakví promluvil Jan Masaryk. Květnatými slovy přislíbil, že všichni budou pokračovat v jejím díle, které přenesou i do osvobozené vlasti. Nesplnil nic.

Vyžeňte Němce i Židy

Stejně jako Edvard Beneš a exilová vláda se i vedení domácího odboje v průběhu války klonilo ke stále radikálnější představě poválečné „očisty země“. V depeších z podzimu roku 1944 se objevily požadavky na úplné vyhnání „všech Němců a Židů“.

Myšleni byli především Židé, kteří mluvili německy. A tento názor, nikým neodporován, se prosadil jako oficiální linie.

Pokud se v rodinách Židů, navracející se z koncentračních táborů, někdo při sčítání lidu v roce 1930 přihlásil k německé národnosti, přišli přeživší o československé občanství, majetek, nesměli získat ani svůj předválečný byt, neměli nárok na bezplatnou lékařskou péči a nesměli dostávat finanční podporu od státu. Takhle dopadlo nejméně tři tisíce osob, včetně několika vojáků československé zahraniční armády.

A to byli ti šťastnější. V mnoha případech byl navrátilec z nacistického koncentračního tábora jednoduše prohlášen za Němce, umístěn do československého „koncentračního tábora“ a vyhnán přes hranice.

Situace byla tak nechutná, že UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) musela pro zhruba tři tisíce zoufalých žadatelů v roce 1946 zorganizovat několik hromadných transportů do americké okupační zóny v Německu.

První takový transport československých Židů se uskutečnil 25. června 1946. Odjížděl z vlakového nádraží Praha-Bubny, ze stejného místa, odkud řada poválečných vyhnanců už jednou odjížděla – za nacistů do Terezína. Nikdo z československých politiků se jich nezastal.

Benešovo poválečné Československo nebylo demokratickým státem. V mnohém, především svým antisemitismem a rasismem, připomínalo spíše stát fašistický. Jistá Míla Pachnerová v květnu 1946 v renomovaném Peroutkově týdeníku Dnešek otiskla článek s všeříkajícím titulkem „Plevel židovská a nežidovská“.

Autorka, podle svých slov, vycházela z názorů spoluobčanů: „Řešení je přece prosté. Němci musí od nás pryč. Nevím, proč by se bylo potřeba zdržovat pátráním po tom, zda ti Němci měli babičky arijské či nearijské. Odsun. Tím je to vyřešeno a věřím pevně, že nikdo neměl z mých statí dojem o nějakém jiném mém názoru […].“

Takže když se někdo z nás bude dojímat nad lidskostí a noblesou Nicholase Wintona, měl by si vzpomenout i na hluchého a slepého Edvarda Beneše a nenávistnou paní Mílu. O jaký stát že se to Edvard Beneš zasloužil?

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)