Byl rok 1976. Ve velké síni strašnického krematoria pohřbívali jednoho vlastence. Interbrigadista ve španělské občanské válce. Komunistický odbojář ve Francii. Po zatčení byl nacistickým soudem odsouzen k smrti. Přežil zázrakem. Pohřeb, jak má být. Kytky, pár věnců a trochu nečekaně i československá vlajka.

Než se místní ceremoniář nadál, k rakvi se postavilo šest starých chlapů jako čestná stráž a z přineseného magnetofonu se ozval Pochod padlých revolucionářů. „Soudruzi, to nesmíte“! Zřízenec byl upřímně vyděšený. „Na tenhle pochod musí být povolení z národního výboru“!

V tu chvíli mu vedle stojící vysoký starý chlap položil ruku na rameno, druhou ukázal na veterány u rakve a tiše, velmi tiše mu řekl: „Dva jsou generálové a další je plukovník. Kterej chceš, aby ti dal pěstí?“

Bezostyšný idiot Trump

Všichni ti staří pánové se postavili proti nacismu dřív než politici civilizovaného světa, co tupě věřili, že se s masovým vrahem jménem Hitler dá domluvit. Tihle pak válku, ke které nemuselo dojít, strávili na frontách celého světa, ve vězení nebo v koncentrácích.

Největší problém nové české vlády je, že se nedokáže rozhodnout, jestli je výhodnější kolaborovat s Putinem nebo s Trumpem. Tak zkouší kolaborovat s oběma najednou. Pověst České republiky je v přímém přenosu splachována do kanálu.

Po roce 1968 byli ještě pro jistotu vyhozeni ze zaměstnání. Odmítli se ponížit a odsouhlasit „bratrskou pomoc“. Pro ně to byla okupace, odmítli nevidět stovky mrtvých a zraněných, tak jako mlčenlivá většina. Vlast pro ně znamenala nelhat a poníženou vlast bylo potřeba bránit.

Myslím na ně v těchto dnech, kdy nová česká vláda kopíruje nejhorší, nejprolhanější a nejnemorálnější kolaboraci svých komunistických normalizačních předchůdců. Pýchožroutů bez hrdosti a úcty k hodnotě vlasti.

Bezostyšný idiot Donald Trump má na svědomí tisíce mrtvých obětí potlačených demonstrací v Iránu. Vyprovokoval je hloupými přísliby vojenské pomoci.

Osobním dopisem pozval diktátora a válečného zločince Vladimíra Putina, aby se stal členem „Rady míru“, která podle jeho halucinací vyřeší palestinsko izraelský „problém“.

Evropskou integraci považuje zločin a jakoukoliv diskuzi za slabost. O válce na Ukrajině už nechce slyšet. A taky chce Grónsko, pod ubohými výmluvami, nad kterými se musí každému odborníkovi znalému vojenských a ekonomických faktů zvednout studem žaludek.

Největší problém nové české vlády je, že se nedokáže rozhodnout, jestli je výhodnější kolaborovat s Putinem nebo s Trumpem. Tak zkouší kolaborovat s oběma najednou. Pověst České republiky je v přímém přenosu splachována do kanálu.

Premiér Babiš musí shánět globus za patnáct tisíc, aby si vůbec našel, kde je Grónsko, ale ví dopředu, že Donald Trump ho (myšleno Grónsko, nikoli Babiše) potřebuje.

Vláda odmítne prodat čtyři podzvukové domácí letouny L-159 Ukrajině. Čtyři z dvaceti čtyř, které už po desetiletí používá československá a pak i česká armáda.

Skvělá obchodní příležitost – zcela nový typ války prokázal nečekanou potřebu právě jednodušších podzvukových letounů pro boj s drony, vzdušný průzkum a elektronický boj. Osvědčení z reálného bojového nasazení by znamenalo náskok před konkurencí i možnost dalších zakázek. Pracovní místa v leteckém průmyslu. S prominutím, i obrovské zisky pro české firmy.

Jen tupec může takovou šanci zahodit. Platí to ovšem i pro minulou ministryni obrany a celou předchozí vládu, která návrh prodat letadla Ukrajině zazdila tiše jako první.

Pro srovnání – Dánsko darovalo Ukrajině devatenáct stíhaček F-16. Holandsko dvacet čtyři. Francie během deseti let dodá Ukrajině sto stíhaček Rafale, Švédsko podle dohody z loňského října sto padesát Gripenů, Belgie do roku 2028 třicet F-16.

Všem sráčům navzdory

Zbabělá česká vláda utekla od možnosti obsadit na světovém trhu podzvukovou kategorii bojových letadel, odzkoušených v reálné válce, a ještě si to nechat zaplatit. Takhle jednají opravdu jen hlupáci.

Neslušní zbabělci u moci, lidé bez cti a hrdosti, po mně teď chtějí, abych 30. března slavil touto vládou nově vymyšlený Den české vlajky.

Třicátého března zvednu leda tak sklenku na počest statečných vlastenců a demokratů srdce všech generací. Zbabělci a sráči mohou mávat prapory, pro které nikdy nic neudělali.

Nemají na to právo. Ještě pamatuji staré odbojáře, RAFáky, politické vězně, disidenty i exulanty, kteří v tu vlajku a zemi věřili a platili za to. Ti to právo měli. Věřili ve vlast a její demokratické hodnoty a činy pro ně obětovali sebe i pohodlí svých rodin. Cítili, že jinak ta země ztrácí čest a s ní i cenu.

V roce 1988 měl pohřeb můj otec, odbojář a předválečný komunista. Zemřel jako chartista po třech výsleších Stb ve třech dnech na pátý infarkt.

Přišlo už jen pár nejbližších známých. Kameramani StB strkali u východu lidem objektivy těsně k obličejům. Když jsme na hřbitově v jeho rodné Úpici rozptylovali jeho popel, asi poslední kamarád z odboje mu na trubku zahrál večerku.

O osm let později jsem napsal trpkou knihu z válek v rozpadlé Jugoslávii. V srpnu 1995 tam zastřelili britského kamaráda Neila, který vozil humanitární pomoc Dětského fondu OSN UNICEF na všechny strany války.

V té knížce jsem o něm měsíc po jeho smrti napsal: „V pohodlí někde daleko trousí chytráci povýšené úšklebky. Mluví o naivitě, levičáctví, nezodpovědnosti, psychické nestabilitě, dějinách a osudovosti etnicity. Neil toho nikdy moc nenamluvil, ale těmhle lidem, soudícím bez znalosti fakt, bez soucitu a odvahy, říkal „sráči“. Přebírám to od něj“.

Ta kniha se i kvůli němu jmenovala „Všem sráčům navzdory“. Třicátého března zvednu leda tak sklenku na počest statečných vlastenců a demokratů srdce všech generací. Zbabělci a sráči mohou mávat prapory, pro které nikdy nic neudělali.