GLOSA. Nad volbou prezidenta ČR se vznáší přízrak války. Ano, válka je obecný pojem obtěžkaný hrozny strachu, smrti a zmaru. Momentálně je ale realitou na Ukrajině a možnou budoucí hrozbou pro její nejbližší sousedy. Vedle toho je válka domácím vyfabulovaným tématem, je prezentována jako oživlá vycpanina ze středověkého obludária, proti níž budeme fasovat zbroj, protože válka je vůl.

Když v dubnu 1968 vydala skupina Synkopy 61 na svém prvním singlu protiválečnou písničku Válka je vůl, možná ani netušila, jak úsporně a přitom geniálně nasvítila pacifistický požadavek doby. Jen si tu skladbu poslechněte! Nezaměnitelné kytarové rify a vokály 60. let a stručný text, který stojí za citaci:

Napsal si někdo na starej kůl prostinkej nápis „válka je vůl“.
Před kůlem stojím, čepici smekám, utírám slzy a pak si klekám.
Modlím se za ty, kteří ten kůl nevidí a nečtou, že válka je vůl.
(Hudba: O. Veselý – Text: F. Jemelka)

Tento protestsong se ovšem nevztahuje k nejbolestnější události onoho roku, jako třeba slavné písně Karla Kryla, Marty Kubišové nebo Karla Černocha, v dubnu skutečně nikdo z lidu nemohl mít o srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy ani potuchy. Proto je zřejmé, že se mladí brněnští muzikanti po vzoru tzv. květinových dětí zpoza velké louže vyslovili k válce jako hrozbě situované někam do budoucna.

Nastupující normalizace 70. let ovšem brzy umlčela domácí kritiky okupace a určila přesné směřování protestní písně. Jedna větev se pustila cestou pranýřování „válečného štváčství západního imperialismu“, šlo často o skladby převzaté a ideologicky upravené (Michal Prokop – Nač nám je válka, Jiří Korn – Mnozí z nás tam příště zůstanou nebo Ivo Heller – V mene človeka). Druhá linie se eklekticky obrátila zpět ke konci 2. světové války, aby země nedejbůh nezapomněla, jak za mnohé další přesvědčivě zpívá Karol Duchoň, „kdo holubici s ratolestí hřál teplem vlastních rukou“.

Tak se nová – harmonicky i vokálně bohatší, zato zbavená původní naléhavosti a syrovosti – verze písně Válka je vůl dostala na kompilaci angažovaných písní Chléb se solí vydanou Pantonem u příležitosti 30. výročí Vítězného února. Zdá se, že tento angažovaný anachronismus v populární hudbě věrně kopíroval Moskvou vnucenou doktrínu o nevyhnutném celosvětovém nástupu komunismu, na nějž založilo famózní vítězství Rudé armády nad fašismem.

Příchod komunismu se však opožďoval, roky studené války plynuly dál únavně a beze změny, harašení zbraněmi nezajímalo kromě kreslířů vtipů už skoro nikoho.

Jen Karel Kryl se na svých deskách pravidelně vracel k nadčasovému tématu válečného zmaru, bolesti a smutku. Odešel ze „země živých“ v době, kdy se po rozpadu Sovětského svazu zdálo, že humanismus slaví triumf a válka v Evropě je téměř sci-fi. Kvůli kritice splašené demokracie byl možná někým považován za podmračeného Habakuka, ale jako onen prorok byl i Kryl pravým vizionářem. Kdyby zůstal, určitě by na každé nové cédéčko či vinyl umístil varovný protiválečný žalm. Jeho vytříbený vkus a poetičnost by mu pochopitelně nedovolily, aby napsal něco tak polopatistického, jako je ústřední myšlenka shora uvedené písničky Synkop 61.

Ten text je ale navzdory prostotě pekelně přesný. Válka je volem, ne pouhým slovem. Žádný rozumný člověk se nechystá zavléct Česko do války a jenom vůl může tvrdit, že je to jinak.