Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Foto: Profimedia
,

Ján Rakytka: Dávejte pozor, abyste nerozplakali ženu. O dámském prádle v kulisách války

GLOSA. Nedávno nás nejstarší dcera Linda pozvala na oběd do staroslavné restaurace U Pinkasů. Zamířili jsme do stinné zahrady nebo spíše dvorku, kde se vysoko nad gotickými zdmi vznášela kupole kostela Panny Marie Sněžné. Překvapivě málo hostů, zaslechl jsem jen češtinu a slovenštinu. A pak tu byly dvě servírky, mladé Ukrajinky s nejistou výslovností a lístkem v dlani, na nějž si pečlivě zapisovaly naši objednávku. Netrvalo dlouho a rozhovor se stočil právě k nim, k ukrajinským ženám, a to rovnou do sféry, která je pro mne velkou neznámou – k dámskému spodnímu prádlu.

Sice jsem si mlhavě pamatoval, že dcera kromě jiného dělá marketingovou manažerku v jakési firmě s prádlem, nicméně mě přímá souvislost s ukrajinskou krizí vůbec nenapadla. Co se týče oblečení pro Ukrajinu, patřím k mužům, kteří řeší maximálně maskáče a neprůstřelnou vestu, jako doplněk žabí brýle pro noční vidění. Naproti tomu ženy pamatují na spousty praktických věcí včetně intimního prádla. Linda je rovněž člověk praktický, k tomu bytost měkkosrdcatá, se silným sociálním cítěním. Jakmile prý bylo možné přímo se zapojit do pomoci uprchlíkům, nebylo o čem přemýšlet. Přinesli nám jídlo a ona se dala do vyprávění.

Zde už Lindino vyprávění: Já mám na charitu ještě nějakou tu volnou kapacitu, ale Klára, majitelka firmy, je momentálně na mateřské s dvěma dětma, k tomu čtyři kamenné prodejny a e-shop, takže se má holka co ohánět. Přesto neváhala ani minutu. Okamžitě v den invaze, tedy 24. února, se rozhodlo, že dáme 10 % tržeb z následujícího týdne jako pomoc Ukrajině. Vypadá to jako málo, ale jsme opravdu maličká firma a živíme deset zaměstnanců. Klára to nakonec nevydržela a hned 28. 2. poslala na pomoc 25 tisíc, protože kdo rychle dává, dvakrát dává. Abychom lidi trošku motivovaly, rozhodly jsme se uspořádat dražbu luxusnějšího prádla, která nám hodila asi 10 000 korun. Za to se obratem nakoupily nové dámské, pánské a dětské kalhotky, tedy oblečení, kterého se nedostávalo. Většina lidí okamžitě vytřídila šatníky, takže svrchního oblečení bylo spousta, ale na prádlo se moc nemyslelo. Potom přišla naše brněnská prodavačka Maruška s myšlenkou, že naše zákaznice přece mají prádla doma hromady a kvalitního. Co takhle udělat sbírku? Chopily jsme se toho okamžitě a rovnou celonárodně. Původní výzva přes sociální média a newsletter zněla přibližně takto:

Darujte prádlo ukrajinským ženám. Je vám vaše podprsenka malá, nebo velká? Pošlete ji tam, kde ještě podpoří! O zbytek se postaráme.  Prosíme, abyste vybíraly prádlo čisté, v nepříliš používaném stavu a kvalitní. Pokud chcete věnovat i kalhotky, darujte prosím jen zcela nové, ať už je zakoupíte kdekoliv.

Děkujeme za vaši laskavost a ochotu pomáhat!

Zájem a štědrost žen z Čech a Moravy byl obrovský – musely jsme pro sbírku uvolnit celou jednu prodejnu, vyklidit ji a nakoupit nové štendry neboli mobilní věšáky. Jedna prodavačka se naplno věnovala jen třídění prádla, posléze se z toho stala „prodejna“ pro Ukrajinky. Tam si mohly prádlo vyzkoušet spolu s prodavačkou (říkáme té pozici brafitterka) a rovnou odnést. Brafitterka se jim věnovala naprosto stejně, jako kdyby byly platící zákaznice, což pro ně muselo být velmi příjemné – nebo aspoň příjemnější, než když se chodí do armád spásy a podobně.

Samozřejmě použitého spodního prádla jsme se bály. Ukrajinské ženy podle mne už dost trpěly tím, že přišly o téměř vše, a ten pocit, že musíte být vlastně vděční i za obnošené zboží, je asi dost hrozný. Proto každý jeden kus prošel vypráním a pečlivou prohlídkou. Jakmile na něm byly známky opotřebení, letěl do koše. Ty perfektní jsme krásně rozvěsily na ramínka a nikdo by po vstupu do obchodu nepoznal, že  nejde o drahý butik, ale o charitativní „výdejnu“.

Chodily nám i velmi luxusní kousky, moc dobře víme, kolik která značka stojí; občas ovšem i strašné šunty. Ale nakonec jsme se dostaly na cca číslo 2500 – 3000 kusů podprsenek, kalhotek nepočítaně. Prádlo posílaly ženy ze všech koutů republiky, pamatuju si třeba na onkologické oddělení jedné moravské nemocnice, kde sestřičky uspořádaly sbírku mezi sebou a pak nám přišel obrovský balík. Nebo jsme dostaly hromadu prádla z obchodu, který majitelka rušila, místo rozprodání za slevu to věnovala nám.

U kalhotek a případně i nějakých drobností pro děti a maminky, jako jsou kojící vložky do prádla, jsme trvaly na tom, aby byly nové, a dárci je skutečně kupovali. Najala jsem taky ukrajinskou překladatelku, abychom měly informace na sociálních sítích i na webu v ukrajinštině, a ona to udělala z dobré vůle za pakatel. Musely jsme nastavit online rezervační systém, aby se ten nápor zvládnul. Zákaznice jásaly, jaké máme překrásné kousky a že je to vážně pro ně. Zároveň se ukázalo, že spousta z nich prostě nevěděla, jakou mají velikost, takže odcházely z obchodu úplně proměněné, prakticky s „novýma prsama“, prádlo si pěkně nesly v našich firemních taštičkách a jsem si naprosto jistá, že na ty své problémy na tu půlhodinku zapomněly.  

Byla jsem tam dobrovolničit asi tři dny. Bylo tam plno emocí – několik dam si nás fotilo, některé se chtěly fotit s námi, některé plakaly a objímaly nás.

Jednou přišla dcera s mamkou, a ty potom hrozně brečely, protože mamka měla ten den narozeniny a bylo to pro ní strašně hezký. I pro mě byly ty tři dny hodně emotivní, obdivuji Martinu, naši pražskou prodavačku, která tam dřela celou dobu, přičemž na začátku neuměla ukrajinsky ani slovo.

S tou ukrajinštinou byla někdy zábava, přes různé překladače jsme společnými silami luštily dotazy a pak rozesílaly prádlo třeba těhotným, které se k nám nedostaly. Pro zpříjemnění návštěv mamin s dětmi jsme udělali dětský koutek – každý do něj přinesl, co měl doma. Poprosila jsem kamarádku Markétu, která dělá v knihkupectví Dobrovský, jestli by nám nedala vyřazené dětské knihy a kreslící potřeby. Taky jsme tam pověsily košík s dobrotami, protože spousta mamin přišla s prckama od úplně malých miminek v kočárku (mohly si je v křesle nakojit) po už skoro teenagery. Sladkosti prostě na netrpělivé děti zabírají. Nakonec jsme tam s Martinou donesly i naše oblečení, prostě jsme chtěly využít každý centimetr prodejny.

Všechno zmizelo v řádu hodin. Vybavuju si, jak jsem přepadla jednu mladou Ukrajinku se slovy: Vy jste taková štíhlounká, mám tady úplně nový cvičební komplet, do kterého se nenacpu, zkuste si ho! No jasně, že s ním i s prádlem odešla.

I když bylo kolem tohoto projektu dost nervů, hroucení a podobně, pořád si myslím, že to za to stokrát stálo. Je super, že majitelka Klára má v tomto ohledu stejné cítění jako já. Za sbírku nás za celou dobu „vyhejtily“ dvě ženy, z toho jedna ani nebyla naše zákaznice, s druhou jsme se s lehkým srdcem rozloučily. Nikdo není zvědavý na komentáře typu „sami máme málo, Ukrajinci maj všecko zadarmo a na nás vláda kašle“. Samozřejmě v mé sociální bublině je naprostá většina solidární a všichni pomáhali nebo stále pomáhají, nebo aspoň nehejtují. Z širšího pohledu mě fascinuje, že existuje takový nenávistný pohled vzhledem k tomu, kolik lidí muselo od nás utéct za minulého režimu nebo ještě za války a byli moc rádi, když jim byla podána pomocná ruka.

Nechci končit pesimisticky, byla to zásadní zkušenost a já jsem za ni moc vděčná. Obchod se z důvodu vyčerpání zásob i celkové náročnosti uzavřel k 27. dubnu. Zbylé prádlo jsme předaly do Šatníku Nory Fridrichové, část šla také v Brně do spolku Vesna.

Starý šenkýři Jakube…

Zamyšleně jsem žmoulal papírový ubrousek a přemýšlel o dceřiných slovech. Představoval jsem si ten bohatý koktejl ženských emocí, když jedny pláčou vděčností a druhé cítí radost z příležitosti obdarovat.

Vtom jsem si uvědomil, že u mě ostýchavě přešlapuje jedna z ukrajinských servírek a čeká na můj prázdný talíř. Položil jsem ubrousek a omluvně cosi zamumlal. Ona se usmála a odešla.

Starej šenkýři Jakube Pinkasi, můžou bejt spokojenej – pomyslel jsem si – tady v jejich pivnici je nýčko všecko v richtiku. Jídlo vynikající, pivo jako křen a ženy, což by zichr udělalo radost paní choti Kateřině, ženy se tu usmívají. Noví majitelé zřejmě našli kdesi za cihlou váš vzkaz a vzali si ho k srdci. Byl tam tento verš z Talmudu: Dávejte si velký pozor, abyste nerozplakali ženu, protože Bůh počítá její slzy.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

1 komentář

  1. Vasek napsal:

    Jo to mi pripomina Rakusany ve Vidni,pomohli mne se zamestnanim a potom pred odletem do USA jsem dostal penize od International Rescue Committee na obleceni a svuj kufr.V New Yorku jsem pristal s dvackou dolaru a velkymi sny.Byl rok 1969-1970.

Přidávání komentářů není povoleno