V době totality existovala jediná historie, a to historie Vítězného února, jíž bylo možno provozovat, a její výročí nutno slavit. Předpis výkladu historie je jedním z nosných prvků udržování totalitní moci. Nelze se divit autocenzuře pamětníků, ona měla svůj důvod, údaje, odporující oficiální historii, nebo jí zamlčené, byly bohatě kriminalizovány. A to nejen literou zákona, ale justiční praxí, s níž jsem jako obhájce měl to potěšení, píše v knize České průšvihy 1945–1948 právník Jan Kalvoda.

My, Češi, máme tendenci mytizovat vlastní dějiny, jako ostatně všechny politické národy. Těžiště našich mýtů je historicky spjaté s obranou národa jako kolektivu a prosazování jeho státních aspirací, ne už se sdílenými civilizačními hodnotami samotné komunity, míněna ústřední idea důstojnosti člověka a jeho nezadatelných práv.

To má svůj význam, stejně jako náš sklon vidět se jako častá oběť historických křivd a zrad, od Bílé Hory po Mnichov. Společné těmto mýtům o zradě jiných je, že nás zbavují vlastní odpovědnosti.

Ukazují to i mýty nedávné, dotýkající se bezprostředně současnosti. Nemohu neodbočit a nedotknout se dosud poctivě nezpracovaného mýtu normalizace jako další dějinné zrady, jež prodloužila totalitu na dalších 20 let. Ano, i zde jsme byli zrazeni spojeneckými státy, dokonce vojensky přepadeni.

Jedna věc je vojenské obsazení země, druhá ale reakce společnosti. Impozantní vzedmutí občanského odporu vydrželo pár týdnů, snad měsíců. Neboť občanská společnost sice masově demonstrovala odpor proti okupaci (byly tu i oběti na životech) – ale nenašla adresáta svého postoje v politické elitě země.

Hrdinové Ledna, s čestnou výjimkou statečného Františka Kriegla, prostě zmizeli, hledajíce místa se slušným platem z milosti vítězů. Tvář Ledna, Alexander Dubček, se dokonce ponížil a k normalizaci se přidal, zaujav místo předsedy parlamentu.

A podepsal zákonné opatření dovolující mimořádně trestat své – stále ještě – podporovatele. Je tedy normalizace výhradně sovětským importem a plodem zrady ostatních? Ani tady nechceme zkoumat vlastní odpovědnost?

Mýtus o třetí republice

Toto selhání elit si zapamatujme, je celkem pravidelné, tak jako v příběhu, o němž chci dále přemýšlet.

Čtěte ukázku z nově vydané knihy

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Je to další z našich úlevných mýtů, ten o třetí republice s iluzí o trvání idealizované masarykovské demokracie až do komunistického puče v únoru 1948, který teprve zničil československou demokracii.

Mýtus je podporován osobou Edvarda Beneše, a jeho místem v panteonu tatíčkovské legendy Masarykovy. Do třetí republiky Edvard Beneš vstupuje s odleskem téže legendy, jako dědic masarykovského étosu, republikánského demokratismu a garant právního státu. Sám se v té době vícekrát označil za „ústavního presidenta“.

Ale jeho skutečná role je jiná; až shakespearovsky barvitá – a opačná. Mýtus praví, že nemocný bytostný demokrat byl, spolu s demokratickými stranami, oklamán nejednotou demitujících ministrů a poražen pučisty. Fakta ale o třetí republice i o Edvardu Benešovi podávají jiný příběh.

Je pozoruhodné, že týž mýtus byl od počátku udržován jak vítězi Února, tak poraženými. Pro obě strany byl výhodný, jedna strana si fixuje bombastický Vítězný únor jako počátek svých dějin, poraženým příběh poskytuje historické alibi, ba heroismus: v únoru bojovali o demokratický ráz republiky a byli poraženi.

Nikomu se nehodí doznat, že „boj o charakter republiky“ vzdali domnělí českoslovenští demokraté již dávno, před válkou a v pohodlném londýnském exilu. Do vlasti se vrátili jako druhořadí pomocníci sovětizace země; jako komparz, který se nakonec ani nezavděčil.

Vězení za „výsměšné hýkání“

I proto má mýtus v obecném povědomí velkou rezistenci, ačkoli fakta jsou už dostupná. Dalších příčin může být několik: V době totality byl nedotknutelný; skutečné historické zkoumání se omezilo na exilovou historiografii či neoficiální bádání tuzemské.

Jedno ani druhé nebylo v zemi obecně dostupné a zůstalo tak bez vlivu na obecné povědomí. V době totality existovala jediná historie, a to historie Vítězného února, jíž bylo možno provozovat, a její výročí nutno slavit. Předpis výkladu historie je jedním z nosných prvků udržování totalitní moci.

Znamenalo to vyloučení veřejného diskursu, ale i riziko diskursu privátního. To vyvolalo autocenzuru a umlčení rodinné paměti a praktikované orální historie v širších sociálních skupinách. Nelze se divit autocenzuře pamětníků, ona měla svůj důvod, údaje, odporující oficiální historii, nebo jí zamlčené, byly bohatě kriminalizovány. A to nejen literou zákona, ale justiční praxí, s níž jsem jako obhájce měl to potěšení.

Trestní zákon (č. 140/1961 Sb.):

§ 98 Podvracení republiky

(1) Kdo z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky provádí podvratnou činnost proti jejímu společenskému a státnímu zřízení, proti její územní celistvosti, obranyschopnosti nebo samostatnosti anebo proti jejím mezinárodním zájmům, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.

§ 99 Poškozování státu světové socialistické soustavy

Kdo spáchá některý z trestných činů uvedených v § 92 až 98 namířený proti některému státu světové socialistické soustavy, bude potrestán tresty stanovenými v oněch ustanoveních.

§ 100 Pobuřování

(1) Kdo z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky nejméně dvě osoby pobuřuje

a) proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky,

b) proti její územní celistvosti, obranyschopnosti nebo samostatnosti, nebo

c) proti spojeneckým nebo přátelským vztahům republiky k jiným státům,

bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

§ 102 Hanobení republiky a jejího představitele

Kdo veřejně hanobí republiku, Federální shromáždění Československé socialistické republiky, Českou národní radu, Slovenskou národní radu nebo jejich předsednictva anebo vlády, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo nápravným opatřením.

§ 103

Kdo snižuje vážnost presidenta republiky, nebo kdo veřejně hanobí jiného čelného představitele republiky pro výkon jeho pravomoci nebo vůbec pro jeho činnost v životě politickém, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo nápravným opatřením.

§ 104 Hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele

Kdo veřejně hanobí některý stát světové socialistické soustavy nebo jeho čelného představitele, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo nápravným opatřením.

Vyprávění pamětníků o divokém odsunu Němců po válce se stovkami obětí civilistů nebo o sovětských osvoboditelích jako o opilé zlodějské bandě násilníků, se podle libosti stalo pobuřováním (§100).

Vzpomínka souseda na čelného politika jako na mladistvého zloděje či dospělého šmelináře snadno hanobením představitele (§102), anekdota o prezidentovi, lhoucímu o měnové reformě (že byl lepší harmonikář, než prezident) pak snižováním vážnosti prezidenta republiky (§ 103).

A nešlo jen o padesátá léta, ještě v osmdesátých byl stíhán (a odsouzen) český historik, toho času vrtař studní, když počátkem 80. let sdílel s taxikářem (agentem státní policie) pouhé informace o vyhlášení výjimečného stavu v Polsku pro trestný čin hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele (§ 104).

Nevyvázl ani obezřetný hostinský, který v roce 1985 v předsálí své venkovské hospody reagoval na tam konanou schůzi místní organizace KSČ nonverbálně (cituji výrok rozsudku), „výsměšně hýkal“. Stejně byl odsouzen za pobuřování, a to k nepodmíněnému trestu. Ptáte-li se, jak se dokazovala výsměšná povaha zvuků; nedokazovala se, předpokládala.

Umlčená rodinná paměť

Připomínám tím jen kdysi notorické, ale dnes obtížně pochopitelné: tehdy všichni všechno věděli, věděli, co říkat, i co neříci ani svým dětem. Celé generace tak byly v té či oné míře připraveny o ponětí o svém rodinném a sociálním kontextu, tam, kde se rodinná historie střetla s oficiálními dějinami.

Je-li výchova v rodině formativní, pak cenzurovaná výchova deformovala. Z života předků mizely celé životní epochy (dědeček v pracovním táboře), mizeli strýčkové (v emigraci). Byli o to připraveni autocenzurou předků; vynucené krom obavy z kriminalizace i atavistickou obavou o šance na sociální zařazení (vychovávaných) nových generací.

Pád těchto překážek a dostupnost archivů i embargovaných historických prací proto přinesla lecjaká překvapení. To se přihodilo i mně objevem zmizelého strýce. Protože dotyčný byl agilním účastníkem nedávných československých dějin a leccos o tom napsal, získal jsem příležitost konfrontovat jeho příběhy s archivy. Sdílím tu část jeho příběhu proto, že podává kontext politickému provozu třetí republiky.

Druhý je příběhem jednoho zákona. Okolnosti jeho přijetí, jeho obsah a zaměření ukazují, že není zákonem v materiálním smyslu. Je aktem cynického mocenského apetitu a třídní likvidace podle střihu komunistické doktríny („vůle vládnoucí třídy, povýšená na zákon“, Lenin). Vymyká se právu nejen z dnešního pohledu, ale i v konfrontaci s tehdejším ústavním rámcem. Byl přijat v lůně třetí republiky všemi stranami Národní fronty, jednohlasně.

Obojí má k legendě o demokratismu třetí republiky co říci.

Více se dočtete v knize České průšvihy 1945–1948.